Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak už jsem na tom o něco lépe než v neděli. Rozhodně se aspoň můžu pohybovat a očividně i psát. Došly mi ale epizody Červeného Trpaslíka (což jsem nečekala), takže se budu muset nějak dožít Trpasliconu (který začíná pozítří). Chystáte se tam někdo? Pokud ano, přijďte vzdát v sobotu dopoledne hold Lordu Voldemortovi! Nebo aspoň v pátek podpořit můj boj za svobodný Ankh-Morpork (a práva nemrtvých, samozřejmě. Mrtví jsou taky lidi!).
Tak. A teď ta povídka. Přeji vám příjemné čtení
Vaše Phouka
Gaufrid často vzpomínal. Za celý svůj dlouhý život nasbíral mnoho vzpomínek a, i když mnohé z nich nebyly dobré, rád se k nim vracel.
Svou vlastní matku si příliš dobře nevybavoval. Vzpomínal si jen, že měla husté černé vlasy a modré oči. Často plakala a mluvila o jeho otci, jako by už nežil. Gaufrid jí věřil, protože ho nikdy neviděl. Zemřela, když mu bylo dvanáct, zasažená zbloudilou švédskou kulkou, a nechala po sobě jen jeho. Od té doby se musel životem protloukat sám. I když ne na dlouho.
První Jiná, kterou kdy potkal, k němu byla přátelská. Objevila ho v lese, když se ukrýval před skupinou rabujících švédských vojáků a třásl se strachy, že ho objeví. Vzala ho za ruku a tichým hlasem přísahala, že mu nechce ublížit. Nevěřil jí, dobře si pamatoval na příběhy, které mu kdysi vyprávěla matka. Ona se k němu ale chovala laskavě, dokonce mu nabídla jídlo. Když trochu zdráhavě odmítl, zavedla ho k pečlivě hlídané sýpce místního správce. Bylo mu třináct a s její pomocí dokázal vyrazit těžké kované dveře, aby se najedl. Vzal ze spižírny vše, co pobral, a většinu odnesl skupince dětí, které se schovávaly v jeho rodném domě. Chodila za ním potom ještě dlouho. Učila ho, kým může být a co může dokázat. Vždy když přišla, měla podobu podsadité dívky se zářivě zelenýma očima a havraními pírky ve vlasech. Škoda jen, že se nikdy nedozvěděl její jméno.
Od jejich prvního setkání uplynulo skoro století, když zmizela. Tehdy už věděl, že Jiní jsou skutečně odlišní. Možná zapomněla. Nebo si našla něco zajímavějšího. Snažil se nemít jí to za zlé. Sice odešla, ale on měl vzpomínky, které se rozhodl si uchovat.
Jack přišel skoro ještě o století později. Drobný mladík se širokým úsměvem a tváří posetou pihami. Jeho veselá, uličnická povaha mu připomněla jeho první společnici a přinesla mu jiné vzpomínky. Jeho život byl zase o něco zajímavější. V té době se začal zajímat o medicínu.
O pár let později byl známý jako dr. Smith, někdy také Schmidt, podle toho, v jaké oblasti se zrovna pohybovali. Nebyl nijak zvlášť vyhlášený, ale pokud někdo potřeboval pomoc v jeho úzce specializovaném oboru, věděl, na koho se obrátit.
Pak přišla rána. Stačila jedna hloupá, zbytečná chyba a Jack byl pryč. Gaufrida to zlomilo, na nějakou dobu nebyl schopen vůbec ničeho. Před očima se mu stále přehrávaly vzpomínky na dobrého přítele, o kterého přišel. Měl až příliš dobrou paměť.
Když se o další století a půl později objevila Dee, byl Gaufrid rozhodnutý nestýkat se s nikým dalším. Vzpomínek, které měl, bylo příliš mnoho a většina z nich nesmírně bolela. Nebyl připraven to podstoupit znovu. Nakonec ale boj sám se sebou prohrál. Když se pak o pětadvacet let později díval na nového misthavenského knihovníka a uvědomil si, jak moc je jí podobný, došel k závěru, že toho vlastně ani nelituje.
Žádné komentáře:
Okomentovat