První sníh

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tentokrát se mi to povedlo a mám tady pro vás novou povídku! Stejně bych neměla na koho to svést, kdybych se na to vykašlala. Tematicky navazuje na povídku, co vyšla před čtrnácti dny, příběhově předchází většině Bylinkářů tady i ve wordvemberovské výzvě na facebooku. Tak si ji užijte, příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Hej!”

“Mmm.”

“Hej! Princátko! Měl jsi už dávno vstávat!”

Tasartir pootevřel jedno oko.

“Ještě chvíli… Je volný den.”

“Ty bys prospal úplně všechno!” zasmál se narušitel a stáhl z Tasartira přikrývku. Než se bylinkářský učedník stihl stáhnout někam do bezpečí, vklouzlo mu za košili něco mokrého a studeného.

“Vrahu!” zaječel Tasartir a začal se divoce zmítat, aby se hrsti sněhu za krkem nějak zbavil. “Maro, já přísahám, že z tebe jednou budu mít smrt!”

Mara, vysoká ramenatá dívka s havraními vlasy, se zákeřně usmála. 

“Zasloužil sis to,” prohlásila příjemným, hlubokým hlasem. “Zaspal bys i kdyby se tu zjevili bohové bouří a hromobití.”

“Jsi si tím nějak moc jistá,” zabručel Tasartir. S námahou se posadil a spustil nohy na zem. Pořád ještě mžoural a světlé vlasy mu trčely na všechny strany. Mara stála před ním a pobaveně ho sledovala.

“Měl bych se obléknout,” poznamenal Tasartir.

“Do toho,” přikývla. 

“Možná by se mi hodilo trochu soukromí.”

“Toho je tady dost, ne? Ostatní jsou už všichni venku.”

“Můžeš se aspoň otočit? Jinak si budu připadat příšerně divně.”

“Bohové, ty naděláš,” zakoulela Mara očima. “To se máš v plánu svlíkat donaha?”

“Ty jsi vážně hrozná.”

“Dobře, dobře, ať máš aspoň nějaký soukromí.” Obrátila se k němu zády. “Stačí? Nebo přes tebe mám ještě hodit deku?”

“Stačí, díky.” Tasartir sesbíral svršky, které měl složené v nohách postele, a začal se oblékat. Mara se zatím začala přehrabovat v jedné z beden pod protější postelí, dokud z ní nevytáhla teplý, vlněný plášť. 

“Už jsem se bála, že si ho přivlastnil ten hubeňour, co spí v rohu!” prohlásila vítězoslavně. “Flauta tvrdí, že ho přistihla šmejdit pod něčí postelí.”

“A byl to určitě on?” poznamenal Tasartir, zatímco zápasil s kalhotami. “Flauta toho vidí spoustu, ale taky si toho spoustu domyslí. Třeba viděla mě, jak něco hledám pod postelí.”

“Zrovna tebe by si s tím klukem z rohu nikdo nesplet, věř mi, princátko. Už budeš hotovej? Musíme sebou hodit.”

“Vydrž, prosím tě,” zavrčel a natahoval si další vrstvy oblečení. 

“Nezapomeň plášť,” připomněla mu. “Je tam zima.”

“To by mě v tuhle roční dobu vážně nenapadlo.”

“Myslím to vážně, měla jsem sníh až po kotníky a pořád ještě padá.”

Tasartir zašustil svrchním zeleným hábitem, který nosili všichni učedníci řádu. 

“To zní jako dost sněhu.”

“Ty jsi vlastně z jihu, co?” zasmála se. “Ve velkým na pobřeží asi na sníh nejsou moc zvyklý, že ne?”

“Vím, co je sníh, pokud ti jde o tohle,” odsekl. “Ve městě možná moc dlouho nevydržel a já neměl skoro nikdy dovoleno jít ven… Ale vím, co je sníh.”

“V horách, kde jsem vyrůstala, mi bejval sníh až po pás. A to když ho bylo málo,” zasmála se Mara. “Už ses oblíkl?” dodala. 

“Ano,” povzdechl si. “Už se můžeš otočit.”

“No sláva! Budeš chtít pomoct najít plášť?”

“Už jsem ho měl připravený. Podala bys mi ale mojí hůl?”

Mara popadla neuměle vyřezávanou berlu opřenou o zeď mezi postelemi a natáhla ruku s ní směrem ke kamarádovi. 

“Můžeme už jít?”

