Dítě lesa část 3

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Poslední dobou mám tak trochu sklon měřit dny podle střed, což má svoje výhody i nevýhody. Výhodou je to, že nezapomínám napsat povídku. Nevýhodou je, že celý zbytek týdne přemýšlím, co sakra napsat, a většinou až do další středy stejně nic nevymyslím. Ale! Mám tu závěrečnou část Dítěte lesa, jejíž první část najdete tady a druhou tady, takže pokud nevíce, o co jde, rozhodně na ně mrkněte! Příjemné čtení!

Vaše Lordie

Tasartir si byl jistý, že je ten správný den. Kornel měl na něj a Adalgardu čekat za hradbami města, jak se dohodli. Místo toho tu narazili jen na pár rolníků, kteří se vraceli z trhu a vrhali na něj dost nedůvěřivé pohledy. 

“Možná čeká někde jinde?” navrhla Adalgarda. “Třeba pochopil špatně, kde se sejdeme.”

“Vždycky, když jde do města jen jeden z nás, scházíme se takhle. Pokud to jde, u západní brány. A ještě se nám nikdy nestalo, že by si některý z nás spletl čas.”

“Necestujete spolu až tak dlouho,” namítla. “Cestovali jste vůbec někdy společně předtím, než jsem vás poznala?” 

Tasartir neodpověděl. Místo toho upřeně zíral na městskou bránu. Několik mužů k ní právě přibíjelo podkovu. Podle toho, co viděli, už byla asi čtrnáctá.

Adalgarda nadzvedla obočí.

“To je na obranu proti…?”

“Vypadá to tak.”

“Místní to asi berou hodně vážně. Bude to problém?”

“Uvidíme,” prohlásil Tasartir a s pomocí své hole se začal sunout dopředu. Adalgarda ho dvěma kroky dohnala a z jedné strany ho podepřela. 

“Je ho poměrně hodně,” poznamenala tak potichu, jak to jen dovedla. “Jsi si jistý, že to bude v pořádku?”

“Nejsem tak citlivý, jak vypadám,” zamumlal. “Jsem na železo zvyklý.”

“Jenže malý medailon je něco jiného než pobitá vrata.”

“Jenže vrata se nedotknou mojí kůže,” odsekl a pokusil se zrychlit. Místo toho zakopl a Adalgarda ho musela podepřít, aby neupadl. 

“Snad na něco takového nedojde,” zamumlala.

***

Lina si cizinců všimla krátce potom, co vstoupili do města. Byla si jistá, že jde o cizince, protože ani jeden z nich nebyl oblečený jako jeden z místních. Žena oblečená jako lovkyně, s lukem a šípy na zádech, se nesla jako aristokratka. Lina tenhle typ znala - šlechtic, který nemá dost důležité postavení na to, aby ho drželo na jednom místě, je pořád ještě šlechtic. Její společník byl trochu matoucí. Kdyby nebylo jeho očividně drahého a kvalitního oblečení, pečlivě upravených vlasů a plnoštíhlé postavy, hádala by podle jeho chůze a postoje, že je to nějaký žebravý tulák. Bylo zřejmé, že něco hledají. 

Rozhodla se jim pověsit na paty. Nebyla si vlastně jistá, co z toho bude mít. Možná z nich vytáhne nějaké peníze. Nebo je nějakým způsobem přesvědčí, aby jí pomohli dostat z vězení dva idioty. 

Nedostala se k nim dost blízko na to, aby mohla zjistit, o čem mluví, ale zdálo se, že jejich cesta vede do místní kovárny. Lina si byla jistá, že tam před pár dny někoho zatkli. Možná ten někdo patřil k nim? To by mohlo hrát v její prospěch. 

Před kovárnou se chvíli tiše hádali, načež se ten dobře oblečený tulák posadil na lavici, kterou měl kovář před svým obchodem pro chvíle, kdy si chtěl užít trochu sluníčka. Urozená dáma na něj ještě kývla a zmizela v obchodě. Linu napadlo, že tohle by mohla být příležitost zapříst hovor. Opatrně si uhladila šaty a ujistila se, že nemá ve vlasech slámu, ve které poslední týden a něco přespávala. Něchtěla budit dojmem někoho, kdo se živí vybíráním cizích kapes. Sice by to byl správný dojem, ale v tuto chvíli ne příliš žádoucí. Ještě jednou se rozhlédla a pak pomalým krokem, tak nezaujatě, jak to jen dokázala, vyrazila kupředu. 

Všiml si jí skoro okamžitě jak opustila postranní uličku, ve které se schovávala. Někomu jinému by se možná zdálo, že jen mhouří oči před sluncem, ale Lina si byla jistá, že se dívá přímo na ni. Moc dobře ten pohled znala. Byl ostražitý a nedůvěřivý, ale dokázal to zamaskovat.

