Slovopad 03 - Modré květiny

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Doufám, že jste měli hezký víkend. Já mám klidový režim protože neschopenka, při tom se píše docela dobře. Uvidíme, jak to půjde, až mi neschopenka skončí.

Příjemné čtení!

Trym

Způsob, jakým se vyučovalo v Řádu Železného květu, Tancredovu výuku rozhodně nepřipomínal. Jistě, mohlo to být už jenom tím, že učni řádu do budoucna neměli trávit celé své studium v knihovně, aspoň ne po tom, co je vedení řádu přidělí k mistrovi, který se jim bude věnovat a vyučovat je. Samozřejmě se tomu nevyhnuli úplně, jeden z mistrů je tam hned první den zavedl a sdělil jim, že pokud by potřebovali cokoliv, mistr Stjarna, správce archivu, jim rád pomůže. Potom ale hned skončili v zahradě, která se nacházela na platformě vysoko nad zemí, podpírané jednou z větví mohutného stromu, který tvořil Lesní hrad. 

„Vše co tady pěstujeme, slouží k výuce a potřebám řádu,“ oznámila jim mistryně Cedriana. Byla to mladá žena s krátkými vlasy a nosem posetým pihami, mohlo jí být tak kolem pětadvaceti, ale jak jim poměrně rychle vysvětlila, za svůj pobyt u řádu si už vysloužila titul mistra. „Což znamená, že přijímám učedníky!“ mrkla na ně a pustila se do vysvětlování obsluhy pumpy, která přiváděla do visutých zahrad vodu. 

Když je mistři do visutých zahrad hnali i druhý den, bylo už Tassemu jasné, proč se členům řádu říká bylinkáři. 

„Ať už zůstanete tady v Lesním hradu, usadíte se jinde nebo budete cestovat, vždycky se vám vyplatí poznat, jaká rostlina je k čemu bez nějaké příručky nebo nápovědy. Asi vás nepřekvapí, kolik času si ušetříte, když si nebudete pokaždé muset listovat v nějakém herbáři,“ vykládala Cedriana, zatímco se skláněla nad záhonkem, který s modrými květy. „Pozná někdo, co je tohle?“

Možná si tu botanickou encyklopedii z královské knihovny prostě měl půjčit, když se dozvěděl, že ho posílají k bylinkářům. Teď se Tasse místo toho rozpačitě rozhlížel po ostatních učednících, kteří stejně jako on nervózně přešlapovali a neříkali nic. 

„Nečekala jsem, že vás vyděsím až tak moc,“ usmála se mistryně Cedriana rozpačitě. „Je to brutnák a najdete ho hlavně v zahradách, v téhle oblasti se divoce příliš nevyskytuje. Mohl by se vám ale zamlouvat, kromě snižování horečky a uklidňujících účinků se využívá také v kuchyni. To je ale samozřejmě pravda o spoustě bylinek, jak brzy poznáte. Tak, a teď ke zbytku modré zahrady-“

Nakonec se výuka neobešla bez úkolů - i když je mistryně Cedriana ujišťovala, že jejich studium nebude pořád takové, poslala je do knihovny, aby si vybrali jednu bylinu z modré zahrady a pokusili se najít o ní co nejvíc informací. Nespěchalo to, měli na to mít celý týden, ale bylo jasné, že jakmile na to bude dost času, ostatní nováčci si zaberou knihovnu a pustí se do pátrání. 

Tasse se rozhodl, že na to spěchat nebude. Měli na to přece jen dost času. Do knihovny se vypravil až o dva dny později, po večeři. Odpočatý po tom, co je jeden z mistrů tahal po lese a nutil je studovat různé druhy kapradí, konečně usoudil, že teď by v knihovně mohl být klid. Když tam dorazil, už se stmívalo a mistr Stjarna, kterého bylo za jeho stolem sotva vidět, po něm vrhl maličko otrávený pohled. Byl očividně zvyklý, že mu do knihovny lezli lidé v každou denní dobu, ale to nemuselo znamenat, že z toho bude nadšený. 

