Slovopad 02 - Červená nitka

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Jsem zpátky! Zatím to jde docela dobře, dokonce se mi daří se i nestresovat nad délkou povídky.

Jak jste si asi všimli, rozhodla jsem se nezradit své oblíbené Bylinkáře, takže budeme dál pokračovat v duchu příběhů z Tasartirovy minulosti. Pokud narazíte na nějaké nesrovnalosti s povídkami, které jsou tady na blogu, nic si z toho nedělejte, úmyslně některé věci měním a snažím se celkově trošku zapracovat na konzistenci a worldbuildingu. 

Tak příjemné čtení! (a pak nezapomeňte mrknout k Iharo na blog, už tam taky za dnešek něco má)

Trym

Každý, kdo cestoval do Lesního hradu, sídla Řádu Železného květu, musel nejdřív proniknout do nitra Tazalského hvozdu. Byl to prastarý les, rozlehlý a hluboký, a stromy v jeho středu byly podle některých pověstí tak vysoké a mohutné, že svými větvemi podpíraly oblohu. To byly ovšem poněkud přemrštěné domněnky. Členové řádu Tazalský hvozd studovali už celá staletí a mohli s jistotou říct, že žádný ze stromů, které zde zkoumali, nebyl tak vysoký, aby zasahoval do jiné sféry. Přesto se každému, kdo došel až tak hluboko, mohlo stát, jako by vstoupil do jiného lesa - čím hlouběji poutník došel, tím větší tu stromy byly, opravdoví obři s kmeny širokými jako celý městský dům a větvemi tak vysoko nad zemí, že splývaly v hustý zelený baldachýn. Samotný Lesní hrad do středu Tazalského hvozdu dokonale zapadal - jeho stěny byly tvořeny vzájemně prorůstajícími kmeny, které víceméně tvořily jeden gigantický strom, obklopený další hradbou podobně propletených stromů. 

Mara si tím při svém příchodu nebyla úplně jistá, ale jakmile prošla branou, kterou jí otevřeli dva členové řádu jednoduše tak, že přinutili husté větve se rozplést a pustit ji dál, musela uznat, že působí minimálně jako vílí pevnost z nějaké pohádky. Aspoň tak, jak si pevnosti v duchu představovala, velké a bezpečné, se spoustou lidí, kteří rozhodně věděli, co dělají nebo by aspoň měli dělat. V malé podhorské vesnici, kde vyrůstala, jich moc neměli.

A neměli tam ani lidi v tmavě zelených učednických hábitech, který dostala ještě večer, když dorazila.

„Pokud se ti zdá, že nesedí, nic si z toho nedělej,“ řekla jí pihovatá dívka, která jí hábit předala. „Jsou schválně ušité hodně jednoduše a volné. Řád očekává, že si každý učedník svůj hábit upraví tak, aby mu vyhovoval.“

Hm. To znělo překvapivě prakticky. Když se Mara rozhodla vstoupit do učení u Řádu Železného květu, neočekávala žádnou velkou praktičnost. Praktičnost byla, jak známo, pro čarodějky. Tolik aspoň Mara pochopila z těch pár let učení u Zary, staré poloelfí dámy, která bydlela za její vesnicí. Čarodějky znaly své okolí a dokázaly s ním pracovat, směrovat magii všude kolem, aby dosáhly toho, co potřebovaly. Oproti tomu bylinkáři, jak se členům řádu často říkalo, protože mezi nimi bylo hodně léčitelů a mágů zabývajících se botanickou magií, se chlubili svými znalostmi a tím, jak rychle dokázali zasáhnout, pokud bylo třeba, ale podle toho, co Maře řekla Zara, si „nechávali magii pomalu proudit v žilách“, což podle ní bylo nejen rychlé a efektivní, ale taky nezodpovědné. Teď ji ale napadlo, jestli její nechuť vůči řádu nebyla trochu přehnaná. Přeci jenom, když se začala vyptávat na detaily ohledně toho, jak magie funguje a jak by bylo možné některé věci urychlit, i Zara jí řekla, že by asi udělala lépe, kdyby se zeptala některého bylinkáře. 

A tak skončila tady - na vrchní palandě v místnosti, ve které kromě ní tu noc spali ještě čtyři další učedníci. Mělo to být dočasné opatření, jakmile se všichni trochu rozkoukají, dostanou vlastní pokoje v jiné části Lesního hradu, ale prozatím je řád ubytoval v prostorách určených pro hosty. Postel pod ní byla obsazená až teď ráno - poslední učedník, který tu měl dočasně přespávat, dorazil za úsvitu, prý měl zpoždění. Maru napadlo, že asi cestoval přes noc, protože jakmile mu ukázali jeho postel, lehl si a usnul. A protože podle staré dámy, která ho do noclehárny doprovodila, měla být snídaně pro učedníky až za nějakou dobu, zůstala Mara tam, rozhodnutá něco udělat se svým hábitem. Už si ho vyzkoušela a sešpendlila tak, aby jí jeho střih lépe vyhovoval - stačilo povolit původní stehy a pak ho zabrat po stranách, protože byl sice dost dlouhý, ale příliš volný a Mara byla sice vysoká, ale štíhlá. 

Poměrně rychle narazila na problém. Byla si sice docela jistá, že si zabalila všechny nitě, které pobrala a které jí maminka z domu dovolila odnést (jinak by jí Zara dala pořádně za uši, šití přeci jen patří mezi základní vybavení správné čarodějky), ale zdálo se, že jediné, co ve své brašně měla kromě jehelníčku plného jehel a špendlíků byla špulka jasně červené niti. To by Maře samotné ani tak nevadilo… ale co jí řeknou všichni ti bylinkáři? MInimálně si byla docela jistá, že dostane nějaké kázání. Co už ale - oblečení si nějak upravit musela a zatím nevěděla, na koho se obrátit kvůli půjčování nití. Holt tu červenou nitku budou muset všichni přežít.

***

„Nebyla by zelená lepší?“

Mara málem vyletěla z kůže, když se zpod ní ozval cizí hlas. Zabrala se do práce tolik, že úplně zapomněla kde je. Jediné, co v její mysli existovalo, byla jehla a červená nitka, prolézající skrz naskrz zeleným plátnem, a na sedmispáče na spodní části palandy úplně zapomněla. Když se naklonila, aby na něj lépe viděla, zrovna si sedal. A hned bylo taky jasné, proč má na její práci připomínky. Jak se soustředila na svou práci, vůbec si nevšimla, že jí špulka nití sklouzla z postele a dlouhá červená nit teď visí z její postele až dolů a mizí někde pod tou spodní. 

„Ale bohové… Podal bys mi ji, prosímtě?“

„Oh… samozřejmě…“

Zapíchla jehlu do látky a sledovala, jak slézá na všechny čtyři a šátrá pod postelí, dokud její špulku nenašel. Pečlivě ji pak oprášil a část vymotané nitě na ni navinul, teprve potom se postavil na nohy. Pevně se při tom držel postele. 

„Tady prosím, madam.“

„Jó, ňáká madam, to určitě,“ uchechtla se Mara a špulku si od něj vzala. „Díky. Já jsem Mara.“

„Tasse.“

Usmál se a ona si ho konečně mohla pořádně prohlédnout, když teď nebyl zabalený v dece a nekoukaly z něj jenom vlasy. Byl o něco menší než ona, trošku při těle, s krátkými světlými vlasy, které vypadaly skoro jako bílé. Podle zašpičatělých uší mohl být půlelf nebo něco podobného? Mara si nebyla jistá. Když stál, nakláněl se trochu ke straně a přidržoval se při tom žebříčku, který vedl k její posteli. 

„Díky, Tasse.“ Kývla na něj a znovu se pustila do práce. Tasse zůstal stát vedle postele a se zájmem jí sledoval, jako by se snažil nastudovat, co přesně dělá.

„Mohl bych se na něco zeptat?“ ozval se po pár minutách.

„Jen do toho.“

„Proč zrovna červená nit?“

„Věřil bys, že jsem jinou nenašla?“

Zasmál se. „Tak, samozřejmě. To dává smysl!“

„Ale má to i praktický využití. Někdo věří, že červená nit je dobrá na ochranu před Dobrým národem a všelijakejma dalšíma potvorama.“

„To je…zajímavé…“ zamumlal Tasse. Pohledem sledoval její jehlu, jak projíždí látkou sem a tam a nechává za sebou jasně červenou stopu. „Jak tě před nimi ochrání?“

Mara pokrčila rameny. „Možná je prostě rozptýlí natolik, že ti nakonec daj pokoj? Je to pěkná barva.“

Tasse přikývl, oči stále upřené na její červenou nitku. „Asi máš pravdu… Rozhodně je to pěkná barva.“