Jak se blížila, trochu se pohnul a zpod pláště mu vyklouzl kovový medailon ve tvaru květu s několika řadami okvětních lístků. Lina měla pocit, že ho už někde viděla, ale nedokázala ho zařadit. 

Než došla až k němu, posunul se, takže se na lavičce vedle něj uvolnilo místo. Vzala to jako výzvu a posadila se. Chvíli oba mlčky seděli a zírali před sebe. Pak promluvil.

“Mohu nějak pomoct?”

Měl lehký přízvuk, který Lina poznávala jako něco ze severu. Kromě toho ale bylo v jeho hlase ještě něco. Nedokázala přesně určit, co to bylo, ale bylo to něco, co jí připomínalo jistého zlatovlasého idiota s příšerně optimistickou povahou. Natočila se tak, aby ho lépe viděla. Vypadal jako normální člověk, ale Lina by přísahala, že je na něm něco zvláštního. 

“Nejste místní,” řekla tónem, o kterém doufala, že je lehce konverzační. 

“Předpokládal jsem, že to bude znát,” poznamenal klidně, ale svou hůl držel tak pevně, až mu zbělely kloubky na ruce. “Mohl by to pro nás tady být problém?”

“Místní nemají cizince moc v lásce.”

“Hmmm. Tak už to bývá.”

“Možná byste si měli dát pozor.”

Pootočil hlavu, aby na ni lépe viděl. 

“Je tohle výhružka?”

“Varování. Přišla jsem před nějakou dobou se dvěma společníky a už týden jsem je neviděla.”

“Stalo se jim něco?”

“Jeden z nich neodpovídal jejich představě člověka, ten druhý se ho zastal. Oba je zatkli. A myslím, že přímo v téhle ulici před pár dny zatkli někoho dalšího.”

“Opravdu?” vyhrkl o něco rychleji, než čekala. “Byla jsi u toho? Víš, kdo to byl?”

“Prý nějaký míšenec. Na první pohled dítě lesa. Nebyla jsem tam.”

“Bohové,” povzdechl si. V tu chvíli vyběhla z obchodu jeho společnice a v patách za ní kovář s pomocníkem. V rukou držela bronzový meč. “Zatkli ho, urozená paní!” oznámil jí zoufale. 

“Já vím,” přikývla. “Tady mistr Herman nám ukáže, kam ho vzali.”

“Můžu se připojit?” ozvala se Lina opatrně. “Zatkli mi přátele, už týden je hledám.”

Kovář si ji změřil nedůvěřivým pohledem. 

“Myslím to vážně,” dodala.

“Taky není místní,” poznamenal dobře oblečený tulák směrem ke své urozené společnosti. Lina na ni trochu rozpačitě kývla. 

“Každá pomoc se může hodit,” uznala urozená paní a usmála se. 

***

Venku se stmívalo a Kornel se v duchu připravoval na další nepříjemnou noc ve studené, vlhké cele. Nebylo to tak strašné, jak se původně obával, ale to především díky jeho spoluvězňům. I tak byla atmosféra v cele čím dál vážnější a zdálo se, že dokonce i Tobias už ztrácí naději. Hlavu měl položenou střídavě na Kornelově, střídavě na Adrielově rameni a pohled měl upřený někam do prázdna. Alespoň než na Adrielově rameni usnul.

“Touhle dobou jsme se měli sejít za hradbami,” povzdechl si Kornel. “Možná by bylo lepší, kdyby sem ani nechodili.”

“Nechceš se dostat ven?” zeptal se Adriel pochmurně a rukou zlehka hladil kamaráda po vlasech. 

“To chci. Ale nechci jim způsobovat problémy. Můj bratr není zrovna bojovník.”

“Říkal jsi, že je bylinkář, je to tak? Léčitel?”

“Ano.”

“Ti jsou všude vítaní, ne?”

“Skoro. Narazili jsme na pár míst, kde s tím byly docela potíže. Možná by ale měl štěstí. Není našemu otci tak podobný. Je hezčí, po matce.”

Adriel se uchechtl. 

“Nedovedu si představit, že by byl hezčí než ty.”

“Kdyby se tu náhodou objevil, tak uvidíš.”

Malým okénkem u stropu šlo do cely světlo z lampy, která visela na protější budově. Kornel si během těch pár dní zvykl sledovat, jak vrhá stíny, kdykoliv někdo projde kolem. Zatím se ale ještě nestalo, že by se u okénka někdo zastavil. Teď však cosi světlo úplně zablokovalo. Kdosi skopl skrz mříže několik kamínků a oblak prachu, který se pomalu snášel Adrielovi a Tobiasovi do vlasů. Adriel se rozkašlal a pokusil se dostat prachu z cesty.

“Coseděje…?” zamumlal Tobias, než mu ale kdokoliv stačil odpovědět, ozval se shora tichý hlas. 

