Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak už mám po zkoušce (povedla se mi! Konečně...) a opět tak trošku času na psaní, což znamená novou povídku! Nebo spíš její první část, protože to vypadá, že bude o něco delší než jsem plánovala. (A tak trochu sleduje téma, do kterého jsem letos spadl, tak uvidíme za jak dlouho s tím dám pokoj) Snad se mi povede příští týden pokračování. Příjemné čtení!
Vaše Lordie
“Tak urozený pane, když teď chvíli počkáš, postarám se o ten tvůj meč. Bude jako nový, to mi můžeš věřit!” zasmál se prošedivělý chlapík v kovářské zástěře a lehkým pohybem ruky si Kornelův dlouhý meč opřel plochou o rameno. “Zatím se můžeš porozhlédnout po všem, co tady mám,” dodal. “Třeba se ti něco zalíbí!”
Kornel přikývl a sledoval, jak kovář s jeho mečem odchází do své dílny. Místo, kde na něj měl počkat, vypadalo spíš jako krámek, což bylo na jeho vkus u kovárny poněkud neobvyklé. Byl zvyklý, že kovárny stávají na okraji vsi nebo města a ve většině případů je tvoří otevřená dílna, kde se člověk mohl trochu ohřát a sledovat, jak kovář pracuje. Ne, že by mu to bylo nějak zvlášť příjemné, z dlouhé doby strávené v kovárně míval vyrážku, ale přece jen to bylo svým způsobem běžné.
V tomto případě byla kovářská dílna někde vzadu v domě, zřejmě obrácená do dvora, a hlavním prostorem, do kterého vstupovali zákazníci, byl obchod vepředu. Na zdech a několika lavicích tu byly vyskládané nástroje i zbraně všeho druhu, jen si vybrat. Kornela napadlo o kolik musí být práce snazší, když si lidé mohou koupit jednu z deseti stejných motyček místo aby si ji každý objednával zvlášť. Na druhou stranu i předměty vyrobené na zakázku měly své výhody. Z vlastní zkušenosti Kornel věděl, že největší rozdíl bývá v kvalitě. A také v ceně. K tomu, že v případě přepadení jde o místnost plnou zbraní, našel výhody i nevýhody.
Jak si prohlížel vystavené zboží, jeden předmět mu padl do oka.
“To je zajímavý meč, co tady máte,” poznamenal směrem ke kovářskému pomocníkovi a zvedl meč, který zaujal jeho pozornost. Pomocník polekaně nadskočil, jako by nečekal, že po něm kdokoliv bude něco chtít. “Bronzový?”
Pomocník přikývl.
“Nedávno jsme tu měli urozenýho pána, kterej potřeboval meč pro svýho ochránce,” vysvětloval. “Byl to podvrženec, takže nemoh’ používat nic, v čem bylo železo. Náš šéf se rozhod, že jich udělá pár navíc, prej pro strejčka příhodu.”
“Hmmm.” Kornel meč potěžkal v ruce. “Mohl bych si ho zkusit? Nevypadá špatně.”
“Ale venku!” upozornil ho pomocník. “Šéf by mi dal, kdybys tady něco rozbil, urozenej pane.”
“Nic tady samozřejmě rozbít nehodlám,” ujistil ho Kornel.
“Jen aby,” potřásl pomocník hlavou.
Kornel s mečem v ruce vyšel na ulici před krám a ujistil se, že ho pomocník uvnitř pořád ještě vidí. Pak se rozhlédl, aby nikoho kolem sebe neohrozil, nakročil si a udělal několik výpadů do prázdna. Lidí na ulici si všímal jen do té míry, aby nějakému kolemjdoucímu neublížil. Zdálo se, že jde o kvalitní meč. Byl o něco těžší než železné a ocelové meče, na které byl Kornel zvyklý, ale jak to vypadalo, nehrozila s ním ta protivná vyrážka, se kterou Kornel skončil vždycky když manipuloval s čímkoliv železným. Ještě jednou jím zkusmo máchl a pak si ho plochou opatrně přiložil na holé předloktí. Nic se nestalo. Přitlačil. Kdyby byl meč nabroušený, možná by se teď maličko řízl, ale kromě toho se nic nestalo. Žádná zarudlá kůže, žádné nepříjemné pálení. Kornel se uchechtl. Možná by se mu něco takového hodilo.
