Nepříjemné probuzení

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní! 

Tak se mi zdá, že tu delší dobu nic nepřibylo, už to bude tak měsíc, pokud počítám správně... (pokud ne, omlouvám se, matika nebyla nikdy moje silná stránka) Podařilo se mi ale vytvořit aspoň něco menšího na pokračování, tak mi držte palce, ať to pokračování dopíšu co nejdřív!

Trym

    Když jste čarodějka, velkou roli ve vašem životě hraje čaj. To se Tiril naučila už jako malá holka, když jí teta Orla ukázala, jak poznat meduňku, levanduli, heřmánek a badyán a jak z nich udělat čaj na dobré spaní. A pak musela Tiril v náručí odnést domů k rodičům, protože fungoval až moc dobře. Od té doby ale v řece uplynula už velká spousta vody a dnes už tetě Orle docházely věci, které by Tiril mohla naučit. Tlustý receptář na polici v kuchyni už ani neotvírala, Tiril si základy pamatovala a čím si nebyla jistá, to si dokázala vyhledat.
    „Všecko ostatní už je jenom zkušenost, holka moje,“ prohlásila Orla jednoho večera, zatímco společně zatápěly v sušárně za její chalupou. „A ty jseš chytrá,  sbíráš je stejně snadno jako kytky. Bude z tebe správná čarodějka.“
    O týden později teta Orla zmizela.

    Tiril si toho všimla hned ráno, když nikdo nevypustil slepice z kurníku, kamna byla studená a ji nikdo nehonil z postele. Už to bylo zvláštní. Kdyby se teta Orla brzy ráno vydala do lesa, určitě by to večer před tím zmínila. Tiril si navíc nevybavovala žádné bylinky, které by v tuhle roční dobu bylo potřeba trhat brzy ráno. Možná musela do vsi - vesnická čarodějka zastávala mimo jiné roli léčitele i porodní báby a místní ji občas zavolali i když došlo ke komplikacím třeba při telení krávy. V takových případech ale teta Orla většinou Tiril budila a brala s sebou, aby si „zvykala na život čarodějky“. Tentokrát nic takového. Jenom ticho a prázdná chalupa.
    První, co Tiril udělala, bylo, že postavila na čaj. Rozdělat oheň v kamnech jí zabralo pouhý moment, pak už jen postavila na plotnu konvici s vodou, pomocí šátku zkrotila své divoké kudrny a vyrazila ven osvobodit teď už značně rozladěné slepice. Než si je usmířila pořádnou dávkou pšenice a vybrala vajíčka, voda v konvici už bublala. Teta Orla pořád nikde. A neukázala se ani když Tiril začala chystat snídani. Když zasedala ke stolu, před sebou hrnek ostružinového čaje a pořádný krajíc chleba se sýrem, povzdechla si. Už dlouho nesnídala sama a nebyla si jistá, jestli se jí to líbí. Odmítala si to připustit, ale skoro se jí chtělo brečet. Ani ten ostružinový čaj nechutnal tak dobře jako jindy. Opuštěná světnice byla navíc neuvěřitelně tichá, takže jí každý zvuk připadal nepatřičně hlasitý, ať už to bylo klepnutí hrnku o povrch stolu když ho položila nebo kvokání slepic venku. Tiril se snažila si toho moc nevšímat a spíš se soustředit na uspořádání vlastních myšlenek.
    Teta Orla byla pryč. Na té větě samotné by nebylo nic moc zvláštního, už se stalo, že odešla, klidně i na pár dní, a nechala Tiril doma samotnou. Nikdy ale neodešla bez toho, aby jí nějak nedala vědět. I kdyby musela narychlo do vsi, buď by Tiril vzbudila nebo by jí aspoň nechala vzkaz. Možná se jí něco stalo? Bylo to už pár let, co měla teta Orla nehodu, při sběru bylinek v lese upadla a zlomila si nohu. Tirilinu pozornost tenkrát získala, když zburcovala celé hejno lesního ptactva, které Tiril nedalo pokoj, dokud ji nevyrazila hledat. Navíc měla tenkrát už od rána pocit, že se něco stane. Teď tu nic takového nebylo. Spíš by se dalo říct, že je nervózní z toho, že necítí žádný zvláštní neklid. Ne, kdyby se tetě Orle něco stalo, Tiril by to poznala, tím si byla jistá. Možná to jen dramatizovala, Orla skutečně odběhla do vesnice a jenom jí zapomněla nechat vzkaz.
    Když se na zápraží ozvaly kroky, Tiril vyskočila tak prudce, že si málem převrhla hrnek. Ke dveřím se přihnala jako velká voda, rozrazila je a vrazila do příchozího, který právě zvedal ruku, aby zaklepal, s takovou silou, že ho málem povalila.
    „Bohové, Tiril!“ vyjekl a ve snaze udržet rovnováhu jí položil zdviženou ruku na rameno. „Začínám mít strach, že z tebe jednou budu mít smrt!“
    Tiril na něj několik vteřin jen zírala, neschopná slova. Kdyby na ni nepromluvil, možná by ho ani nepoznala. Možná to bylo proto, že byla rozrušená, možná trochu protože nebyla zvyklá ho vídat v jasně červené vyšívané košili, s několika vzájemně provlečenými náušnicemi v uchu a s loutnou na zádech, jako by se zase chystal vyrazit někam pryč.
    „Sindri,“ vydechla, jakmile toho byla schopná. „Co tady děláš?“
    „Naše máma prý tetě Orle slíbila novou zástěru,“ oznámil a nejistě se usmál. Tirilin pohled dopadl na plátěný balíček, který Sindri držel v druhé ruce.
    „Oh.“
    „A taky jsem se chtěl rozloučit, blíží se dožínkové slavnosti a práce volá.“
    „Taky bys někdy mohl zůstat a hrát nám o dožínkách tady,“ pokárala ho.
    „Jednou určitě,“ slíbil, „ale teď mám nějaké závazky, kterým se nemůžu vyhnout.“
    „To říkáš vždycky.“
    „Přece bych ti nelhal.“
    „Jako bys ty někdy mohl někomu lhát,“ rýpla si.
    „Tak teď jsi mě dostala,“ zazubil se. „Kde je vůbec teta Orla? Jindy už hubuje, že plaším slepice.“
    Jeho slova Tiril zavalila jako lavina.
    „Nevím…“ zamumlala. „Nenechala mi žádný vzkaz, ale nemám ani pocit, že by byla v nebezpečí. Doufala jsem, že je někde ve vsi, ale- Nepotkal jsi ji cestou, že ne? To byses neptal…“
    Než Sindri stačil odpovědět, něco se Tiril otřelo o nohu. Chtěla mu vyhubovat, ať si hlídá, kde má ocas, ale sotva otevřela pusu, ozvalo se jí u nohou tiché mňau. Tiril a Sindri od sebe odskočili, pohledy upřené na velkou, mourovatou kočku s bílou skvrnou na hrudi, která se spokojeně usadila na schodu mezi nimi.
    „Orla má kočku?“ podivil se Sindri. Tiril zavrtěla hlavou.
    „Co jsem k ní šla do učení, nikdy kočku neměla.“