Záchranná akce - část 4

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Doufala jsem, že se mi podaří už pro dnešek ten dlooooouhej příběh ukončit, protože příští týden mám zkoušku a nerada bych to pokračování odkládala, ale taky bych se kvůli tomu neměla vykašlat na učení. Takže se mi to podařilo sesmolit až do konce! Je to děsně dlouhý a ano, mohla jsem to rozdělit na dvě části a jednu zveřejnit až za týden, ale to byste dneska ještě nevěděli jako to dopadne, ne? Pokud jste začali číst až teď a nevíte, kde začít, tak první část najdete tady a část předchozí zde. Tak si to užijte, příjemné čtení!

Vaše Lordie

“My tady umřeme,” povzdechl si Tasartir.

“To bude dobré,” konejšila ho Adalgarda a ještě jednou mu jemně prohrábla vlasy. “Teď to vypadá pěkně,” usoudila. “Máš hezké vlasy.”

“Byly by lepší, kdyby mě neostříhali.”

“Cítil by ses lépe?”

“To taky. Ale vidělas někdy vodní bytost s krátkými vlasy?”

“Nejsou zas tak krátké…”

Tasartir s frustrovaným zaúpěním zavřel oči.

“Jenom se ti snažím něco vysvětlit. Vidělas někdy rusalku s krátkými vlasy? Nebo kelpii?”

“Jediná kelpie, kterou jsem potkala, byl tvůj- Seb.”

“Který má vlasy až do pasu.”

“Kam s tímhle vším míříš, kluku?” zasyčela otráveně paní Zentha. Seděla na okně, šátek měla sundaný a vystavovala svou holou, šupinatou hlavu odpolednímu slunci.

“Jen se snažím říct, že u většiny vodních bytostí jsou vlasy tím, co společně s jejich hlasem zaujme jejich oběť. Odvádějí pozornost od ostrých zubů, divně zbarvených očí a blán mezi prsty… Jsou atraktivní.”

“Ty nemáš ostré zuby ani blány mezi prsty,” upozornila ho Adalgarda. “Z očí do očí jsme si přímo nekoukali, ale ani ty nemáš nijak divně zbarvené. Vlastně ani nevypadáš jako vodní bytost, tak v čem je problém?”

“V tom, že nejsem jeden z nich. A ani nechci být.”

“To nedává žádný smysl. Jak s tím souvisí délka tvých vlasů?”

Bylinkář neodpověděl, jen sklopil hlavu.

“Tasartire? Tasse?”

“Nemyslím, že to dokážu.”

“O tom už jsme mluvili, ne? Nedovolíme, aby to zašlo nějak daleko. Nepotřebujeme, abys ty strážné sváděl, jenom odvedl jejich pozornost.”

“Kdyby šlo jenom o to…” Tasartir skryl obličej do dlaní a chvíli jen pomalu, zhluboka dýchal. Adalgarda mu opatrně položila ruku na rameno.

“Co se děje, Tasse?”

Tasartir pomalu zvedl hlavu a ohlédl se ke dveřím, jako by se chtěl ujistit, že nikdo neposlouchá.

“Znal jsem pár… takových jako jsme já a Kornel, s jedním rodičem lidským a tím druhým něčím jiným. Na první pohled obyčejní lidé, ale vždycky v nich… v nás bylo něco ze Skrytého lidu. I kdyby to byla jenom jediná kapka krve. A když se člověk i tou jedinou kapkou nechal vést a ovládat…” Popotáhl. “Viděl jsem chlapce, kterému narostly rohy a nohy se mu změnily v kopyta. Odešel do lesa a od té doby jsme o něm neslyšeli. Krev skrytého lidu je mocná, když se jí dá prostor.”

“Zmizet v lese jen tak beze stopy občas zní docela lákavě,” poznamenala Adalgarda.

“Možná když je tvůj otec satyr. Představ si někoho, kdo má za otce lidožravého vodního koně. Jak bych asi mohl dopadnout?”

“Museli bychom tě nechat okovat?”

Tasartir se neubránil vyprsknutí.

“To by asi byl ten nejlepší výsledek.”

