Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Je to na poslední chvíli, ale je to tu, dnešní povídka, tak si ji užijte!
Trym
Mara měla poprvé v životě vlastní pokoj a byl to zatraceně divný pocit. Zvyknout si po dětství se třemi mladšími sestrami na přenocování v noclehárně s ostatními učedníky řádu nebyl žádný problém. To ale trvalo jen dva týdny, než se členové řádu ujistili, že to nikdo z nich zatím nechce vzdát, a pokoje jim připravili. Nevěděla, jak vypadají pokoje ostatních studentů řádu, ale tak nějak odhadovala, že budou asi podobné - ne tak velké jako světnice v chalupě, ve které vyrůstala, ale na její vkus až moc velké na jednoho člověka. I ta postel se jí zdála až moc parádní - byla dost široká, aby se do ní vešli dva lidi, a na ní několik vlněných přikrývek.
„Během svého výcviku si užijete dost studených nocí a spaní na tvrdém, není nutné, abyste si jednou za čas nemohli příjemně odpočinout,“ vysvětloval starý mistr, který jim jejich pokoje ukázal. „Tohle budou vaše pokoje tady v řádu. Pokud by s nimi bylo cokoliv v nepořádku, nebojte se ozvat, můžeme vám pokoj upravit nebo vás přestěhovat!“
A tak Mara skončila v pokoji, který jí připadal příliš pěkný a až moc prázdný. Měla by ho nějak zaplnit.
Torna, se kterou do Lesního hradu přišla, nebyla příliš velká. Jen to, co unesla na zádech. S výjimkou přikrývek, na kterých cestou spala, a oblečení, ve kterém přišla, měla jen sadu teplého oblečení na převlečení a pár osobních věcí. Aspoň něco na zabydlení toho obrovského prostoru. Postel i truhla na oblečení byly na vyřešení celkem snadné, přes postel přehodila svoje dvě strakaté přikrývky, aby měla v noci aspoň nějakou připomínku domova, a s výjimkou zimního oblečení a hábitu na převlečení toho tolik neměla. Chvíli jí trvalo vymyslet, co s masivním psacím stolem pod oknem. Bylo jí jasné, že ho zřejmě v budoucnu zaplní knihy, papíry a kalamáře s inkoustem, ale prozatím se jí nechtělo ho nechávat úplně prázdný. Vypadal tak trochu smutně, i když přes židli vedle něj přehodila svůj oblíbený vyšívaný šátek.
Zabralo jí to dalších pár minut přehrabování se v tlumoku i části jeho obsahu vysypané na posteli, ale nakonec skončila u malovaného hrnečku, který nějakým zázrakem přežil celou její několikadenní cestu až sem. Nebylo to špatné. Ale ještě něco chybělo. A Mara přesně věděla, co.
Z obdivování dokončené práce ji vyrušilo zaklepání na dveře.
„Dále!“ křikla Mara a skočila po klice dřív, než si osoba na druhé straně dveří mohla otevřít. Možná je rozrazila trochu moc prudce, protože její návštěvník polekaně uskočil. Konec jeho hole při střetu s podlahou hlasitě klapl.
„Bohové!“ vyjekl. „Neruším?“
„Tasse,“ vypadlo z ní překvapeně. Asi to bylo tím, jak se zabrala do zabydlování svého pokoje, na chvíli úplně zapomněla, kde vlastně je. A návštěvníky nečekala.
„U mě v pokoji je trochu zmatek,“ přiznal. „Tak jsem myslel, že bych zašel na návštěvu?“
Mara zamrkala.
„Uh… jasně? Pojď dál. To už tě vyhnali z tvýho pokoje?“ vyzvídala, zatímco ji následoval dovnitř.
„Něco takového. Ukázalo se, že aby se mi tam vešlo křeslo, je potřeba všechen nábytek trochu přeskupit a já bych se jim tam jenom pletl.“ Tasse se po Mařině kývnutí posadil na postel, s holí opřenou hned vedle. „Tohle jsou tvoje deky?“ vyzvídal. „Tyhle barevné myslím.“
„Jo, s těma jsem přišla,“ přikývla Mara. „Šily jsme je doma s mámou, jsou z různejch odstřižků, co jsme doma měly.“
Tasse po dece přejel rukou.
„Je příjemná.“
„Jo, to by měla bejt. Víš, jakou jsme si s ní daly práci?“
„Nemám tušení,“ přiznal.
„No jo,“ uchechtla se Mara. „Vždyť ty jseš vlastně bohatej, co?“
„Dalo by se to tak říct…“
„Proto sis nechal dát do pokoje to křeslo?“
„Oh! Ne, je to kolečkové křeslo.“
Mara se zarazila na půli cesty ke stolu. Její pohled se stočil k Tasseho holi. Věděla o ní už od prvního dne, samozřejmě. Všimla si i toho, jak se nakláněl k jedné straně, kdykoliv stál někde bez bot. Nechtěla se ptát na detaily, i když byla zvědavá. Znali se sotva dva týdny, nezdálo se jí to zrovna patřičné.
„Potřebuju ho jen někdy, moje vlastní tělo mi občas dává pěkně zabrat,“ pokrčil Tasse rameny. Jemu to zjevně nepatřičné nepřipadalo. „Tady u toho aspoň nebude vyšilovat moje matka. Jako kdybych byl z cukru!”
„Trochu jako z cukru vypadáš,“ poznamenala Mara a sáhla po hrnečku na stole. Její maminka měla spolehlivou metodu, jak se vypořádat s hosty, ať už zvanými a nezvanými a Mara, která v životě neměla vlastní pokoj, natož návštěvu v něm, byla rozhodnutá ji aplikovat. „To ty tvoje bílý vlasy.“
„Nejsou bílé,“ ošil se. „Jenom blond.“
„To není zas takovej rozdíl,“ pokrčila rameny a pár dlouhými kroky přešla prostor od stolu k posteli. „Tu máš, nabídni si.“
Tasse překvapeně zamrkal na malovaný hrneček, který mu strčila pod nos.
„Lízátka?“
„Medový, od naší mámy. Vždycky říká, že když máš hosta, máš ho nakrmit.“
„Hm. To se mi docela líbí,“ připustil Tasse a sáhl po jednom z lízátek. „Asi k vaší mámě někdy zajdu na návštěvu.“
„Někdy tě k ní vezmu,“ prohlásila Mara s dalším lízátkem v ruce vrátila hrnek zpátky na stůl. Pak se posadila na postel vedle Tasseho a natáhla se na záda. „Akorát budeš asi potřebovat nějaký hodně bytelný křeslo, máme tam hodně kamenitý cesty.“
„Myslím, že to bych mohl zvládnout i jenom s holí,“ odpověděl Tasse a položil se vedle ní. „Ale ať se mnou rozhodně počítá.“
Žádné komentáře:
Okomentovat