Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Dnešní povídka přímo navazuje na tu včerejší, tak přidám zase varování - pokud trpíte arachnofobií, čtěte na vlastní nebezpečí!
Trym
Jak Mara a Tasse pokračovali hlouběji do lesa, pavučiny kolem nich ještě zhoustly. Táhly se mezi stromy a křovisky tak hustě, že už ani nepřipomínaly kusy plátna, spíš rovnou stěny, jako by ti dva procházeli dlouhým šedobílým příkopem jehož jednolitost narušovalo jen barevné podzimní listí. Tasse se s brbláním snažil ze svého hábitu dostat co nejvíc pavučin, které se na něj chytili, když se do nich nechtěně posadil. Zatím to vypadalo spíš, jako by na něm přibývaly.
„Jakmile s tímhle budeme hotoví, dám si pořádnou koupel,“ prohlásil. „Vypadám, jako bych se v těch pavučinách vyválel. Nemám je ve vlasech?“
„Však ses v nich taky vyválel,“ pokrčila Mara rameny. „A klidně jsme už mohli bejt zpátky a tohle nechat na někom zkušenějším. Co chceš vůbec dělat, pokud tady ňákou potvoru fakt najdeme?“
„Třeba se s ní půjde nějak domluvit.“
„Tasse. Pavučiny dělaj pavouci. Pavouci jsou zvířata. S těma budeš asi těžko diskutovat.“
„Ono se to těžko vysvětluje,“ povzdechl si Tasartir.
„Povídej.“
„Prostě… mám pocit, že musíme pokračovat. Ať už je to, co je to, potřebuju si s tím promluvit.“
„To se mi nezdá, Tasse,“ potřásla Mara hlavou.
„Já vím. Ale pokud by se něco stalo, můžeš mě popadnout a odtáhnout pryč.“
„Myslíš, že tě unesu?“
„Ty? Rozhodně. A kdyby ne, tak tu potvoru umlátíš tím klackem.“
„To bych tě teda radši odtáhla pryč. Rvát se s nějakou obludou nehodlám.“ Navzdory svým slovům máchla klackem, který předtím sebrala někde v lese, jako mečem. Na okamžik se musela zastavit, aby pak jeho konec opatrně vyprostila z pavučin, ve kterých se zachytil. Při tom se rozhlédla kolem, chtěla se ujistit, že se k nim nežene něco velkého, nohatého a hladového.
„Tasse…?“
Její kamarád vzhlédl od svého rukávu, ze kterého se neúspěšně snažil odstranit nános pavučin.
„Mhm?“
„Do setmění nám zbejvalo ještě pár hodin, žejo?“
Teď se kolem rozhlédl i Tasse.
„Říkal jsem si, že hlouběji v lese bývá větší šero, ale…“ Vzhlédl nad sebe. Mara jeho pohled následovala.
Jak se oba soustředili na cestu před sebou, ani jednoho z nich nenapadlo podívat se nahoru, kde se pavoučí vlákna natahovala od jednoho stromu ke druhému, od jedné větve ke druhé, jako hedvábný popelavý baldachýn protkaný spadanými listy. Už hodnou chvíli nešli příkopem z pavučin. Teď už by se tomu dalo říkat tunel.
„No, zatím na nás ještě nic nevyběhlo,“ prohlásil Tasse s pokrčením ramenou. Díval se na masu pavučin nad nimi s nedůvěrou, jako by jim každou chvíli měly spadnout na hlavu a zamotat se jim do vlasů. „Asi začnu předstírat, že je to obrovská myší díra, ať nemusím myslet na všechny ty pavučiny.“
„Nesnáším tě,“ povzdechla si Mara.
„Nerada myši?“
„No k večeři je fakt nemusím,“ zvedla oči v sloup.
„Tak budeme doufat, že k večeři bude něco jiného.“ Tasse se neúspěšně pokusil setřást kus pavučiny, který se mu zachytil na hůl a vykročil dál do tunelu.
„Jestli půjdem dál, tak bude něco mít k večeři nás,“ zabručela Mara.
Tasse se zastavil.
„Nebude. Slibuju.“
Ohlédl se a skoro to vypadalo, jako by se mu oči v příšeří pavučinového tunelu leskly jako kočičí. Když to Mara viděla poprvé, hned druhou nebo třetí noc v Lesním hradě, málem leknutím vzbudila celou nocležnu. Na druhou stranu, pokud věděla, Tasse byl půlelf. Lidé s elfím původem byli někdy zvláštní. A očividně jim nevadilo vběhnout do tunelu plného pavučin i přes vlastní nechuť a pořádně ho prozkoumat. A někdo na něj musel dohlédnout.
„Představ si, že by tohle byla opravdová myší díra,“ spekuloval Tasse, zatímco si pomocí své hole razil cestu dál. „To by musela být pořádná myš, co? Možná celý myší národ!“
„Myši si nechaly od pavouků vystavit celý myší království, co?“
„Proč ne? Určitě existují i podivnější věci. Něco takového by mě ani nepřekvapilo. Obří tunely přes celý les… Třeba jsou tyhle myši moc velké na to, aby žily v tunelech v podzemí, tak požádaly pavouky, aby jim postavili nadzemní tunely, které jim budou připomínat domov. Náhodou si je postavili kolem té studny a my jsme do nich teď zabloudili. Možná na konci najdeme myšího krále! Nebo aspoň prince. Třeba ty pavouky používají místo koní nebo tak… To zní jako docela pěkná pohádka, nemyslíš?“
„Trošku mě děsíš,“ přiznala Mara. „Myslela jsem, že máš lepší pud sebezáchovy nebo tak něco.“
„Můj pud sebezáchovy je naprosto v pořádku.“
„To se mi právě nezdá… Normálně se do věcí takhle nevrháš. Pokud teda nejde o jídlo. Nebo o chlast.“
„Možná je to intuice,“ pokrčil rameny. „Nebo smysl pro dobrodružství.“
„Tasse, já to myslím vážně!“ Mara ho několika kroky dohnala, popadla za rameno a trhnutím ho otočila k sobě. „Sakra Tasartire! Zastav se na chvíli!“
Upřeně na ni zíral, oči vyvalené. V šeru tunelu vypadaly jako zlaté.
„Jen… jen se snažím nemyslet moc na všechny ty pavučiny,“ zamumlal.
„Dobře víš, že o tom to není.“
Pomalu zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když oči zase otevřel, trochu se mu třásl hlas. „Ty to necítíš?“
„Co přesně?“
„Někdo nás k sobě volá.“
Žádné komentáře:
Okomentovat