Stromy se dívají

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

A máme tu zase středu a já pořád ještě jedu #wordvember. Povídka, která by vyšla na dnešek, ale tak trochu navazuje na ty předchozí a já je nechci zveřejňovat na přeskáčku, tak dneska dostanete tu úplně první. Aktuální #wordvember povídky najdete na mém facebooku. Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Měla bys být opatrná, paní. Stromy se dívají.”

Mladá kněžna vrhla za svým průvodcem nervózní pohled a poněkud zrychlila krok aby mu stačila. Na kulhavého mrzáka se pohyboval překvapivě rychle.

“Cože?” vyhrkla. “Co tím myslíš, bylinkáři?”

Nezastavil. Neodpověděl. Spíš se zdálo, jako by ještě přidal do kroku. 

“Počkej!”

Skoro nic z něj neviděla, jen dlouhé světlé vlasy, které ve slabém světle jeho lucerny vypadaly skoro bílé. Ještě přidala a málem ji do obličeje uhodila větev, kterou bylinkář odstrčil z cesty. Polekaně vyjekla. Obrátil se tak prudce, až ji světlo z jeho lucerny oslnilo. 

“V pořádku?”

“Málem jsem dostala větví do obličeje!”

“Oh. Měla by ses držet blíž za mnou, urozená paní.”

“Nestačím ti. Nebyla jsem připravená na to, že budeme v noci běhat po lese.”

Zašklebil se.

“Asi jsem tě měl varovat. I když si jsem jistý, že jsem upozorňoval, že sháním bylinku, která kvete jenom při úplňku uprostřed lesa, kam se lidé bojí lézt i ve dne.”

Neodpustila si úsměv.

“Rozumím. Zkus aspoň tak nespěchat, nejsem tak rychlá jako ty.”

Málem vyprskl. 

“Nevěřil bych, že někdy něco takového uslyším,” řekl. Pak se opatrně rozhlédl. “Měli bychom jít. Stromy se dívají.”

“To znamená co?”

“Že o nás vědí a pozorují, co děláme.”

“To zní jako by měly být nějak zvlášť nebezpečné.”

Bylinkář se suše zasmál.

“Proč myslíš, že se sem lidé bojí i ve dne?”

Napodobila ho a rozhédla se kolem. Stáli na něčem, co by při troše dobré vůle mohla být pěšina obklopená vzrostlými stromy a hustým podrostem. Mezi křovinami, spadaným listím a spletitými kořekořeny skoro nebyla vidět. Teď, když byla v klidu, začínala pomalu chápat, co její průvodce myslel. Bylo tu něco zvláštního. Trochu jí to připomnělo čas, který trávila u otcova dvora, kde byla stejně jako její starší sourozenci neustále pod přísným dohledem armády vychovatelů. Až na to, že vychovatelé se na ni nedívali jako na kořist, kterou by mohlo roztrhat na kousky. Tedy, většinou. Skoro většinou. 

"Co je to za stromy?" zeptala se opatrně.

"Povím ti, co vím, urozená paní, ale musíme při tom pokračovat v cestě. Dejte mi ruku na rameno, ať se mi neztratíte."

Poslechla a opět vykročili na cestu. Jak pokračovali, bylinkář opět pokračoval v hovoru: "Říká se, že jsou posvátné. Kdysi dávno tu údajně bývalá svatyně, ale teď už si nikdo není jistý, kdo ji vybudoval. Možná to byli elfové. Před staletími v těchto oblastech uctívali Dobrý národ.”

“Dobrý národ? To myslíte-”

“Neříkej to!” přerušil ji a znovu se rozhlédl. “Znám je a obvykle vím, jak si poradit, ale teď jsme na jejich území. Bylo by šílenství je teď vyprovokovat.”

Než stihla odpovědět nebo jakkoli jinak zareagovat, narazila mu do zad.

“Co se-”

“Ššššš.” Pomalu, sotva znatelně kývl směrem ke zkroucenému stromu, který se skláněl nad cestou kus před nimi. Kněžně chvíli trvalo, než si . Kněžně chvíli trvalo, než si uvědomila, na co se dívá. Z kmene stromu vystupovala tvář podobná lidské. Kdyby ovšem dotyčný člověk měl kůži barvy a struktury stromové kůry.

"Ani hnout," zamumlal sotva slyšitelně. Tvář na stromě se dívala přímo na ně. Chvilku je zkoumala pohledem. Kněžna zadržela dech. Tvář se jí na okamžik zadívala do očí. Potom se pohnula a vystoupila ze stromu.

Byla vysoká, o pěkný kus vyšší než kněžna i její průvodce. Její kůže byla stejně hrbolatá a rozpraskaná jako kůra stromů, ze kterého vyšla. Nebyla oblečená, jen zahalená do dlouhých vlasů, plných listí. Prohlédla si oba nezvané návštěvníky ještě jednou a pak pokynula k cestě vedoucí mezi stromy, jako by se ptala. Bylinkář pomalu přikývl. Kněžna se k němu přidala. Dryáda se usmála. Potom zavrtěla hlavou a dvěma prsty si poklepala na rty. 

"Nepustí nás dál," zabručel bylinkář pochmurně, "dokud nedostane polibek. Nevím, kde to ty dryády berou, je to otravné a nepříjemné."

"Mně by to nevadilo," poznamenala kněžna. "Pokud nás potom pustí dál a my najdeme tu tvou květinu… Myslím, že tuhle oběť bych mohla zvládnout.”