Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Vrátila jsem ze z Trpasliconu! A bylo to naprosto úžasný, rozhodně doporučuju jet! Napsala bych určitě víc, ale jsem vyčerpaná (ono chodit spát po čtvrté ráno se po dvou dnech docela projeví), takže se pokusím něco sesmolit na středu. Bylo to ale super a Trpaslicon se vedle Whoconu zařadil mezi věci, které si rozhodně nikdy nenechám ujít.
Tak, a teď už k dnešní povídce, protože na víc než na sdílení povídky už dneska fakt nemám.
Příjemné čtení
Dark Lord Phouka
Knihovna byla nesmírně zvláštní místo. Kdekdo by si myslel, že je to jen nudná budova plná knih, a v některých případech to snad i platilo. Jen ne pro tuhle knihovnu.
Terry si vlastně ani nebyl jistý, jak je vlastně knihovna velká. Zevnitř rozhodně působila větší a zřejmě existovala v jakési zvláštní vlastní dimenzi, protože se táhla snad celé kilometry a on nikdy nedošel na konec. Příliš daleko se nikdy neodvážil - kdo ví, co by tam v hlubinách mohlo číhat? Bohatě mu stačilo setkání s pár bytostmi, které by se na zemský povrch rozhodně dostat neměly.
Jak už bylo zmíněno, knihovna nebyla jen děsivé, ale především zvláštní místo. Pokud se Terry držel hlavních uliček mezi policemi a důvěřoval instinktu svého kočičího průvodce, narazil mnohdy na nesmírně fascinující věci.
Mnoho lidí do knihovny nechodilo, zvlášť o víkendu ne. Ze začátku mu to připadalo poněkud zvláštní, ale nakonec si zvykl. Měl alespoň bloudit mezi policemi a luštit knihy, na které při svých toulkách narazil.
Toho dne opět následoval Olega do hlubin knihovny. Část cesty už znal, kocour měl svá oblíbená místa a jinudy odmítal chodit. Ani dnes to nebylo jiné. Prošli několika chodbičkami, jedněmi dveřmi skrytými mezi policemi a minuli fontánku s průzračně čistou vodou. Terry už její existenci nezkoušel zpochybňovat, prostě tam z nějakého důvodu byla. Stejně jako mohutný strom o dvě zatáčky dál. Byl to pravděpodobně dub. Jeho větve sahaly tak vysoko, že se ztrácely ve tmě a nikdo, kdo knihovnu navštívil, neměl tušení, jak je doopravdy velký.
Přímo pod stromem byla křižovatka. Několik cest, které z ní vedly už Terry s Olegovým doprovodem prozkoumal, a Terry sám měl v plánu je nějak označit, aby si je neplel. Doposud se k tomu ovšem nedostal.
Oleg beze spěchu, jako obvykle, dokráčel až ke stromu a tam se zastavil. Chviličku jen tak seděl a čekal, jako by se rozmýšlel. Potom znenadání vyskočil, jako by se něčeho lekl, a rozeběhl se cestou, která vedla přímo kolem stromu a za něj. Terry si jí nikdy předtím nevšiml a byl si jistý, že tam ani nebyla. Teď však nebyl čas nad tím hloubat. Nechtěl se ztratit, takže kocoura poklusem následoval. Chodba vedla do části knihovny, kterou ještě nikdy neviděl. Vypadalo to tu, jako kdyby knihovnou prorůstal les. Police byly vyřezané přímo do kmenů mohutných stromů, jejichž koruny mizely v přítmí stropu, zem byla zčásti pokrytá mechem, ze kterého tu a tam vykukovaly houby, a v jednom místě přes cestu dokonce tekl potůček. Sem tam seshora dopadaly na zem i police paprsky světla, skoro jako když se sluneční světlo prodírá skrz hustý příkrov větví a listů. Terry si byl jistý, že to není možné, protože rozhodně neopustil budovu, ale rozhodl se nad skutečným zdrojem světla příliš nepřemýšlet. Místo toho zrychlil, aby dohnal Olega. Kocour mezitím zvolnil a když se k němu Terry dostal, zastavil se právě před jednou z mnoha stromových polic. Vyskočil mezi knihy a o jednu z nich se začal otírat. Vydával při tom zvuk jako malý motorek.
"Ty chceš knížku?" zeptal se ho Terry poněkud zmateně. Nepředpokládal, že by mu Oleg odpověděl, ale ještě nikdy předtím u něj neviděl takový zájem. Už vůbec ne o literaturu. Když z něj ale kocour nespouštěl oči a dál se o knihu otíral, usoudil, že to zřejmě bude mít nějaký důvod. Opatrně svazek vytáhl z police. Oleg hlasitě zamňoukal a skočil mu na záda. Jak do něj zaťal drápy, Terry hlasitě vyjeknul. Nezdálo se ale, že by to Olegovi nějak vadilo. Prostě se mu po košili vyškrábal na rameno, tam se usadil a začal znovu příst.
"Jak myslíš," pronesl Terry. Už dávno zjistil, že snažit se Olega zbavit, nebo ho zkoušet pokládat na zem, když se chce nést, absolutně nemá cenu. Obvykle to skončilo jen s pár škrábanci navíc a Olegem jako vítězem. S kocourem na rameni, trochu nepřirozeně nakloněnou hlavou a knihou v podpaží tedy zamířil zpátky k východu. "Jenom doufám, že teď trefíme," povzdechl si.
Trefili. Terrymu se podařilo najít cestu (i když je nutné říct, že vždycky, když se zdálo, že odbočí špatně, Oleg mu zaryl drápy do krku) a zanedlouho už stáli u hlavních dveří.
"Takže…" odkašlal si Terry, "chceš číst?"
Oleg se mu dál držel na rameni a nijak se neprojevoval. S výjimkou neustálého předení, samozřejmě. Terry s povzdechem položil knihu na čtecí pultík poblíž svého pracovního stolu.
"Tak jdeme číst."
Kniha se otevřela skoro sama a to přibližně uprostřed. Vypadalo to, že na tom místě byla otevřená víckrát už předtím. Na tom by ovšem nebylo nic zvláštního. Mnohem pozoruhodnější byla samotná stránka, na které se kniha otevřela. Terry neviděl její číslo ani žádný text, pouze to, že jemně zářila. Světlo, které z ní vycházelo, nebylo příliš silné, ale stačilo, aby házelo slabé odlesky na police kolem. Přejel rukou po jejím okraji. Maličko hřála. Terryho okamžitě ovládla nesmírná zvědavost. Chtěl stránku otočit, aby viděl, jestli se tak bude chovat celá kniha, zjistit, jestli obsahuje nějaký text… Nic z toho ale nestihl. Oleg hlasitě zamňoukal, seskočil mu z ramene a usadil se přímo na knize. Stočil se na zářivé stránce to klubíčka a zavřel oči.
"Aha," zamumlal Terry. "Vidím, že čtení ti nic neříká... "
Oleg mu znovu odpověděl jen spokojeným předením.