“Aspoň by ses už nebál těm parchantům sežrat játra,” prohlásila Zetha. Tasartir zamrkal.

“Zdá se mi, že tvoje morální hodnoty jsou tak trochu někde jinde, paní Zentho,” řekl. “Rád se najím a přiznávám, že sám sebe ne vždycky považuji za úplně dobrého člověka, ale do téhle oblasti bych nerad zacházel.”

“Možná bys potřeboval něco, co by ti zabránilo zajít moc daleko,” navrhla Adalgarda.

“Jako třeba?”

“Urozená paní by nejspíš řekla lidi, kteří ti jsou blízcí a kterým na tobě záleží, ale možná by stačila ta věc, co máš na krku,” ozvala se Zentha.

Tasartirovi vyjela jedna ruka k medailonu ve tvaru mnoholistého květu. 

“Je železný ne? Vsadím se, že když se ti dostane na kůži, udělá se ti na tom místě po nějaké době vyrážka. U lidí jako jsi ty to tak bývá.”

“Je to zanedbatelná reakce.”

“Ale mohla by tě držet zpátky, pokud to tak chceš. Kdyby to nepomohlo, můžeme tě vždycky trochu profackovat.”

Tasartir si povzdechl.

“Zkusíme to,” řekl. “Ale slibte mi, že to nenecháte zajít daleko. A že mě nepustíte k vodě.”

***

“My tady umřeme,” zamumlal Kornel tak tiše, jak to jen dokázal, a pevně sevřel rukojeť svého meče.

“To bude dobré,” opáčil stejně tiše Amra, ale z jeho tónu bylo jasné, že ani on si jejich plánem není stoprocentně jistý. “Jenom se musíme držet toho, na čem jsme se domluvili.”

“Bude to fungovat?”

“Pokud se někde moc dlouho nezdržíme, tak ano. Neříkal jsem ti to už?”

“Potřebuju se ujistit. Jak dlouho bude tu pečeť ještě zkoumat?”

“Doufejme, že ne moc dlouho,” zamumlal Amra a vrhl pohled směrem ke stolu, kde městský rychtář a jeho písař důkladně zkoumali listinu, kterou jim Kornel předal. 

“Všechno v pořádku, pánové?” zeptal se Kornel nahlas a v duchu doufal, že v jeho hlase není slyšet panická hrůza, která mu svírala vnitřnosti.

“Nemůžu pečeť podobné té vaší nikde najít,” postěžoval si písař. “A ten nápis je v nějakém cizím jazyce.”

“To proto, že nejsme z téhle země,” odsekl Kornel. “Už jsem vám to vysvětloval:”

“Poslední dobou tady máme nějak moc cizinců,” zabručel rychtář a asi potřetí se na Kornela a Amru výhružně zadíval. “Dokonce se nám tady začalo šířit čarodějnictví.”

“Vím, proto jste zavřeli naši paní. A proto jsme tady, abychom se ujistili, že jí, ani jejím společníkům nebude zkřiven jediný vlas na hlavě.”

“Vaše urozená paní má pěkný společníky,” uchechtl se strážný u dveří. “Mrzáka a šerednou ještěří čarodějnici!”

“Ty taky nejsi zrovna krasavec,” poznamenal Kornel a obrátil se zpátky k rychtáři. “Takže? Nezapomeňte, že pokud se naší paní něco stane, mohlo by to pro vás znamenat značné problémy.”

“Vaši žádost probereme se starostou,” odpověděl rychtář chladně. 

“Můžeme aspoň zkontrolovat věci z vlastnictví naší paní a jejích společníků?” zeptal se Amra. Rychtář se zamračil, jako by úplně zapomněl, že tam půlelf je.

“Jsou naprosto v bezpečí,” prohlásil.

“Jistě rozumíte, že se o tom musíme sami přesvědčit,” zareagoval Kornel stejným tónem.

Rychtář cosi zabručel, ale pak mávl rukou na strážného. 

“Ukaž jim to.”