“Hej! Co to děláš, potvoro?”
Kornel se ohlédl. Většina lidí na ulici si hleděla svého, teď, jak se zdálo, ještě víc než předtím. Většina, až na nahrbeného chlapíka s divokým výrazem, který pochodoval přímo k němu.
“Co si myslíš, že tady děláš, ty lesní potvoro?”
Kornel nadzvedl obočí.
“To mluvíš se mnou, příteli?” zeptal se opatrně a pomalu spustil meč.
“Tvůj přítel nejsem ani náhodou!” odsekl ten člověk a zastavil se těsně před ním. “Tady ve městě nemáš co dělat!”
“Nezdržím se tu dlouho, čekám jen až mi-”
“Stráže!” zaječel hrbáč na procházející patrolu. “Tahle potvora si myslí, že může jenom tak chodit mezi počestný lidi a ohánět se po nich mečem!”
“Je to pravda?” zeptal se jeden ze strážných. Ten druhý si Kornela jen podezřívavě prohlížel. Kolem se začali shluhovat lidé.
“Vždyť ho vidíte, ne?” zaprskal hrbáč a máchl rukou směrem ke Kornelovi. “Chodí po ulicí, vypadá jako někdo ze Skrytýho lidu a mává bronzovým mečem!”
“Je pravda, že kromě Skrytého lidu bronzové zbraně nikdo nepoužívá,” připustil druhý strážný.
“Jenom jsem zkoušel, jak je vyvážený,” bránil se Kornel. Snažil se působit klidně a vyrovnaně, ale v hloubi duše panikařil.
“Abys s ním moh’ někomu useknout hlavu?” odsekl hrbáč.
“Abych posoudil jeho kvalitu,” opáčil Kornel dotčeně.
“Popravdě nevypadá tak úplně jako člověk,” ozvalo se odněkud z davu. “Podívejte na jeho uši.”
Kornelovi podvědomě vylétla ruka k uším. Tohle byla jedna z věcí, které mu dělaly největší problémy, i když jim lidé většinou nevěnovali pozornost.
“Taky by mohl být půlelf,” namítl někdo další.
“Kdys tady naposled viděla půlelfa?” odsekl úplně jiný hlas. “Zato dětí lesa je v okolí až moc!”
“Kovář vám dosvědčí, že si u něj nechávám spravovat meč!”
“To by mohl říct každý,” poznamenal jeden ze strážných.
“Nemohl bych vám přece lhát!” Kornel začínal být trochu zoufalý.
“Slyšíte to? Přiznává, že nemůže lhát!” zavřeštěl hrbáč vítězoslavně. “A vsadím se, že když udělám tohle…” vytáhl z opasku dýku. Kornel strnul. Co chce udělat? Vrhne se na něj? S jedním staříkem by si poradil bez problémů, ale davu by se neubránil.
Starý hrbáč ho nebodl. Místo toho ho popadl za ruku a nůž mu plochou přitiskl na předloktí. Kornel sykl. Pálilo to, sice jenom trochu, ale rozhodně dost na to, aby železo zanechalo svoji stopu.
“Vidíte? Bolí ho to!”
“To není-” začal Kornel, ale stařík přitiskl nůž na jeho paži ještě víc. Musel ho držet nějak šikmo, protože jeho ostří prořízlo vrchní vrstvu kůže a Kornel vykřikl.
“Železo ho opravdu zraňuje,” poznamenal jeden ze stráží nevzrušeně.
“Tohle by zranilo každého!” bránil se Kornel. Kdosi mu namířil do obličeje vidle. “Tohle taky!”
“Možná bychom ho mohli zadržet,” připustil druhý strážný. “Minimálně aby někdo nepřišel k úrazu.”
“Ode mě by tady k úrazu nikdo nepřišel,” odsekl Kornel.
“Máš meč,” poukázal první strážný.
“Můj meč je u kováře. Tenhle jsem si jenom zkoušel!”
“Budeme ho muset zabavit.”
“Není můj a-”
“Ty půjdeš s námi,” oznámil druhý strážný a jemně mu vykroutil meč z ruky. “Strávíš noc v cele, v bezpečí od rozzuřeného davu a mezitím se všechno vyřeší.”
Žádné komentáře:
Okomentovat