Pomocníci

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Mám tady další povídku! Zatím je to dobrý, ještě stíhám psát. A i nápady se sem-tam objeví, tak snad to tak bude i pokračovat. Dneska bude malý pokus o family bonding, tak snad vyšel. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Tak, teď mě odsud aspoň týden nedostanete!” prohlásil Tasartir jakmile se za nimi zabouchly dveře pokoje a svalil se na nejbližší postel. Kornel spěšně obsadil tu druhou, jako by se bál, že ho někdo předběhne.

“Ani se nemusíš bát,” prohlásil. “Myslím, že si nějaký ten odpočinek zasloužíme všichni.”

“Hlavně ty,” uchechtl se Tasartir. “Mnohem lepší než hromada slámy v cele, že?”

“To mi povídej. Teď budu chtít hezkých pár dní bez idiotů a problémů.”

Tasartir se s dramatickým povzdechnutím posadil.

“Tak já tedy půjdu.”

“Počkej, kam chceš jít?”

“Říkal jsi, že chceš pár dní bez idiotů a problémů. Já se počítám jako obojí,” zašklebil se Tasartir.

Kornel ho chvíli upřeně pozoroval. Pak si povzdechl.

“Děláš si legraci, že? Já doufám, že si děláš legraci.”

Tasartir potřásl hlavou.

“Samozřejmě. Teď bych tě přece neopustil, bratře.”

“Díky.”

Kornel vstal a udělal pár váhavých kroků ke svém bratrovi.

“Můžu…?”

Tasartir se posunul, aby mu na posteli udělal místo. Kornel se posadil a položil mu hlavu na rameno. 

“Trochu jsem se bál, že mě v tom vězení necháš,” přiznal.

“Proč bych to dělal? Jsi můj bratr a záleží mi na tobě.”

“Od doby, co jsem odešel od řádu, jsme spolu pořádně nepromluvili. Kdyby tu nebyla Adalgarda, drželo by nás vůbec něco pohromadě?"

Pár minut oba mlčeli, opření jeden o druhého, pohledy upřené někam na prkennou podlahu.

"Mrzí mě to," řekl Tasartir, když už to ticho bylo skoro neúnosné. "Možná bychom měli zkusit začít znovu. Aspoň se o to pokusit."

Než Kornel stačil odpovědět, ozvalo se důrazné zaklepání. Kornel vyskočil, aby mohl otevřít.

Za dveřmi stál hostinský a omluvně se usmíval.

"Prosím za prominutí, urození pánové, ale někdo vás tu hledá."

“To bude nejspíš pro tebe, Tasse,” prohlásil Kornel, ale hostinského následovali oba dva.

Bylo už docela pozdě, takže v přízemí skoro nikdo nebyl. Jen u jednoho stolu seděla Adalgarda a o něčem debatovala s dívkou s dlouhými rusými vlasy. 

“Ty?” podivil se Kornel, jakmile si jí všiml. “Co tady děláš?” 

Dívka se zachichovala a zamávala na něj. Tasartir nadzvedl jedno obočí. 

“Ty ji znáš?” 

“Jednou jsem jí s něčím pomáhal.”

“Prý zase potřebuje pomoc,” ozvala se Adalgarda. “Někdo kolem jejich jezírka udělal ochranný kruh a ona a její sestry se nemůžou dostat domů.”

“Tolik k volnému týdni,” poznamenal Tasartir. 

“Klidně to zvládnu sám,” namítl Kornel.  Jeho bratr ale zavrtěl hlavou. 

“Jestli si myslíš, že tě teď jen tak pustím z očí, tak se pleteš, bratříčku. Půjdeme spolu.”

Rusalka se znovu zachichotala a něco pošeptala Adalgardě do ucha. 

“Říká, že je jedno, kdo všechno půjde, hlavně když se to vyřeší,” interpretovala její slova kněžna. Tasartir se s očekáváním zadíval na mladšího bratra.

“Tak dobře,” povzdechl si Kornel. “Půjdeme radši všichni.”