Zatímco je strážný vedl do přízemí rychty, zmocňovala se Kornela čím dál větší úzkost. V tuhle chvíli by mohli bez problémů skončit v nějaké cele. Potom by Tasartirovi a Adalgardě byli jenom málo platní. Proto nechával ruku připravenou na meči a byl si jistý, že Amra má pod svým pláštěm přichystaný svůj pohár mlhy.

Sestoupili do přízemí a po dalších schodech do sklepení domu. Tam na ně čekala řada prázdných cel bez dveří. První zkraje byla zařízená spíš jako skladiště, za mřížemi byly vidět haldy starého oblečení a různých osobních předmětů. 

“Proč jste je nezavřeli sem?” napadlo Kornela. 

“Před pár rokama sme tu měly zavřenýho taky jednoho čarodějníka,” vysvětloval strážný. “Povyrážel nám všecky dveře a vězení proklel, aby v něm nikdy nezůstal žádnej živej tvor. Vod tý doby máme v hostinci U Vlčího zubu jeden pokoj vyhrazenej místo vězení.”

“To zní jako nepříjemná situace,” pokýval hlavou Amra, zatímco Kornel opatrně, aby se nedotkl mříží, nakukoval do jediné zavřené cely.

“Vy jste mu vzali hůl?” vyhrkl rozčileně.

“Je zavřenej,” mávl strážný rukou. “Nepotřebuje ji.”

Kornel se zhluboka nadechl a zadržel dech. Poslepu nahmatal Amrovu volnou ruku a pevně se jí chytil.

“Myslím, že jsme viděli dost,” prohlásil. “Můžeme jít. Vrátíme se, až rychtář se starostou rozhodnou, co s nimi.”

Strážný vystoupal po schodech nahoru, následovaný světlovlasým rytířem a půlelfem v zeleném hábitu. Jakmile jeho kroky na schodech dozněly, Kornel prudce vydechl. 

“Jak dlouho je uvidí?” zeptal se šeptem. Amra neodpovídal. Stál opřený o kamennou zeď, držel Kornelovu ruku a oči měl zavřené, jako by se soustředil. Po pár minutách oči opět otevřel.

“Zašli za pár rohů a pak zmizeli, snad si jich nevšiml. Pokud ano, brzy to zjistíme,” oznámil šeptem. “Takže co teď?”

“Nějakým způsobem dostaneme ven jejich věci. Hlavně Tasseho hůl, Adalgardin luk a šípy a… symboly? Tak se jim říká, že?”

“Ano.”

“Symboly Tasseho a paní Zenthy. Jakmile je budou mít u sebe, ledacos se nám tím zjednoduší.”

“Takže teď se musíme především dostat do cely. Pokud mi teď řekneš, že umíš i odemykat zámky, asi se zblázním.”

“Napadlo mě něco jiného. Jak přesně fungují ty runy, cos mi napsal na meč?”

“Zesiluje jeho první úder. Nic lepšího neznám, omlouvám se. Nejsem bojovník, nevím, co se hodí.”

“Ne, myslím, že to je ideální. Řekl bys, že s tím půjde rozbít tenhle zámek?”

“To by mohlo jít,” připustil Amra. “Ale mohlo by to na nás stáhnout pozornost. Chceme to riskovat?”

“Ta pečeť za chvíli přestane fungovat. Co počkat, až nás začnou hledat po městě?”

“To bychom se nemuseli dostat odtud. Na druhou stranu…”

“Nějaký nápad?”

“Nějak si nemyslím, že by nahoře chtěli poslouchat, co se děje v celách… Je možné, že tam nic nebude slyšet.”

“Riskneme to?”

“Za pokus by to stát mohlo.”

***

“Hej!” Tasartir uhodil pěstí do dveří. “Je tam někdo? Hej!”

“Co je?!” štěkl podrážděný hlas z druhé strany a ozvalo se chrastění klíče v zámku. Za okamžik se dveře rozletěly a do místnosti vstoupil mohutný muž v kožené zbroji. Tasartir si ho opatrně změřil pohledem.