***

“Tohle není fér,” prohlásil Tasartir, když se už po čtvrté sbíral ze země, protože omylem zabořil hůl do nějaké prohlubně, která pod sněhem nebyla vidět, a ztratil rovnováhu. “Nemám tušení, kdo si tohle vymyslel, ale rád bych si stěžoval.”

“Neboj, jakmile se to tady vyčistí, bude se ti chodit mnohem líp,” ujistila ho Mara.

Tasartir ušel pár opatrných kroků. Pak se zarazil. 

“Počkat… Jak se to tady vyčistí? Kdo to tady vyčistí?”

V tom okamžiku kolem nich jako na zavolanou prošel vytáhlý půlelf s podsaditou lidskou dívkou. Tasartir si byl jistý, že je oba zná, spali ve stejné nocležně jako on a Mara. Oba měli studentské hábity a vlněné pláště a oba nesli velká dřevěná hrabla. 

“Právě proto jsme tady my,” prohlásila Mara. 

“My,” opakoval Tasartir. “My. Jako my všichni studenti řádu.”

“Mám dojem, že to většinou dělaj ti nejmladší,” řekla Mara.

“Úžasné. Naprosto skvělé,” zabručel Tasartir a znovu se zastavil. Mara pokračovala v cestě.

“Co? Nechce se ti dělat, princátko?” rýpla si.

“Ehm.”

“Tak co máš za problém?” ohlédla se. Tasartir kývl hlavou směrem k berli, na které spočívala část jeho váhy. 

“Oh.”

“Ano, přesně tak. Oh.”

“Do háje. To mi nedošlo.”

“Všiml jsem si.”

“To ti asi mistři budou muset dát výjimku nebo tak něco, co?”

“Nejspíš, co já vím?”

“Přitom to byla paní Crystal, kdo mi řek, že tě mám jít vzbudit,” přiznala Mara trochu rozpačitě. “Ale jestli nemůžeš pomáhat s odhrabováním sněhu, tak nevím, co by ti mohla chtít… Ale můžem se jí zkusit zeptat,” navrhla. “Naposled jsem ji viděla u stájí, pojď!” Vrátila se k Tasartirovi, dovolila mu, aby se o ni opřel a v chůzi ho podpírala tak vydatně, že se skoro nedotýkal nohama země. Hlasitě při tom prostestoval, ale ke stájím se tak dostali mnohem rychleji, než kdyby Tasartir šel sám. 

Paní Crystal, stříbrovlasá elfka, která řád už pár desítek let vedla, na ně skutečně čekala. Stála vedle jedné z ohrad pro dobytek a o něčem rozmlouvala s členem řádu, kterého Tasartir dost dobře neznal. Jakmile ale zaregistrovala jejich přítomnost, zřejmě se omluvila a hlubokým sněhem jim vyrazila naproti. 

“Maro, děkuji ti za tvou asistenci,” usmála se na dívku a obrátila se k Tasartirovi. Ten ze sebe dostal jen zadýchaný pozdrav. 

“Jak už ses nejspíš dozvěděl, je tady zvykem, že mladší studenti pomáhají odklízet sníh.”

“Něco se ke mně doneslo,” přikývl.

“Tak. Probrala jsem to se členy řádu, kteří se na podobné věci zaměřují, a nakonec jsme přišli s něčím, co by ti mělo v momentální situaci usnadnit pohyb a umožnit ti pracovat s ostatními.”

“Bohové,” zamumlal Tasartir. Společník paní Crystal vyrazil směrem k nim a před sebou tlačil kolečkové křeslo. “Prosím, to ne… Říkal jsem matce, že tohle si s sebou brát nebudu, poradím si sám!”

“Nemusíš se strachovat, nikdo tě nebude nutit v něm trávit víc času, než bude nutné!” ujišťovala ho paní Crystal. “Dovolili jsme si na něm provést jisté úpravy.”

Jak se člen řádu blížil, zjišťoval Tasartir, že mluví pravdu. Křeslo vypadalo robustněji než to, které čas od času používal doma, mělo silnější kola a vepředu byl nízko u země upeněný kus kovem pobitého, prohnutého dřeva, který odhrnoval sníh, jak se pohybovalo dopředu. Sedadlo bylo vystlané několika dekami a kožešinami. 

“Je poměrně těžké, ale myslím, že tvá kamarádka by si s ním mohla poradit.”

“Hm,” řekl Tasartir. Kožešiny, kterými bylo křeslo vyložené, vypadaly pohodlně. A zabalit se do deky by bylo rozhodně lepší než každou chvíli ležet na zemi, protože v tomhle terénu prostě nedokázal chodit… “Možná by se nad tím dalo uvažovat.”