Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Dneska se mi psaní celkem daří, dokonce i v rozumnou hodinu! Jen mám varování pro dnešní a asi i pár příštích povídek - bude tu poměrně dost zmínek o pavučinách a pavoucích, takže pokud trpíte na arachnofobii, čtěte opatrně, prosím!
Trym
Nejdřív to byla jenom jedna pavučina, natažená mezi kmenem vzrostlého buku a blízkým keřem. Byla větší než obvykle, hustá a nehybná. A taky čistá a prázdná.
„Jeden by čekal, že to bude plný mušek nebo jinejch potvor,“ prohlásila Mara a šťouchla do pavučiny větvičkou. Žádný pavouk se neobjevil.
„Nech toho, prosím tě,“ zabručel Tasse se znechuceným výrazem. Opíral se o strom opodál a i když z Mary a pavučiny nespouštěl oči, bylo zřejmé, že by raději byl kdekoliv jinde.
„Jestli se bojíš pavouků, tak nemusíš, tahle je asi opuštěná.“
„Pavouci mě netrápí,“ ušklíbl se Tasse. „Pavučiny nesnáším. Víš, jak je to hnusné, když se ti zachytí ve vlastech nebo na šatech?“
„Když se to stane, prostě se umyju,“ pokrčila Mara rameny a naposledy do pavučiny šťouchla. Žádná reakce. „Tak pojď, musíme tu studnu najít, než se setmí.“
Podzimní Tazalský hvozd byl nádherný - žlutý, oranžový a červený, i teď uprostřed podzimu plný ptačího zpěvu. A když mezi stromy pronikly paprsky slunce, listy mokré od nedávného deště se třpytily jako by byly z barevného skla. Pavučiny napínající se mezi větvemi zase připomínaly lesklé korálkové šňůry. Působilo to magicky, skoro jako hlubiny podhorského lesa v místech, která byla přímo pod nadvládou Dobrého lidu. Jen tu bylo podstatně víc pavučin.
Od chvíle, kdy narazili na tu velkou pavučinu, se zdálo, jako by jich v lese kolem nich přibývalo. Táhly se mezi větvemi a kmeny, některé soustředěné a elegantní jako okrasné spirály, některé husté jako sítě nebo kusy plátna, dost velké a silné na to, aby polapily divokého ptáka. Nebo možná i něco většího. V jednu chvíli se Mara i Tasse museli sehnout, aby podešli pavučinu utkanou z tak silných vláken, že by si je Mara mohla navléknout na jehlu a zašít s nimi hábit, který si Tasse zatrhl o kořen asi tak půl hodiny předtím.
„Tohle se mi přestává líbit,“ zamračila se Mara.
„Až teď? Jak zamořené jsou lesy tam u vás v horách?“
„Takhle moc rozhodně ne, ale až do teď jsem si říkala, že Tazalskej hvozd je prostě divnej. Ale todle… dovedeš si představit, jak velkej byl ten pavouk, co tohle udělal?“
Tasse se oklepal. „Ještě chvíli a začnu mít hrůzu nejen z těch pavučin.“
„Možná bysme se přeci jenom měli vrátit…“
„A přiznat, že jsme tu studnu nenašli?“
„Nestěžoval sis ještě před chvilkou, jak ty pavučiny nesnášíš?“
„Jo, ale-” Tasse natáhl ruku a opřel se o strom, aby mohl botou setřít kus pavučiny, který se zachytil na jeho holi. Vzápětí s hlasitým vyjeknutím ucukl a zatřepal rukama ve snaze udržet rovnováhu. Hůl mu při tom vylétla z ruky a on se žuchnutím přistál na zadku.
„Co blbneš?“ vyhrkla Mara.
„Myslel jsem, že je to bříza,“ povzdechl si Tasse a natáhl ruku. Mara ho svižně vytáhla na nohy.
„Co jiného by to- ou…“
Strom, o který se Tasse opřel, nebyla bříza. Jeho kmen byl bílý jenom díky tomu, že byl celý pokrytý tenkou vrstvou pavučiny. Stejně jako zem, ze které Tasseho právě zvedla. A teď už i nejmíň polovina Tasseho oblečení. Vypadalo to skoro jako jinovatka a jak se soustředili hlavně na ty velké pavučiny natažené mezi stromy, těchhle si vůbec nevšimli.
„Asi budu brečet,“ zamumlal Tasse a pevně v rukou sevřel hůl, kterou mu Mara podala.
„Možná bysme se fakt měli vrátit,“ zamumlala Mara. „Tohle není normální.“
„Ne, to není.“ Tassemu se třásl hlas. „Ale…ta studna už není daleko…“
„No co, tak k ní dojde někdo jinej,“ pokrčila Mara rameny v tu samou chvíli, kdy Tasse řekl: “Měli bychom pokračovat.“
„Teď si trochu protiřečíš,“ řekla Mara. „Vypadáš, jako by ses měl každou chvíli složit, pokud ti to je nepříjemný nebo máš strach, měli bysme jít zpátky. Je zbytečný tě kvůli tomu trápit.“
„Víš jak dlouho by nám to pak Zander a ostatní přípomínali?“ Tasse zvedl oči v sloup. „To ani náhodou.“
„Přece by to tvýmu egu neublížilo až tak moc, ne? Mně pavučiny nevaděj, ale na to, co tuhle spoušť udělalo, bych narazit fakt nechtěla.“
„Nejde jenom o moje ego! Dobře, možná. Trochu. Možná hodně. Ale…“ Tasse se opatrně rozhlédl kolem. Pavučiny kam až oko dohlédlo. „Nevím. Je za tím něco víc. Mám pocit, že se teď vrátit nemůžu. Potřebuju vědět, co to je.“
„Obří pavouk? Tasse, tohle je něco, o co by se měli postarat zkušený bylinkáři.“
„Já vím, ale… nechci na ně muset čekat, chápeš? Podívám se jen o kus dál a pokud bych nic nenašel, vrátím se.“
„Tasse. Tohle se mi fakt nelíbí. Jestli máš pocit, že tě tam něco táhne, dost možná to je nějaká potvora, co si na tobě bude chtít smlsnout.“
„Já vím.“
„Tak co za tím je?
„Nevím. Nemám pocit, že by to bylo nebezpečné. Jenom nechutné, vážně nesnáším pavučiny.“
„Jseš cvok.“
„Možná. Chceš se vrátit?“
„Absolutně. Ale tebe tady samotnýho nenechám.“
„Budeš se mě snažit odtáhnout zpátky?“
Mara se rozhlédla kolem. Pavučiny je obklopovaly prakticky ze všech stran a ve slunečních paprscích se třpytily jako jinovatka.
„Mám trochu strach,“ přiznala. „Ať už ty pavučiny udělalo cokoliv, bude to zatraceně velký. A my máme mezi náma dvěma co? Dva malý nože, hůl a klacek?“
„A tohle,“ Tasse poklepal rukojetí své hole na železný amulet, který měla kolem krku. On měl ten samý.
„No nevím, jestli nám železo pomůže proti takhle velkýmu pavoukovi.“
Tasse pokrčil rameny.
„Třeba jo.“
„Ta tvoje zvědavost nás přijde draho.“
„Možná. Až se vrátíme, dlužím ti pití?“
„Jestli se vrátíme.“
„Až.“ Mrkl na ni a ve světle slunce jeho hnědé oči na okamžik vypadaly jako zlaté. „Věř mi.“
Žádné komentáře:
Okomentovat