Dítě lesa část 2

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Pokračujeme v krasojízdě, protože jak to vypadá, nejsem poslední dobou schopen psát věci, které mají dvě nebo méně částí. Takže po první části minulý týden a té druhé dneska vás bude čekat minimálně ještě část třetí. Těšte se!

Vaše Lordie

P.S.: Povedlo se mi využít pár starších postav z dob mého mládí a cringy pokusů o křesťanskou fantasy, která by v současné době byla o hodně (asi tak o 100 %) míň křesťanská a o hodně (asi tak o 100 %)  teplejší.

Cela, ve které Kornel skončil, nebyla prázdná. Seděli v ní dva muži přibližně jeho věku a tlumeným hlasem spolu rozmlouvali. Jakmile strážný, který Kornela vedl, začal odemykat mříže, zmlkli. 

“Vedu vám společnost, tak se chovejte slušně!” zabručel, strčil Kornela dovnitř a mříž za ním zase zabouchl. 

Kornel zůstal trochu strnule stát uprostřed cely. Tohle bylo čím dál nepříjemnější. Nic z toho, co se dělo, neměl pod kontrolou a od chvíle, kdy na něj začal na ulici pokřikovat ten hrbáč, se ho zmocňovala čím dál větší panika. Jindy a jinde by takovou situaci možná vyřešilo pár diplomatických slov, ale v tuto chvíli pochyboval, že by nějakých slov vůbec byl schopen. Vlastně si nebyl jistý ani jestli se momentálně dokáže pohnout z místa. Zavřel oči a pokusil se alespoň ujistit, že je ještě schopen dýchat.

Tohle bylo špatné, všechno to bylo špatné. Byl sám. Neměl situaci pod kontrolou, nevěděl, co se bude dít. A i když ho strážní ujistili, že jde především o jeho bezpečnost, dalo se jim vůbec věřit? Byl sám. S Tasartirem a Adalgardou se měl sejít za městem až za pár dní, nebudou vědět, co se s ním stalo ani kde ho mají hledat. Nadechovat se bylo stále těžší a těžší. Byl sám v cele se dvěma cizinci, kteří by ho klidně mohli zabít stejně, jako by to udělal dav venku. Tasse se nikdy nedozví, co se s ním stalo. A kovář si bude myslet, že ten meč ukradl a zmizel. 

Někde v jeho blízkosti se ozvaly hlasy. Něco říkaly, možná mluvily přímo na něj, ale on je nedokázal registrovat, nerozuměl, co říkají. Něco se dotklo jeho ramena.

Kornelovi se podlomila kolena. 

Než stihl dopadnout na zem, někdo ho zachytil. Znovu slyšel hlas, nejdřív jeden a pak se k němu přidal ještě druhý. Oba dva zněly divně a nesrozumitelně. Mluvili cizím jazykem? Někde uvnitř mu něco říkalo, že by jim měl být schopen porozumět. 

Někdo ho z obou stran podpíral a někam ho vedl. Nebyla to dlouhá cesta, skončila vzápětí, když mu kdosi opatrně pomohl se otočit a Kornel na zádech ucítil chladnou kamennou zeď. 

“-lepší když se posadíš,” zaševelil jeden z hlasů a dva páry rukou Kornelovi ochotně pomáhaly se sesunout na podlahu. “Výborně, bude tohle lepší?” Kornelovi se podařilo přikývnout. “Dobře. Můžeš dýchat?”

Kornel zalapal po dechu. Pořád ještě měl nepříjemně stažený krk. 

Druhý hlas něco zamumlal, ale ten první ho odbyl. “Nech mě to zkusit, vím co dělám!”

“Můžeš na chviličku otevřít oči?” zeptal se Kornela opatrně. “Nemusíš se bát, chci jenom pomoct.”

Kornel pomalu pootevřel oči a pokusil se zaostřit. Vězeň, který se nad ním skláněl, byl velice hubený mladík s tváří posetou drobnými, sotva viditelnými pihami a rozčepýřenými vlasy slámové barvy. V natažené ruce měl napůl uschlý květ, který se pomalu, rytmicky otevíral a zavíral. 

“Zkus se na ni soustředit,” vyzval ho. “Na tu kytku myslím. Pomalu se nadechuj, zatímco se otvírá. Když se začne zavírat, pomalu vydechni.”