***

Jak se ukázalo, rusalky byly velice zvědavá stvoření, když se zrovna nesnažily někoho utopit. Jakmile vstoupili do lesa, vynořily se z křovin další dvě, doprovázené několika světýlky, a s chichotáním si prohlížely návštěvníky. Prozkoumaly snad úplně všechno od Adalgardiných loveckých kalhot přes Kornelův nový bronzový meč až k Tasartirovým pečlivě zapleteným vlasům. Jedna z rusalek nad ním nesouhlasně zavrtěla hlavou a s nazlobeným mumláním mu silný cop, tvořený několika drobnějšími copánky, začala rozplétat. Toho to tak rozhodilo, že za chůze po poměrně rovné cestě několikrát zakopl a málem upadl. 

Nakonec dorazili k břehu lesního jezírka. Rusalky se zastavily ve značné vzdálenosti a cosi si rozčileně šeptaly. Kornel si brzy všiml důvodu jejich rozčílení - na větvi stromu před nimi byl zavěšený vyřezávaný amulet. A o pár metrů dál další. 

“Ty jsou kolem celého jezírka...?” zeptal se jedné z rusalek. Ta potřásla hlavou a něco pošeptala Adalgardě. 

“Máš ji oslovovat Rauho,” oznámila mu Adalgarda.

“Dobře… Rauho. Tyhle amulety jsou kolem celého vašeho domova?” 

Rusalka přikývla a opsala rukama velký kruh, aby to zdůraznila. 

“Rozumím. Tasse?”

Tasartir mezitím dokulhal až ke stromu a začal si zavěšený předmět prohlížet jak nejlépe mohl. 

“Ten, kdo je vyřezal, při jejich výrobě použil magii. Myslím, že bych ji dokázal zlomit, ale budeme je muset nejdřív dostat dolů.”

“Takže vylézt nahoru.”

“Mhm.”

“Takže ty jsi z obliga.”

Tasartir sklopil oči. 

“Vypadá to tak.”

Kornel se usmál.

“Tak se posaď tady do mechu a každý z nás bude dělat, co umí,” řekl. “Přidáš se ke mně, urozená paní?”

“Přirozeně,” opáčila Adalgarda a obrátila se k rusalkám. “Chce nám některá z vás dělat pomocníka a pomáhat nám hledat?” 

Rauha nadšeně zamávala rukou. Její dvě sestry zatím obrátily svou pozornost na Tasartira, který se opatrně posadil na mechem obrostlý kořen stromu, a jeho vlasy. 

***

“Je mezi vámi dvěma všechno v pořádku?” zeptala se Adalgarda, zatímco následovali Rauhu podél břehu k dalšímu stromu s amuletem. Kornel pokrčil rameny.

“Už dlouho to mezi námi v pořádku nebylo. Staly se věci, které jsme si dlouhou dobu nedokázali vyřešit. Možná jsme nějakou dobu ani nechtěli… Ale možná to směřuje k lepšímu,” dodal s nadějí v hlase. “Ah, tady!” usmál se na Rauhu, která stála pod starou olší s nataženou rukou a prstem namířeným k dalšímu amuletu. 

“Ten je pěkně vysoko,” poznamenala Adalgarda se zakloněnou hlavou. 

“Když ti pomůžu, mohla bys na něj dosáhnout?”

“Jak přesně?”

“Postavíš se mi na ramena.”

“Ale jestli mě pustíš…”

“Nepustím, přísahám.”

“To doufám. Někdo se o vás dva musí postarat.”

***

Když se vrátili k Tasartirovi, seděl na tom samém místě nad s polámanými kusy těch několika amuletů, které mu donesli, než se vypravili na opačnou stranu jezírka, a obě rusalky se mu probíraly vlasy. Měl je teď spletené do několika volných, lehkých copů, do kterých mu rusalky s chichotáním zaplétaly lesní kvítí.

“Vidím, že máš taky pomocníky!” zasmála se Adalgarda, když ho viděla. 

“A vypadám naprosto skvěle,” opáčil.

“Vždycky jsi byl v rodině ten hezčí,” poznamenal Kornel.

“Říká ten, co má v popisu práce mávat mečem a dobře vypadat,” rýpl si Tasartir.

“A nikdo z vás dvou pořád ještě nepochopil, že z vás dvou je nejhezčí vaše starší sestra,” vložila se do toho Adalgarda. Oba bratři se na ni zadívali. 

“A víš, že máš pravdu?” zeptali se dvojhlasně.