Venku sněží

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Kdybyste to nepoznali z nadpisu dnešní povídky, tak u nás dneska sněží! Taky jsem docela úspěšně málem zapomněla, co je za den. Ale naštěstí jsem to stihla a tady máte výsledek - něco pěkně malého a (snad) taky roztomilého. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Viktor dneska nedorazí?” zajímala se Sára, když obrátila cedulku na dveřích na OTEVŘENO a její nový spolupracovník se stále neukazoval. 

“Vypadal poslední dobou trochu přetaženě, tak jsem mu řekla, ať si vezme pár dní volna,” řekla Ignácie a drbala při tom Petržele dlouhým kouskem dřeva na krku. Krkavec se různě nastavoval, měnil pozice a hlasitě při tom vrněl. “Navíc je poslední dobou celkem klid, říkala jsem si, že si tady spolu my dvě poradíme,” dodala s úsměvem a mrknutím. Sára jí úsměv opětovala. 

“To se mi začíná líbit,” prohlásila. “Mám postavit na kakao pro dva?”

“Prosím.”

Sára zmizela v zadní místnosti a Ignácie znovu obrátila svou pozornost na Petržela.

“Doufám, že to bude opravdu klidný den,” povzdechla si a nabídla mu kousek sušeného masa. Potom otevřela vrchní zásuvku ve stole a vytáhla kus křídy a plátěný pytlík. Křídou obtáhla napůl smazaný kruh na desce stolu a z pytlíku vytáhla hrst drobných kůstek, které rozhodila po stole. Chvíli je zkoumala a pak pokývala hlavou. “Vypadá to, že dnes bude opravdu klidný den.” S tichým pobrukováním shrábla kosti zpátky do pytlík a uložila je na jejich místo. Potom lehkým krokem přešla do rohu obchodu, kde se na nízkém stolku skvěl starý gramofon. Oprášila ho a pečlivě zkontrolovala, jestli nechybí žádné jeho součástky. Jakmile byla hotová, odtančila zpátky za stůl, zpod kterého vytáhla krabici plnou gramofonových desek a začala se jimi přebírat. 

“Co tu máš pěkného?” zeptala se Sára a položila vedle krabice hrnek horkého kakaa. 

“Myslela jsem, že bychom si mohly užít trochu hudby. Vidíš tu něco, co by tě zaujalo?” 

Sára pohledem přelétla tu spoustu desek. 

“Asi to nechám na tobě,” usmála se rozpačitě a upila ze svého hrnku kakaa. “Myslím, že nic z toho neznám.”

Ignácie přikývla a dál se přehrabovala v krabici. Nakonec si, jak se zdálo, vybrala. 

“Tohle by mohlo být hezké,” prohlásila a ukázala Sáře přebal. 

“Valčíky?” nadzvedla Sára jedno obočí. 

“Valčíky jsou skvělé,” opáčila její šéfová a vrátila se ke gramofonu. S trošku přehnanou opatrností položila desku na své místo a uvedla celý stroj do provozu. Za malý okamžik obchůdek naplnily maličko skřípavé, ale přesto příjemné tóny valčíku a Ignácie se přidala k Sáře, která se svým hrnkem kakaa seděla na stole, který sloužil jako prodejní pult. 

“Venku sněží,” poznamenala Sára s lehkým úsměvem. Měla pravdu, za sklem výkladní skříně dopadaly na dláždění venku veliké chuchvalce sněhových vloček. Ulice Na Rozcestí pomalu bělela. 

“Ještě že Viktor dneska zůstal doma, jinak by cestou domů docela určitě zapadal sněhem,” řekla Ignácie a obě vyprskly. 

“Co my víme, třeba má rád sníh,” uchichtla se Sára. 

Chvíli jen seděly, opíraly se rameny jedna o druhou a sledovaly, jak za zvuku valčíku padá sníh. 

“Napadlo mě, že bych mohla něco zkusit,” promluvila najednou Ignácie. 

“Hm? Co to bude?”

Ignácie seskočila ze stolu a odložila hrnek. Potom se uklonila a natáhla k Sáře ruku.

“Smím prosit?”

Venku dál padal sníh. Prostor obchodu jako by se zvětšil, najednou v něm bylo dost prostoru pro tanec. A Ignácie a Sára ve vzájemném objetí tančily za zvuků valčíku.