“Potřebuju na vzduch,” oznámil mu. “Je tu dusno.” Dal si na sobě záležet. Odložil plášť a nechal si na sobě jen kalhoty, rozevřenou vestu a tuniku, u které mu paní Zentha natrhla výstřih tak, aby odhaloval trošku víc kůže. Dařilo se mu stát jakž takž vzpřímeně a Adalgarda si poprvé uvědomila, že je vyšší než ona.

“To určitě, a vemeš roha,” ušklíbl se strážný. Tasartir zvedl hlavu a podíval se mu do očí. 

“Já?” usmál se. “Jak bych já dokázal utéct? Obzvlášť někomu takovému?”

Strážný, s pohledem upřeným na Tasartira, zamrkal. Pomalu, jako kočka. 

“Já bych přece nikdy neutekl,” ujistil ho bylinkář a znovu se usmál. Adalgarda by přísahala, že jeho zuby vypadaly o něco ostřejší než před chvílí. “Nemám u sebe svou hůl,” dodal a s řinčením řetězů se zakymácel. Dřív než stihl doopravdy ztratit rovnováhu, strážný ho zachytil.

“Opatrně,” zamumlal.

“To ty řetězy,” postěžoval si Tasartir dramaticky. “I zdravému by se v nich chodilo špatně.”

Adalgarda se kousla do rtu. Tohle bylo srovnání, které Tasartir nenáviděl… ale které lidé s oblibou používali.

“Možná kdybys mi je mohl trochu povolit…”

Zdálo se, že se strážný chce ohlédnout za sebe - byl tu sám a oni hodlali být se vším hotovi než ho někdo vystřídá - ale nebyl schopen se odtrhnout od Tasartirova upřeného pohledu. Místo toho neobratně kývl směrem k Adalgardě a Zentě.

“Co… Co…?” Bylo to jako by už ani nebyl schopen udržet své vlastní myšlenky.

“Těch si nevšímej,” poručil mu Tasartir naléhavým hlasem. “Prosím. Buď tak laskavý,” žadonil a naklonil se až těsně k němu. Strážný se zachvěl, ale neodtáhl se. “Nebudu utíkat,” zašeptal a za cinkání řetězu zvedl ruku k jeho obličeji. “A možná se ti odměním.” Dotkl se prsty jeho tváře. 

Strážný zhluboka vydechl.

“Možná… by to šlo,” připustil. “Najdu klíč,” slíbil a spustil ruku k opasku, kde měl zavěšený svazek klíčů.

Tasartir pootočil hlavu a usmál se na své společnice. Teď už si Adalgarda byla jistá, že má zuby o něco ostřejší než obvykle. Jeho oči vypadaly v tmavém pokoji osvětleném jen jednou lampou jako černé.

Strážný, s omámeným pohledem stále upřeným na Tasartira, se začal probírat klíči. 

“Jde ti to výborně,” ujistil ho bylinkář s okouzlujícím úsměvem. 

“Tady,” zamumlal strážný a zvedl drobný klíček.

“Možná bych si k tomu měl sednout, že?” navrhl Tasartir. Strážný ho šouravě následoval k posteli a jakmile se bylinkář posadil, začal mu odemykat okovy na nohou. V tom okamžiku se zvedla Zentha, která byla blíž ke dveřím, a svižně je zavřela.

“To bude asi jenom průvan,” usmál se Tasartir na strážného, když se pokoušel ohlédnout. Stále ale nedokázal z Tasartira spustit zrak a tak mu odemykání pout šlo jen pomalu. 

“Začíná to být dlouhé,” povzdechla si Zentha. “Děvče!” 

Adalgarda přiskočila ke strážnému a hodila mu do obličeje prach, který celou dobu držela v dlani. Neměla tušení, kde ho paní Zentha vzala, ale nehodlala její metody zpochybňovat. Sotva prach vletěl strážnému do obličeje, zalapal po dechu a chvíli se zdálo, že se rozkýchá. Míst toho ale jen zasípal a svalil se na podlahu. Klíče mu s řínčením vypadly z ruky. Tasartir, stále ještě neosvobozený z řetězů, podrážděně zasyčel. 

“Vydrž, už to bude,” odsekla Adalgarda a sebrala klíč ze země. “Prober se, musíme zmizet!” houkla na něj a pustila se do odemykání. Jakmile byl volný, začal si mnout zápěstí. 

