Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Musím říct, že tyhle středeční povídky jsou ve školních týdnech tak trochu moje kotva... Aspoň se mám na co těšit - tedy kromě víkendu a čtení... a chatování... a Trpasliconu... a dalších věcí... A taky dnešní povídky
Tak příjemné čtení
Vaše Phouka
Sedí u stolu, v ruce tužku, před sebou čtverečkovaný papír. Přemýšlí. Co dál?
Čaj v hrnečku chladne, oříšky z mističky dávno zmizely, z laptopu se dál line zvuk vzdálené bouře, který naplňuje pokoj potřebnou atmosférou. Jediné, co chybí, je nápad.
Místnost je jasně osvětlená, přesto se v rozích ukrývají stíny. Jeden z nich se pohne. Posouvá se po zdi a zároveň nabírá tvar. Tvar vysokého muže s dlouhými vlajícími vlasy a parožím na hlavě. Nebo spíš jen jeho stínu. Jeho veliká silueta částečně zastíní zářivku na stropě a naplní místnost dalšími stíny. I ty se pohybují, přibližují se blíž a blíž směrem k ní. Jak pokoj tmavne přibývajícími stíny, zvuk vzdálené bouře jako by zesílil. Pleskot deště začínal připomínat šepot mnoha bytostí.
Ta u stolu o nich ví, ale ani se nepohne. Neobrátí se k nim. Jen dál sedí a zírá na papír. Má strach? Možná.
Stíny už ji úplně obklopují, jedinou světlou skvrnou v pokoji je její stůl. Její levá ruka křečovitě svírá tužku a klepe s ní do papíru. Zůstávají po ní drobné tečky, ale nic víc. Žádná slova.
Jeden ze stínů se jí dotkne. Oba sebou trhnou, jako by je zasáhl slabý elektrický proud, a pak na okamžik strnou. Ona se postupně uvolní a stín se nakloní, takže jeho ruka je těsně nad její. Pořád je tmavá a má konzistenci stínu, ale jsou na ní lépe vidět detaily. Na jeho dlani je na okamžik vidět symbol oka. Potom jeho dlaň konečně spočine na hřbetě její ruky a on se nakloní ještě blíž.
"Piš," vybídne ji tiše.
A ona začne psát.
Žádné komentáře:
Okomentovat