“Pane rytíři, jsi tam?”

Kornel vstal.

“Vy jste-”

“Mistr Herman,” připomněl se muž.

“Ten kovář?” ozval se Adriel překvapeně.

“Tohle by se někomu nemuselo líbit,” poznamenal Kornel. 

“Snažil jsem se vás dostat ven,” řekl omluvně kovář. “Mluvil jsem s rychtářem, ale je jako skála. Už tři dny za ním chodím a nic. Tak jsem přivedl pomoc!”

Mistr Herman zmizel a v okénku se objevily dvě siluety, slabě osvětlené lampou.

“Vidím, že sis našel společnost,” prohlásila jedna z nich. 

“Nezlobili jste tu?” přidala se druhá.

“Paní Adalgardo!” vydechl Kornel překvapeně. 

“To je Lina?” ozval se z podlahy rozespalý Tobias. 

“Jo, myslím, že jsem to já,” odvětila ta druhá dívka.

“Kde je Tasse?” vyhrkl Kornel. 

“Šel jenom něco zařídit.”

Jak to dořekla, Kornel koutkem oka zahlédl světlo vycházející z chodby za ním. Tady bylo vidět jen jako mihotavé, narůžovělé odlesky. 

“To bude naše znamení,” poznamenala Lina a zvedla se. 

“Cože?” zamračil se Adriel. “Co se děje?” 

“Hned se všechno dozvíte,” ujistila ho Adalgarda a i ona zmizela z dohledu. 

“Nebojte se, všechno mají promyšlené,” ozval se shora hlas mistra Hermana.

“Co to má být?” probral se už konečně Tobias, s očima upřenýma do chodby. 

“To je můj bratr,” prohlásil s úsměvem Kornel. 

“Tvůj bratr růžově svítí?”

“I tak by se to dalo říct.”

Pár minut se nic nedělo. Jen světlo se občas zamihotalo a v jednu chvíli měl Kornel strach, že úplně zhasne. Pak se ale znovu naplno rozzářilo a za chvíli se v chodbě ozvaly kroky. To už se všichni tři vězni tiskli k mřížím a snažili se zahlédnout, co se děje s nadějí, že k nim jde někdo jiný než strážný, který má zrovna službu. 

Z chodby se vynořila Lina a v ruce držela svazek klíčů. 

“Jak se dostanete přes dozorce, je to vlastně docela snadný,” prohlásila a začala zjišťovat, který z klíčů pasuje do dveří od cely. Tři skoro osvobození vězni se jí z druhé strany snažili radit, což skončilo, když klidným hlasem sdělila Tobiasovi, že ho utopí.

“Víš jak dlouho by trvalo mě utopit?” namítl.

“Trpělivosti bych na to měla dost,” oznámila mu. “Ah, tohle bude on,” dodala a zasunula do zámku už asi osmý klíč. Chvíli s ním opatrně otáčela. Pak se ozvalo cvaknutí a dveře se pomalu otevřely. “Už jsem myslela, že budu muset vytáhnout paklíč,” oddechla si. “Tak pojďte.”

Vyvedla je dlouhou, dlážděnou chodbou ke zdroji světla, kterým byly přesýpací hodiny odložené na stole. Vedle nich na stole seděl Tasartir, vlasy měl rozpuštěné a šněrování u krku povolené. Jeho oči vypadaly v podivném světle skoro černé. Udržoval oční kontakt se strážným, který na něj omámeně zíral a zdálo se, že pro něj momentálně kromě plavovlasého bylinkáře neexistuje nic na světě. 

“Nezdržujte se a běžte, než mě to snad začne bavit!” vyzval je Tasartir mrazivým hlasem a lehkým pohybem ruky si odhrnul pramen vlasů z čela. 

“Bohové…” vydechl Adriel omámeně. 

“To asi ne,” odtušil Tobias a společně s Kornelem ho vystrkali ze strážnice ven. Tam už je očekával mistr Herman se zakrytou lucernou a nadšením v očích. 

“To bylo neuvěřitelné!” šeptal tak hlasitě, jak to dokázal. “Jste v pořádku?”

“My ano, ale ten dozorce nebude, jakmile ho opustí jeho veliká láska,” potřásl Kornel hlavou a kývl směrem do budovy. V tu chvíli se ozvalo žuchnutí, jako by někdo svalil na zem těžký pytel, a ze dveří se vynořil Tasartir, následovaný oběma dívkami. Adalgarda držela v ruce poleno. Mistr Herman je spěšně zatáhl do postranní uličky, kde bylo jistější, že si jich nikdo nevšimne. 

“Teď byste měli co nejrychleji zmizet z města!”

Tobias zvedl ruce.

“Moment!” vyhrkl. “Můžu se ještě jenom zeptat, kde bydlí ten hrbáč? Mám nějaké nevyřízené účty s jakýmkoliv mlékem, co má doma!”