“Brzo tady začne být horko,” prohlásila Zentha, jakmile Adalgarda odemkla její pouta a luskla prsty. Na špičce vztyčeného drápu se jí objevil plamínek.

***

Když se Kornelovi a Amrovi podařilo vyplížit ze sklepení rychty, už se stmívalo, což naprosto vyhovovalo jejich plánu. Amra ukryl Tasartirovy přesýpací hodiny a náhrdelník, který patřil paní Zentě do záhybů svého oděvu a Kornel se ujal zbraní a hole s nadějí, že si v šeru třeba nikdo nevšimne, že má kromě meče na zádech toulec s lukem a šípy. Teď už si byli jistí, že se na jejich podvod muselo přijít. Naštěstí se zdálo, že pozornost většiny obyvatel města směřuje někam jinam. Lidé pobíhali sem a tam, někteří, jak se zdálo, před něčím prchali, jiní spěchali opačným směrem vyzbrojeni nádobami.

“To vypadá, jako by někde hořelo…” poznamenal Kornel.

“Bohové,” zalapal po dechu Amra. “Paní Zentha se specializuje na ohnivá kouzla.”

“Dokázala by zapálit dům pomocí kouzel bez svého symbolu?”

“To nejspíš ne, ale kdyby měla po ruce něco hořlavého…”

Nemuseli si navzájem nic říkat. Oba se rozběhli tím směrem.

Před hostincem U Vlčího zubu byl shon. Z horních oken se valil dým a ze střechy v jednom místě šlehaly plameny. Lidé venku se spíš hádali, než aby hasili. Stačila chvilka, aby Kornel s Amrou zjistili, že se dav na plácku před hostincem rozdělil na dva tábory - první chtěli požár uhasit, aby hostinec nevyhořel a oheň se dál nešířil, druzí namítali, že jsou vevnitř vězni obvinění z čarodějnictví a pokud mají uhořet zavření v hostinském pokoji, je to dozajista vůle bohů.

“Tasse je vevnitř,” zamumlal Kornel a vrhnul by se dovnitř, kdyby ho Amra nezadržel. 

“Počkej!” řekl tak tiše, jak to jen dokázal, aby ho přes křik lidí kolem bylo slyšet. “Zkusíme je dostat ven tak, aby si toho nevšimli!” Vytáhl zpod pláště pohárek, ze kterého se okamžitě začala valit hustá, dýmu podobná mlha. Ta za pár vteřin naplnila celé prostranství. “Teď!” zavelel a oba dva, ruku v ruce, vběhli otevřenými dveřmi do hostince. 

***

Paní Zentha místo svého symbolu používala napůl vyhořelou svíčku, kterou sebrala ze stolu vězeňského pokoje. Jak stála uprostřed pokoje, obklopená kouzlem vytvořenými plameny a s voskem stékajícím po ruce, vypadala až děsivě spokojená. 

“Rychle, teď máme příležitost!” zavelela. “Dokud se starají o svoje vlastní životy a ne o nás!”

Adalgarda se ohlédla po Tasartirovi. Počítala s tím, že bude potřebovat její pomoc, ale jak se zdálo, měl jiné plány. Místo aby byl připravený na okamžitý útěk, skláněl se nad strážným, který už byl při vědomí, ale vyděšeně se choulil v rohu místnosti. Položila mu ruku na rameno.

“Tasse, na tohle teď není čas! Bude v pořádku, ale my odsud musíme-” Teprve teď si všimla, že strážnému po tváři stékala krev. Na spánku měl dlouhý škrábanec, který, jak si byla jistá, nevznikl při jeho předchozím pádu. 

Tasartir pomalu zvedl ruku k ústům. Jeden prst měl od krve. 

“Prober se, musíme jít!” křikla na něj. Když nereagoval, praštila ho pěstí do ramene, tak silně, že málem ztratil rovnováhu. 

“To nebylo hezké,” zasyčel a otočil se směrem k ní. 

