Záchranná akce - část 1

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Jelikož mi zase byl odložen opravný termín zkoušky (fakt díky, koronavire) a semestr je v plném proudu, mám aspoň trochu času na psaní (než se doopravdy pustím do té bakalářky, už bych měl začít). A tak se mi povedlo vytvořit tohle! Mám naději, že se mi do budoucna povede napsat i pokračování. 

Vaše Lordie

Už to nebylo daleko. Kornel to věděl moc dobře. Pár hodin cesty lesem a bude v Lesním hradě. Přesto se z nějakého důvodu rozhodl přenocovat v hostinci. Nejprve se mu to zdálo jako docela dobrý nápad. Jakmile vstoupil dovnitř, došel k závěru, že to byl naprosto dokonalý nápad.

“Mohl bych si přisednout?” zeptal se androgynního půlelfa s vyholenou hlavou, který seděl u osamoceného stolu v jednom koutě. 

Půlelf vykulil oči. Pak se rozzářil.

“Korneli! Nečekal jsem, že tě tu uvidím! Ale myslím, že už chápu, proč jsem měl pocit, že se tu mám zastavit. Cestuješ do Lesního hradu?”

“Měl jsem se tam sejít s bratrem a paní Adalgardou.”

“Tak to máš štěstí, že jsme se potkali,” prohlásil Amra. “V Lesním hradě bys je nenašel.”

“Měli jsme se tam sejít.”

“Říkali, že máš zpoždění. Nakonec vyrazili vyřídit nějakou záležitost na pobřeží.”

“Taky mohli nějak dát vědět…”

“Nebylo jak tě kontaktovat,” pokrčil Amra rameny. “Ale je dobře, že jsi konečně tady. Aspoň si budu připadat bezpečněji, až za nimi vyrazím.”

Kornelovi měl pocit, že se mu brzy udělá špatně. Ztěžka se posadil naproti Amrovi.

“Co se stalo?”

“Jedna členka řádu z Maareneského pobřeží oznámila, že se obává o svůj vlastní život, a vedení řádu rozhodlo, že bude potřeba celou záležitost vyšetřit. Tasartir se přihlásil jako dobrovolník a urozená paní Adalgarda nabídla, že půjde jako jeho doprovod. Od té doby uplynul už druhý týden a my od nich nemáme žádné zprávy.”

“Takže posílají tebe?” zeptal se Kornel a ukradl z Amrovy misky trochu pečené zeleniny.

“Nezníš příliš nadšeně.”

“Pokud je někdo z vašeho řádu v nebezpečí, je dost možné, že budou v nebezpečí i další členové. Tasse se už do podobných problémů jednou dostal.”

“Vím,” pokýval hlavou Amra. “Možná chce dokázat, že podruhé to zvládne?” 

“Idiot,” odfrkl si Kornel.

“Ty by ses na jeho místě zachoval stejně.”

“To si piš. Já ale na jeho místě nejsem, takže mám povinnost se postarat, aby se můj bratr nenechal zabít.”

“Takže půjdeš se mnou?” V Amrově hlase byla slyšet naděje.

“Stejně by mě z Lesního hradu nejspíš poslali za tebou. Aspoň si ušetřím tu cestu

***

“Už je to dlouho, co jsme někam šli jenom my dva,” poznamenal Kornel trochu rozpačitě. Jeli s Amrou bok po boku na koních po široké lesní cestě. Byli na cestě už pár hodin, vyrazili s východem slunce, ale zatím mezi nimi bylo převážně ticho.

“Moc často se nevídáme,” připomněl Amra.

“Pravda… Nechybí ti to?”

“Někdy ano. Mám tvoji společnost rád. Občas mě mrzí, žes odešel z řádu.”

“Ale já neodešel.” Kornel sáhl pod tuniku a vytáhl medailon se symbolem řádu Železného květu. “Pořád k vám patřím. Jenom jsem se vydal trochu jiným směrem.”

“Taky nám to mohl někdo říct,” zamračil se Amra. “A my tady skoro deset let žijeme v domnění, že jsi pryč. Na naši obranu, moc často se v Lesním hradě neukazuješ.”

“Tasse a já jsme spolu dlouho nemluvili, nechtěl jsem riskovat, že se tam uvidíme.”

“Vy jste oba stejně hrozní,” povzdechl si Amra. “Kdybyste si radši sedli a v klidu všechno probrali.”

“Zníš jako Adalgarda,” zašklebil se Kornel. 

“Mezi tebou a Tasartirem je ona ta nejrozumnější.”

***

Bylo jasné, že za jeden den se nemají šanci na Maareneské pobřeží dostat. Nakonec skončili v malém údolí kousek od cesty, které bylo ze třech stran chráněné skalnatými útesy. Než Kornel uvázal koně, Amra už rozdělával oheň a připravoval prostor na spaní. 

“Jsi rychlý,” poznamenal Kornel. 

“Jsem zvyklý trávit čas venku,” opáčil Amra. Zdálo se, že je ve svém živlu.

“Možná bychom se měli postarat o to, aby nás někdo neobjevil,” prohlásil, jakmile byl hotov, a vytáhl ze záhybu ve svém hábitu malý hliněný pohárek. “Vzpomínáš si na tohle?”

“To je pohár mlhy? Nechci nic říkat, ale pokud si to pamatuju správně, ta mlha netrvá moc dlouho. Nebyla to spíš hračka, na které jsme se učili, ne?”

“To je pravda,” připustil Amra. “Není ti nějak povědomý?”

Kornel vzal pohárek do ruky. Prsty přejel po jeho ohlazeném povrchu. Obrátil ho. 

“Tenhle byl můj,” vydechl překvapeně. Amra přikývl.

“Byla to jedna z věcí, které jsi nechal v hradě. Tak trochu jsem si ho přivlastnil, za to se omlouvám.”

“V- v pořádku,” zamumlal Kornel.

“Vybral jsem si ho, když jsme si měli zvolit své symboly.”

“Symboly?”

“Vždyť víš, pomůcky k ovládání magie. Vždycky říkám, že by se jim mělo říkat usměrňovače magie, ale symbol prý zní vznešeněji. Myslím, že Tasartir má k tomuhle účelu přesýpací hodiny.”

“Chápu.”

Amra sklopil oči. 

“Trochu se mi stýskalo a tvůj starý pohár mlhy mi tě připomínal. Tak jsem si ho vzal za svůj symbol.”

Kornel přikývl. 

“Takovou poctu jsem nečekal. Předvedeš mi, co umíš?”

“Samozřejmě,” usmál se Amra a vzal si pohárek zpátky. Dvěma prsty obkroužil jeho okraj a z pohárku začala stoupat mlha. Rozlévala se a zvolna klesala k zemi. Měla jemnou, nafialovělou barvu, ale Kornel by přísahal, že místy zahlédl také žlutou. I když se zdálo, že se pohybuje pomalu, zaplnila mlha za několik vteřin celé údolíčko. Amra se soustředěným výrazem natáhl ruku směrem k ústí údolí a pomalu ji zvedal k obloze. V místě, kde ukázal, mlha zhoustla a vlnila se, jako hustý závěs zavěšený ve dveřích. 

“Zvenčí nic nebude vidět,” prohlásil Amra, jakmile byl hotový. “Bude to tu vypadat stejně opuštěně jako předtím, jen možná o něco zarostleji.”

“Proč Tasse někdy neudělá něco takového, když spíme venku?” postěžoval si Kornel. 

“Každý máme své speciality,” usmál se Amra.

Pokračování - Záchranná akce - část 2