„Hlavně mi tady nedělejte bordel,“ zabručel a ukázal palcem za sebe. „Botanický oddělení je úplně vzádu.“ 

Tasse se rozhodl nepřemýšlet moc nad tím, jak mistr Stjarna ví, co hledá, a s tichým poděkováním se odplížil do zadní části knihovny tak nenápadně, jak jen mohl. Správnou uličku se mu podařilo najít celkem snadno, pak už mu zbývalo jen vyhledat herbář nebo něco podobného, co by mu mohlo pomoci ve splnění úkolu. Narozdíl od knihovny, na kterou byl zvyklý z domova, tu bylo podstatně méně tištěných knih, většina spisů tady vypadala ručně psaná, v některých případech to byly prostě jen svitky, i když ty měly své vlastní police. Na svitky ale bude čas později. Teď Tasse opřel svoji hůl o polici, která vypadala jako by do svého tvaru vyrostla sama od sebe (možná jí trochu pomohla nějaká magie), a vytáhl z ní tlustou knihu v kožených deskách. Otevřel ji. 

„Elfština? No výborně,“ povzdechl si. Vadilo by Cedrianě nebo komukoliv jinému, kdyby celý úkol vypracoval v elfštině? Byl to jazyk, který znal celkem obstojně, a překládání bylo otravné.

„Nechceš třeba něco v obecný řeči?“ ozvalo se nad ním a Tasse knihu málem upustil. Dvě opálené ruce dopadly na ty jeho a Tasseho i knihu přidrželi. „Bohové, jen se tu nezabij!“ zasmála se vysoká černovlasá dívka. Mara, vybavil si Tasse, jeho sousedka z nocležny. Od toho prvního dne, kdy se seznámili, neměli moc příležitostí se dát do řeči. Když před ním teď stála mezi policemi v knihovně, byla docela hezká, takovým hrubým, divokým způsobem. „Pokud ti teda ta elfština nevyhovuje víc, samozřejmě.“

„Ani ne… máš něco?“ 

„Támhle u stolu,“ kývla někam ještě hlouběji do knihovny. „Tuhle si klidně vem s sebou, ale myslím, že to, co tam mám, nám bude bohatě stačit.“

Hromádka knih, kterou si Mara nanosila ke stolu, skutečně vypadala jako že by mohla pro jejich úkol stačit možná víc než bohatě. Tasse přijal tlustou bichli, kterou mu podala, a začal v ní listovat.

„Mají to být modré květiny, že?“

„Bylinky, co kvetou modře, jo.“

Tase chvíli listoval knihou. Rostliny v ní nebyly rozdělené podle barev květů, ale místa výskytu, což znamenalo, že musel knihou listovat o něco déle.

„Co sis vybrala ty?“

„Rozrazil, chrání před zlem a podporuje zažívání.“

„Výborně, tak to nebudeme mít to samé!“

Mara se naklonila, aby lépe viděla na stránku jeho knihy. 

„To jsou fialky,“ zamračila se. 

„Violky, přesně tak. Pomáhají…“ přelétl očima stránku, „při kašli.“

„Ty ale nejsou modrý.“

„Moje matka má v zahradě modré fialky. Asi to nebudou ty samé jako ty, co používají bylinkáři, ale jsou to taky fialky.“

„To maj tak možná prachatý lidi. Normální fialky ale modrý nejsou. Vždyť to maj i ve jméně!“

„Navíc mám dojem, že jsem někde četl, že v minulosti byla fialová považovaná za druh modré nebo něco takového… Což by znamenalo, že fialky by ve starších textech byly popisované jako modré.“

„To zní tak divně, že by to mohla bejt i pravda,“ povzdechla si Mara. „Jestli si ze mě utahuješ-“

„Klidně ti to najdu. Jakmile si vzpomenu, v jaké knize jsem o tom četl.“

„Tak to si budu pamatovat,“ přikývla. „Myslíš, že ji tady budou mít?“

„Pokud se tu někdo někdy zabýval vývojem jazyka? Je to možné.“

„Ty toho hodně víš, co?“

„Ani ne. Než mě vypravili sem, byl jsem docela knihomol, občas mi v hlavě uvízne útržek nějaké zajímavé informace.“

„Hm. Možná bych se tě měla držet. Jsem zvědavá, co z tebe vypadne příště.“