Nikdy předtím by Adalgarda nevěřila, že by Tasartir dokázal po někom skočit, teď ji ale nenapadalo jiné slovo, které by dokázalo popsat, co se právě stalo. Než si to uvědomila, dopadla pod jeho vahou zády na dřevěnou podlahu a málem si vyrazila dech. Tasartir syčel jako divoké zvíře a cenil zuby a ona si nebyla jistá, jestli doopravdy pouští hrůzu nebo jí chce doopravdy ublížit. 

“Tasse!” vykřikla. “Tasartire, nech toho!” Pokusila se mu vykroutit. Byl těžší než ona, ale ona byla mrštnější a po chvíli zápolení se jí podařilo mu vykroutit jednu ruku. Okamžitě mu vlepila facku. A pak ještě jednu.  “Prober se!” zaječela a podařilo se jí nahmatat medailon, který mu visel kolem krku. Přitiskla mu ho na holou kůži pod krkem. Zařval, jako by byl rozžhavený a ruka mu vylétla ke krku. To stačilo, aby se jí podařilo ho ze sebe odstrčit. Svalil se na zem a lapal po dechu. Ruku měl přitisknutou na místo, kde se ho dotkl železný medailon, a po tvářích mu tekly slzy. 

“Bohové... “ vzlykal, “bohové…”

“Tasartire?” oslovila ho. 

“Urozená paní!” vydechl. “Můžeš- můžeš mi odpustit?”

Posadila se a přitáhla ho k sobě, aby ho mohla obejmout.

“Ššššš, já vím, žes nic takového nechtěl,” šeptala a hladila ho po vlasech. “Všechno je v pořádku, nikomu jsi neublížil.”

“Už jste hotovi?” ozval se někde za nimi podrážděný hlas paní Zenthy. “Měli bychom se odtud dostat, než tahle svíčka dohoří.”

***

“Tohle je magický oheň,” prohlásil Amra a rozhlédl se kolem. “Vidíš? Plameny jsou horké, produkují kouř, ale přitom se vlastně ničeho nedotýkají.”

“A to na to nepřišli?” zamračil se Kornel.

“Ty taky nepřemýšlíš, když panikaříš. Měli by být nahoře, že? Pojď, podíváme se tam!” 

Opět ruku v ruce vyběhli po schodech nahoru. Všudypřítomné plameny a kouř ztěžovaly orientaci, ale když si Kornel uvědomil, že nic z toho není skutečné, zjistil, že se mu dýchá mnohem lépe. Na vrcholu schodiště se málem srazili s ještěří dámou v dlouhých šatech a se svíčkou v ruce.

“Paní Zentho!” vyjekl Amra. Zentha vykulila oči.

“Dítě zatracené, co tady děláš? A s tímhle?”

“Hledáme vás! On je totiž bratr-”

“Ale vždyť já vím, čí je to bratr!” odsekla. “Tady byste vůbec neměli být, snažíme se dostat ven, ne dovnitř!”

“Sehnali jsme vaše věci!” snažil se o nějaké vysvětlení Kornel. V tu chvíli se za Zenthou vynořila Adalgarda.

“Korneli?!”

“Vy máte naše věci?” ozval se Tasartir, který se o ni opíral. “Přišli jste pro nás!”

“Měli jsme o vás strach!” křikl Kornel přes hučení plamenů. Tasartir se pustil Adalgardy a protlačil se kolem Zenthy. Na schodech málem klopýtl, ale podařilo se mu udržet rovnováhu a pověsit se Kornelovi kolem krku aniž by oba spadli. 

“Díky,” zamumlal. “Díky.”

“Je všechno v pořádku?” zeptal se Kornel zmateně. Už si ani nepamatoval, kdy ho bratr obejmul naposledy.

Tasartir zavrtěl hlavou. “Ale bude,” dodal. “Doufám.”

“Pojďte,” řekl Amra, “dostaneme vás ven. Mám tu dost mlhy na pěknou iluzi proboření střechy, to by naše stopy mohlo aspoň teď zahladit.”

“Dělej co umíš,” vybídla ho Zentha a Adalgarda přikývla.

“Pojďme odsud vypadnout.”