Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak mám konečně dnešní povídku. Úplně spokojená s ní nejsem, nedostala jsem se až tam, kam jsem chtěla, ale doufám, že bude aspoň trochu dávat smysl. Pokud vám chybí kontext, navazuje na předchozí dvě, tak si je přečtěte před tím!
Trym
„Někdo nás k sobě volá,“ opakovala Mara Tasseho slova. Přikývl. „Tady? Uprostřed lesa?“
„Ty to vážně necítíš?“
„Co přesně?“
„Jako by tě něco táhlo dál.“
„Jediný, co mě tady táhne dál, jseš ty.“
„Zvláštní…“ zamumlal Tasse. „Vůbec nic?“
„Nejradši bych tě popadla a odtáhla zpátky do Lesního hradu.“
„To chápu,“ přikývl. „Tak jdeme, ať jsme co nejdřív zpátky.“
Maře v tu chvíli spadl kámen ze srdce.
„Vážně?“
„Ovšem. Čím dřív to tu prozkoumáme a zjistíme, kdo nás to volá, tím dřív se můžeme vrátit.“
Kámen, který Maře spadl ze srdce, nahradil výrazně větší a těžší kámen.
„Tasse… Lezeme nějaký potvoře přímo do chřtánu.“
„Došla jsi se mnou až sem,“ namítl. „Už to není daleko. Vím to.“
„Já zase vím, že ti asi přeskočilo! Něco si na nás chce smlsnout a ty tomu jenom nahráváš! Jdeme zpátky. Řekneme někomu z řádu, že kolem studny se usadilo…něco. Nebudeme zjišťovat, co to je. Necháme to na někom zkušenějším.“
Tasse s hlasitým povzdechnutím pevně zavřel oči. Stál na místě, ztěžka se opíral o hůl a volnou rukou si mnul čelo.
„Já vím…“ zamumlal po chvíli. „Jenom si nemůžu pomoct… Tohle je poprvé, co mám takový pocit.“
„Teď asi nechápu,“ zabručela Mara.
„Můj mladší bratr byl ten, kdo jako malý vídal v zahradě Dobré sousedy a tak. Skřítky ve stromech, vodní panenky ve fontáně a tak. Mně se tyhle věci vždycky vyhýbaly a…“ otevřel oči. Stále ještě se mu v šeru tunelu divně leskly. „Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nevadilo.“
„Ty nemáš pud sebezáchovy, co?“
„Proč?“
„Protože je nechceš vidět. Nechceš, aby si tě všimli. Pořád o nich slýcháme, jak snadno se s nima někdo dostane do potíží, někdy stačí je vidět a jsi do něčeho zamotanej!“
Tasse přikývl.
„Myslím… já myslím, že na to je teď už trochu pozdě…“ povzdechl si. „Co jsem se dotkl té pavučiny na tom stromě, něco mě prostě táhne dál…“
„Bohové… Pořád tě odtud můžu odtáhnout.“
„Co když to pak půjde za námi?“
„V Lesním hradě je spousta bylinkářů. Určitě by si věděli rady.“
„Ale to se to pak nedozvíme…“
„A musíme to vědět?“
„Proč ne?“
„Protože bysme to nemuseli přežít, třeba? Pořád ti to opakuju!“
„Já vím. Možná…“ Tasse se rozhlédl kolem. V tunelu bylo šero, které se pomalu prohlubovalo. Šedobílé stěny byly plné stínů. „Možná by ses měla vrátit. Nahlásit, co jsme objevili a tak, jak jsi říkala. Já to tady ještě trochu prozkoumám-“
„Ty mě vůbec neposloucháš, co?“ přerušila ho. Povzdechl si a podíval se na ni zlatýma očima.
„Nechci mluvit moc nahlas,“ řekl a pokynul jí, aby šla blíž. „Napadlo mě to až teď,“ pokračoval šeptem, když byla dostatečně blízko, „myslel jsem, že jsem jenom nadšený z toho, že jsme na něco takového narazili, ale… ono to opravdu nedává smysl, co?“
Mara zavrtěla hlavou.
„Já myslím, že jak jsem si sáhl přímo rukou na ty pavučiny, tak se mi to nějak dostalo do hlavy. Asi jsem nějak očarovaný.“
„Cože?“
„Uvažuj nad tím! Na takové místo bych sám nikdy nevlezl, ale přitom nás ženu hlouběji a hlouběji. Vůbec nevěnuju pozornost tomu, v jakém nebezpečí pravděpodobně jsme. To není normální, že ne?“
„Po pravdě, o tvým pudu sebezáchovy pochybuju už od tý doby, co ses rozhod ukrást mistryni Luitgardě tu pálenku, co si pálí ve svý laboratoři. Ale teď se chováš extra divně.“
„Strašně těžko se proti tomu bojuje,“ přiznal Tasse. „Měl bych mít strach, ale nemám ho. Původně jsem se nechtěl vrátit, aby se nám Zander a ostatní nevysmáli, ale teď… Je to jako by mě něco hnalo, abych zjistil, kam ta chodba vede. Jediné, čeho se teď obávám, je, že pokud se teď vrátíme zpátky, pokud to vůbec dokážu, nevyrazí sem bylinkáři dřív než ráno a já se během noci pokusím utéct a prozkoumat to tady. Jinak se nikdy nedozvím, co za tím vším je.“
„Myslela jsem, že lidi, co jsou očarovaný, to o sobě většinou nevědí.“
„Třeba jsem očarovaný špatně, já nevím. Ale nějak to funguje a pořád mě to táhne dál. Jako kdyby se na mě kus té pavučiny zachytil a já jsem v něm teď zamotaný jako ryba v síti.“
„Pořád se mi zdá, že jsi trochu moc klidnej.“
„To je součást toho kouzla, myslím. Čím jsme blíž, dokonce mi pomáhá ignorovat všechny ty pavučiny kolem. Pořád jsou hnusné, ale tak nějak je tolik nevnímám, řekl bych. Nejsou podstatné.“
„Podstatný budou, až si je budeš vybírat z vlasů,“ zvedla Mara oči v sloup. „Hele tohle je další důvod, proč bysme se měli vrátit. Pokud jsi nějak očarovanej, budou vědět, co s tím.“
„Nebo půjdeme dál, zjistíme, co chce ten někdo, kdo je na konci téhle chodby, a pak se v klidu vrátíme domů.“
„Tasse…“
„Bude to v pořádku, slibuju. Budeme opatrní. Pokud by se ti cokoliv zdálo podezřelé - totiž víc podezřelé než doteď - máš moje svolení mě popadnout a odtáhnout pryč.“
Mara si povzdechla.
„Slibuješ?“
„Přísahám.“
„A nevyvedeš žádnou hloupost?“
„Pokud ano, máš moje svolení jednu mi vrazit, hodit si mě přes rameno a odvléct mě pryč.“
„V tom případě mi dlužíš pití.“
„S tím naprosto počítám.“
„Fajn. Ale pokud to nepřežijeme, tak tě zabiju.“
Žádné komentáře:
Okomentovat