Slovopad 01 - Nový den

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Zase jsem se delší dobu neozvala, ale snad mi to bude odpuštěno. Je totiž listopad a pokud mě ještě někdo sleduje delší dobu, víte, že to znamená jenom jedno - Wordvember! (aka Slovopad).

Je to výzva, na kterou jsme před lety narazili s Kalamity Iharo (jejich blog najdete tady) a postupně jsme si začali dělat vlastní témata. Pravidla jsou jasná - každý den v listopadu napsat povídku na dané téma, měla by být aspoň 500 slov dlouhá a pokud je někde zveřejněná, měla by být otagovaná jako #Wordvember2024 nebo #Slovopad2024.

Pokud se někdo chce, aspoň se zpožděním, přidat, tady je seznam témat, podle kterých tento měsíc píšeme:

Tak a teď už k té dnešní povídce! Příjemné čtení!

Trym

Tasse nesnášel cestování kočárem. Vedle jízdy na koni to byl ten nejhorší druh cestování, jaký znal. Ano, narozdíl od cestování na koni byl kočár aspoň vypolstrovaný a vyložený kožešinami, takže se v něm sedělo pohodlněji a narozdíl od tvorů, kteří ho táhli, by se o něm nedalo říct, že by Tasseho nenáviděl. I tak to bylo protivné - kočár obvykle znamenal, že půjde o dlouhou a úmornou cestu během které bude Tasse neustále obklopený těmi samými lidmi. Navíc si ani nebyl jistý, jestli se těší na cíl své cesty. 

„Je to skvělá příležitost,“ říkali mu všichni. A chápal to. Měl magii v krvi, dávalo smysl, že mu navrhnou její studium. A Řád Železného květu byl považován za poměrně prestižní, i když si ho většina lidí spojovala hlavně s potulnými léčiteli a druidy. Ne zrovna materiál na královského mága, ale stát se bylinkářem od něj stejně nikdo neočekával. 

„Už to není daleko,“ poznamenala Lumi. Seděla naproti němu, dlouhé zlaté vlasy zapletené do věnce kolem hlavy. Pohled měla upřený z kočáru ven a oči jí zářily. „Jak se cítíš, můj pane?“

„Nervózní,“ přiznal. „A utahaný.“

„Však jsme byli na cestě skoro celou noc,“ usmála se Lumi. 

„Kdyby tvá Výsost netrvala na tom, že si přispí, mohli jsme v Lesním hradě být už za soumraku,“ prohlásil prošedivělý půlelf, který seděl vedle Tasseho.

„Tancrede, já nejsem zvyklý na tak dlouhé cesty!“ protestoval Tasse. 

„Vím,“ zamračil se na něj královský vychovatel. „I proto mě překvapilo, že se tvůj královský otec rozhodl právě pro Železný květ. Nemyslím si, že je to místo pro tebe vhodné, můj pane.“

Tasse mu zamračený pohled opětoval. Jistě, nebyl zrovna nadšený, že ho posílají studovat magické umění do nějaké komunity mágů a léčitelů uprostřed hlubokého lesa. Ale pokud si Tancred myslí, že to tam nezvládne? 

Tasse by rád řekl, že si nic nedělá z toho, co si o něm kdo myslí, ale pokud šlo o Tancredův názor… Jestli si Tancred myslí, že Řád Železného květu není nic pro něj, dá si záležet na tom, aby ho přesvědčil o opaku. Věděl, co má od studia v řádu čekat? Absolutně ne. Záleželo na tom? Možná. O magii prakticky nic nevěděl, rozhodně ne dost na to, aby se mohl připravit na něco konkrétního. Stačilo mu vůbec to klasické vzdělání, které jakožto potomek šlechtické rodiny v šestnácti letech měl? Budou od něj čekat, že už bude mít nějaký základní přehled o tom, co bude studovat? Nebo budou chtít, aby jim předvedl, jestli ovládá nějakou formu magie? 

Paní Crystal, představená řádu, nic takového nezmínila, když jí Tasseho jeho otec představoval. To ale nic neznamenalo, možná očekávala, že už všechno ví. Možná se měl zeptat. Možná by se měl zeptat ještě než tam dorazí. 

Koho se ale zeptat? Lumi? Tasse měl svou komornou rád, ale s výjimkou těch pár drobných kouzel na rozsvěcení a zhasínání svíček a podobné věci, které se naučila od své polovílí babičky, magii nestudovala ani se o ni nijak nezajímala. Pak už zbýval jenom Tancred, protože Tasse si byl docela jistý, že jejich kočí se o požadavky ke studiu v Řádu Železného květu příliš nezajímá. Jen kdyby se nemusel bát, že to pro Tancreda bude znamenat okamžité přiznání toho, že na něco takového není připravený.

„Vedení řádu od tebe bude očekávat důslednost a spolehlivost,“ ozval se najednou Tancred a přerušil tak tok Tasseho myšlenek. „Žádné pozdní vstávání, žádné ignorování povinností. Žádné romány místo studia. Nemusíš svému urozenému otci dělat ostudu i zde. Rozuměno?“

„Samozřejmě,“ Tasse zvedl oči v sloup. Ne. Na nic se ho ptát nebude, o další přednášku nestál. „Nechci ho přece zklamat.“

Nelhal. Jeho adoptivní otec byl laskavý muž a on mu nerad přidělával starosti, pokud nemusel. Pokud by se ale studium v řádu podobalo Tancredově strohé, suché výuce, rozhodně by se tolik nenamáhal. 

„Paní Crystal nás samozřejmě bude o všem informovat.“

„Ještěže tak, už jsem se bál, že se mnou budeš v Lesním hradu chtít zůstat, mistře Tancrede.“

„Kdybych mohl, zůstanu, protože stále ještě potřebuješ dohled, můj pane. Žel bohům, mám povinnosti i vůči tvým sourozencům.“

„Prostě smůla,“ povzdechl si Tasse dramaticky a podíval se z okna, aby ho Tancred nemohl zpražit dalším přísným pohledem. Lumi se usmála.

„Vychází slunce, podívej. Začíná nový den.“

Tasse slunce mezi hustým lesním porostem neviděl, přesto ale přikývl. Nový den na neznámém místě a s ním, začátek něčeho nového. Zatím ještě nevěděl co, ale ať už to bylo cokoliv, dokáže, co v něm je.