Dýchání s květinou vyžadovalo od Kornela značnou dávku soustředění, ale jak se zdálo, pomáhalo to. Po chvíli začala jeho mysl bloudit a registrovat své okolí. První věc, které si všiml, že mladý muž, který mu pomáhá se uklidnit, má buď velice suchou kůži nebo ruce v některých místech pokryté jemnými šupinkami.

“Lepší?” usmál se na něj nový známý. Měl jiskřivé zelené oči a okouzlující úsměv. Kornel si byl jistý, že nebude tak úplně člověk. 

“Myslím, že ano,” zamumlal Kornel. Trochu se mu třásl hlas. 

“Doufám, že jsme tě moc nevyděsili,” usmál se světlovlasý vězeň rozpačitě. 

“Nemám zrovna nejlepší den,” připustil Kornel. 

“To bychom mohli říct o celém tomhle týdnu,” zabručel druhý vězeň a Kornel si znovu uvědomil, že tam je. Byl o trochu menší a mohutnější než ten světlovlasý se širšími rameny a tmavými vlasy svázanými do ohonu. 

“To je Adriel,” prohlásil ten světlovlasý s dalším úsměvem a napřáhl ke Kornelovi ruku. “Já jsem Tobias.”

Kornel mu ruku stiskl a trochu rozpačitě zamumlal svoje jméno. Adriel mu ruku nepodal, místo toho se tichým hlasem zeptal: “Za co tu jsi?”

Kornel se letmo dotkl svého ucha a kývl směrem k Tobiasovi.

“Myslím, že za to samé, co vy.”

“Za to, že existuješ!” zasmál se Tobias nahlas. “Místní dokážou zpříjemnit život, co?”

“Jenom jsem si na ulici prohlížel bronzový meč.”

“Já si koupil nějaké bylinky a okamžitě jsem je neschoval. Nějaký hrbáč mě obvinil, že chci otrávit studnu, a lidi se toho chytli. Adriel se mě pokoušel bránit, tak nás zavřeli oba dva. Prý pro naši vlastní bezpečnost!” zvedl Tobias oči v sloup. “Pro naši bezpečnost jsme tady už týden!”

“Možná venku už týden čeká rozzuřený dav, aby se na nás vrhnul jakmile vyjdeme ven,” poznamenal Adriel smrtelně vážným tónem. “Nějaký pořádně vytrvalý rozzuřený dav.”

Kornel je v prvním okamžiku chtěl upozornit, že tam venku na nikoho žádný rozzuřený dav nečeká. Pak mu došlo, že Adriel musí jen vtipkovat. Přesto se chtěl ještě ujistit.

“To byl vtip, že?” 

Adriel přikývl. “Ale pokud by byli upřímní, muselo by to být jediné logické vysvětlení.”

“Ale nebudeme tady věčně,” dodal Tobias vesele. “Adrielova sestřenice to skvěle umí se zámky, co nevidět nás najde a dostane nás ven.”

“Pokud už nenašli oni ji a není zamčená někde jinde,” povzdechl si Adriel a posadil se do rohu cely.

“Ona by se nenechala zavřít,” namítl Tobias. Nesedl si, místo toho začal neklidně přecházet po cele a zdálo se, že neví, co s rukama. 

“Možná by nás odsud mohl dostat můj bratr,” napadlo Kornela. “Za pár dní jsme se tu nedaleko měli sejít, pokud tam nebudu, bude mě hledat.”

“Aby se sem vůbec dostal,” poznamenal Adriel. “Pokud tě zavřeli za to, že jsi… Dítě lesa?”

“Tak nějak.”

“Jestli tě zavřeli proto, mohli by kvůli tomu klidně zavřít i tvého bratra.”

“Je Bylinkář, ti se dostanou na kdejaké místo.”

“I do cely?”

“Aspoň nějakou naději bychom mít měli!” zaprotestoval Tobias. Kornel pomalu přikývl. 

“Jsem si jistý, že Tasse nikde uvězněný není a pokud bude mít příležitost, bude mě hledat. Někdy umí být dost přesvědčivý.”

“Třeba se setká s Linou!” napadlo Tobiase a zdálo se, že mu ta myšlenka okamžitě zvedla náladu. “To je Adrielova sestřenice,” dodal směrem ke Kornelovi. “Třeba nás odsud dostanou společně! A pak,” vrhl na něj uličnický úsměv, “pak se postaráme, aby tomu hrbáčovi zkyslo všechno mléko v domě!”