Původně jsem myslela, že dneska něco napíšu, ale nakonec to nějak tak... Dostanu se k tomu příště, okay? Je zkouškový. Takže dneska tu pro vás mám aspoň jednu wordvemberovskou, zveřejněnou přes telefon (takže líp zformátovaná bude, až sednu k počítači). Navazuje na povídku Stromy se dívají. Příjemné čtení!
Vaše Lordie
edit: konečně zformátováno v počítači
“Konečně!” vydechla kněžna Adalgarda, když se mezi stromy objevila světla vesnických stavení. “Už jsem se bála, že zůstaneme někde v bažině.”
“Díky tvým líbacím schopnostem jsme měli štěstí, urozená paní,” poznamenal bylinkář a potřásl hlavou.
“Bez tvých znalostí bychom se z lesa stejně nedostali. A já si teď ráda natáhnu nohy. Už je skoro necítím.”
Vynořili se z lesa nedaleko cesty, která ho obcházela. Adalgarda to uvítala, bylo snažší jít po vyježděné silnici než klopýtat přes pařezy a padlé kmeny. Byla teplá noc na sklonku léta a louky podél cesty byly plné cvrčků, kteří, jak se zdálo, soutěžili v hlasitosti svého projevu. Vesnice, ve které přenocovala Adalgardina družina, k lesu tak blízko, jak jen si její obyvatelé troufali. Od území náležícího z velké části bytostem známým jako Skrytý lid je dělila jen široká travnatá plocha. Kněžna Adalgarda i její průvodce přidali do kroku. Do hostince, kde byli ubytovaní, už to byl jenom kousek.
“Všude dobře, v hospodě nejlíp!” povzdechl si bylinkář, když vešli do mázhauzu hostince U Prastarého dubu.
“Chybělo mi, jak to pokaždé řekneš!” zasmál se mladý muž, který seděl u stolu v nejzazším rohu. Kromě něj a znuděné sklepnice na židli u dveří do kuchyně byla místnost prázdná. “Tohle říká vždycky, když se vrátí z nějaké výpravy a vejde do hospody, urozená paní,” usmál se na kněžnu.
“Ani mě to nepřekvapuje,” prohlásila Adalgarda a pokynula mu, aby jí udělal místo. “Máte ještě něco k jídlu?” ohlédla se na sklepnici, která na ni překvapeně mžourala. “A také něco k pití.”
“Dvakrát vaše nejlepší pivo!” dodal bylinkář. “Kornel nedostane nic, celý večer seděl na zadku,” dodal. Mladík u stolu si dramaticky položil ruku na hruď.
“Tohle bolí, bratře. To ti na mně vůbec nezáleží?”
“Beztak tady nasáváš, co jsme odešli,” odbyl ho bylinkář a zlehka ho pěstí udeřil do ramene.
“Na mém místě bys udělal totéž.”
“Jenže já narozdíl od tebe dělám svoji práci a nehraju si na rytíře.”
“Vidíš, s čím se musím potýkat, paní? Takhle se mnou jedná můj vlastní bratr.”
“Možná byste příště měli vyrazit jen vy dva,” usmála se Adalgarda pobaveně. “Prospělo by vám to.”
Oba bratři náhle zmlkli a upřeli pohledy na dřevěný stůl. Zůstali potichu i když sklepnice přinesla dva korbely piva a dvě misky plné vychladlého masa. Adalgarda a bylinkář se pustili do jídla. Kolem stolu zavládla rozpačitá atmosféra, kterou přerušil až Kornel, když svému bratrovi ukradl z misky kousek masa.
“Korneli…” zavrčel bylinkář.
“Tasartire…” napodobil ho s notnou dávkou sarkasmu Kornel.
“Chováte se jako malé děti,” pokárala je Adalgarda. “A můžete mi věřit, že malých dětí mám docela dost. Nepotřebuju se zlobit s dalšími, zvlášť když vypadají jako dospělí chlapi!”
“On si začal!” namítl Tasartir. Vzápětí si zřejmě uvědomil, co řekl, a zamračil se. “Bohové,” povzdechl si. “Ještě jedno pivo, prosím,” oslovil sklepnici. Kornel nadzvedl obočí.
“Opravdu?”
“Možná bychom se měli chovat míň jako malé děti,” zamumlal Tasartir rozpačitě.
“Hm. Co navrhuješ?”
Tasartir se zamyslel.
“Co příští výprava, kterou mám podniknout? Jenom my dva, jako za starých časů.”
Kornel se zašklebil.
“Neříkej tomu staré časy! Naposledy jsme spolu byli na výpravě před rokem! Teď si budu připadat staře. Ale beru tě za slovo. A radši se budu dál držet poblíž, abych o tu příští výpravu náhodou nepřišel. Už mi trochu chyběla nějaká společnost.”
Té noci Adalgarda usínala s pocitem dvojnásob dobře vykonané práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat