Ticho

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Za tohle léto ležím už podruhý v posteli s angínou (začínám mít pocit, že jsem prokletá, poprvé to bylo v půlce června a podruhý skoro na dne přesně minulý týden) a konečně mám trochu energie na psaní. A pak mi přišel nápad na něco krátkýho, ale zábavnýho. Aspoň a psaní teda. Tak příjemné čtení!

Trym

P.S.: Vím, že povídka je pojmenovaná jednoduše Ticho, ale někde v hloubi mojí duše se jmenuje "Sakra, Tasartire, drž už hubu"

Měl to být příjemný, klidný večer. Brenna se těšila, jak si s trochou čaje sedne ke krbu a vrátí se k tomu románu, který měla už delší dobu rozečtený. Všechny pochůzky byly vyřízené, bylinky, které odpoledne nasbírala, všechny v sušárně a pokud věděla, nikdo z vesničanů si nestěžoval na žádnou nemoc nebo zranění. Ideální večer k tomu, aby si sedla a užila si trochu klidu. A pak někdo začal bušit na dveře tak vydatně, že se málem celá chalupa třásla.

Brenna s lítostivým povzdechnutím odložila svou knihu a vyrazila ke dveřím. Jako vesnická bylinkářka byla na takové situace zvyklá, to ovšem neznamenalo, že z nich musela být nadšená. Přehodila si přes ramena šátek - pro případ, že by musela vyrazit k pacientovi někam ven - a odemkla dveře. Jakmile je otevřela, ocitla se tváří v tvář mladé ženě, která vypadala trochu jako by právě prošla výbuchem. Zrzavé vlasy měla rozcuchané a trochu se z nich kouřilo, obličej začouzený. Až na pár škrábanců nevypadala nijak zvlášť poraněně.

„Ty jsi- ah, dobrý večer!“ vyrazila ze sebe. „Ty jsi místní bylinkářka?“ Pomalu ani nedomluvila a její pohled už padl na železný amulet, který měla Brenna zavěšený u pasu. 

„To jsem,“ přikývla Brenna. „Co potřebuješ?“

„Přímo já nic, ale mí přátelé-“ žena poodstoupila ke straně, aby Brenna lépe viděla na její doprovod. Ve světle, které dopadalo z otevřených dveří stál vysoký muž. Byl svalnatý, se širokými rameny a párem zbraní u boku a na zádech. Možná bojovník, usoudila Brenna. Krátké světlé vlasy - v šeru vypadaly skoro bílé - měl slepené potem a částečně pokryté sazemi a krví. V náručí nesl tělo. Živé tělo, uvědomila si Brenna. 

„Dobrý večer,“ zamumlal muž vyčerpaně. „Trochu jsme neodhadli hejno prašivců.“

Brenna přikývla. „Pojďte dál.“

 Následovali ji dovnitř, do světnice, kterou měla na podobné situace přizpůsobenou. Pohybem ruky ukázala muži na lůžko, na které mohl položit raněného. „Tak povídejte.“

„Vyšetřovali jsme požáry v sousední vesnici,“ začala vysvětlovat žena. „Původně jsme mysleli, že za to může prašivec. Ukázalo se, že jich bylo celé hejno.“

„Dali nám pořádně na frak,“ dodal její společník. „My dva jsme se dokázali ubránit, ale můj bratr se nechal pokousat. Zase.“

„Tak se na to podíváme,“ prohlásila Brenna a odložila svůj šátek na opěradlo nejbližší židle. Olejovou lampu přitáhla o něco blíž, aby lépe viděla, a sklonila se nad raněným. Kůži měl vlhkou potem a pobledlou, čelo mírně teplé, hezkou tvář zkřivenou bolestí. Dlouhé, skoro bílé vlasy měl původné zapletené do složitého copu, který byl teď pocuchaný a vlasy z něj lezly na všechny strany. Brenna mu odhrnula vlasy po straně hlavy. Ah, ovšem. Špičaté uši. To by vysvětlovalo, proč se jí zdálo, že skoro nemá zvýšenou teplotu, i když u pokousání prašivcem to byl obvyklý příznak. Děti Skrytého lidu měly občas jinou teplotu těla v závislosti na tom, jaký byl jejich původ. Jednu ruku měl poměrně zdatně obvázanou. 

„Tam ho ta potvora pokousala,“ ozval se pacientův bratr. 

„Který z vás mu tu ránu obvazoval?“ zajímala se Brenna.

„To on sám,“ řekla zrzka. „Ještě než ten jed začal působit.“

„Můj bratr je taky bylinkář,“ dodal muž, jako by se ho tím snažil bránit. „Tasartir od Soldinského jezera. Já jsem jeho bratr Kornel a tohle je paní Adalgarda.“

„Už pětadvacet let žiju a pracuju v téhle vsi, chlapče. Obávám se, že jména mi nic říkat nebudou. Ruku má ale ošetřenou dobře,“ prohlásila Brenna. Teprve teď si všimla, že její pacient má na krku amulet, který vypadal jako ten její. Ztrácí snad svůj postřeh? Ne, spíš se za roky praxe naučila soustředit nejdřív na důležitější věci. Jako například na stav svých pacientů.

„Ruku má ovázanou dobře,“ pokývala hlavou. „Předpokládám, že tady jste tudíž proto, že jste mu nemohli podat protijed?“

„Prohledali jsme jeho brašnu, ale chybí mu některé ingredience,“ přiznala Adalgarda. 

„Víme, že to přežije, ale právě teď je mu hodně zle,“ dodal Kornel. „Protijed obvykle pomáhá proti bolesti a tak.

„Vidím, že se vyznáte,“ poznamenala Brenna.

„Trávíme s ním dost času. Je těžké něco nepochytit. Obzvlášť když má ve zvyku sahat do hnízd smoků a podobných potvor holou rukou.“

„Zajímavé…” utrousila Brenna pobaveně. “Víte co? Myslím, že tu mám všechno, co na protijed potřebujeme, takže se do toho hned dám. Jen mi řekněte ještě jednu věc: který prašivec mu udělal takový monokl?“

Adalgarda vyprskla.

„Oh… To- to jsem byl já,“ přiznal Kornel a sklopil oči. „Nedělal bych to, kdybych nemusel.“

„Hmmm?“

„Tasse je skvělý bylinkář, opravdu se v tom vyzná a tak, ale dokážete si představit, jaký je když musíme ošetřovat my jeho? Pořád nám do toho mluvil, i do věcí, ve kterých se už vyznáme, byl naprosto nesnesitelný!“

„Říká se, že léčitel je nejhorší pacient,“ přikývla Brenna. „Tohle je trochu drastická metoda, jak se s tím vypořádat, ale pokud máte s bratrem dobrý vztah…“

„Ti dva by bez sebe navzájem nepřežili,“ prozradila Adalgarda se širokým úsměvem. 

„Dobrá…“ řekla Brenna zamyšleně. Tohle nebylo něco, co v tu chvíli hodlala zkoumat. „Naberte si z hrnce na plotně teplou vodu a běžte se očistit. Nahoře na půdě mám pár postelí a přikrývky. Odpočiňte si, já se zatím postarám o toho našeho raněného.“

Jakmile se Kornel a Adalgarda odebrali ke spánku, měla Brenna konečně čas na přípravu protijedu. Skoro automaticky brala jednotlivé váčky s bylinkami a odměřovala správné dávky. 

„T- té šalvěje tam dej k- klidně… trochu víc.“

„Á, tady se někdo probudil,“ poznamenala Brenna a přihodila do hrnce s protijedem několik suchých lístků.

„A hadí kámen… máš…hadí kámen?“

Brenna s povzdechnutím odložila váček šalvěje a vařečku, kterou protijed míchala, a s rukama v bok přistoupila k posteli zraněného bylinkáře. 

„Myslíš, že svou práci dělám špatně, mladíku?“

Zamžoural na ni skelnýma očima, které se ve světle lampy zlatě leskly. Na čele měl kapičky potu.

„N-ne, jen… chtěl jsem… pomoct.“

„Mhm,“ přikývla Brenna. „Nemusíš se bát, tuhle práci dělám už dost dlouho. A nemám ráda, když mi do toho někdo mluví.“

„Já jen… zvyklý používat… hadí kámen…“

„Ano, to jsem pochopila,“ usmála se Brenna a položila mu ruku na čelo. Pořád bylo jenom mírně teplé. Takže žádná změna, jen jeho tělo zápasící s jedem. Když byl teď při vědomí, mohla mu začít připravovat čaj proti horečce. Rovnou od lůžka vstala a pustila se do toho.

„P-připravuješ mast… nebo lektvar?“ vyzvídal bylinkář. „V tomhle případě… by mast byla…“ 

„-už zbytečná, já vím,“ doplnila Brenna. „Tu bychom museli použít hned na čerstvé kousnutí, vytáhne jed, než se dostane do krve.“

„Takže… lektvar…“ 

„Tvůj bratr měl pravdu, ty opravdu nezavřeš pusu, co?“

„Jen jsem… chtěl pomoct…“

„Já vím, ale věř mi, není to potřeba. Opravdu vím, co dělám.“

Pootočil hlavu, aby viděl co dělá.

„Hm… bez. To je… proti horečce?“

„Přesně tak. A pokud tu od teď nebude ticho, přidám do toho čaje i něco na spaní!“