Ne tak docela

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Jsem pořád ještě naživu! Zatím nekonzistentně, nevím, jestli budu v blízké době konzistentní, ale zatím si užívám, že to zvládám aspoň nějak. Tuhle povídku jsem psala s přestávkou na dračák a něco, co nehodlám zveřejňovat, asi týden, je delší než jsem bývala zvyklá, tak snad bude stát za to a vy si ji pořádně užijete!

Nezapomeňte pít dostatek tekutin a užijte si čtení!

Trym

    „Tohle je pátej utopenec za poslední měsíc,“ povzdechl si hrobník a odhrnul bílé prostěradlo tak, aby bylo zemřelému pod ním vidět do tváře.
    „Bohové…“ vydechla starostka vesnice a odvrátila se. „Omlouvám se, pánové, to je- to je mladý Selby, napřesrok si měl brát moji mladší dceru…“ S hlavou v dlaních se sesunula na lavici u zdi. „Kdo nás jen může takhle trestat? A za co?!“
    „Však to nemusí být hněv bohů, Prudence,“ poznamenal bylinkář, který do té doby všemu jen mlčky přihlížel. Byl to starý muž s řídnoucími šedými vlasy a symbolem řádu Železného květu na krku. Ve vsi působil odjakživa, nebo aspoň tak dlouho, jak si starostka Prudence pamatovala.
    „Hněv Dobrých sousedů není o moc lepší, mistře Avente,“ namítla Prudence a napřímila se, i když si pořád dávala pozor, aby se mrtvole vyhnula pohledem.
    „To nepopírám, ale i tak je v tom rozdíl,“ pokýval mistr bylinkář hlavou. Pak se sklonil k mrtvému a něco na něm zkoumal. „Zajímavé,“ poznamenal po chvíli a ještě o kousek prostěradlo odhrnul, aby lépe viděl. „Zase mu někdo vypil krev.“
    „Zase?!“
    „Jako ti před ním,“ přikývl hrobník.
    „Bohové. Vampýr nebo něco jiného? O takových věcech toho moc nevím,“ posteskla si starostka.
    „Ti svoje oběti netopí,“ zavrtěl mistr Avent hlavou.
    „A víš tedy, co by to mohlo být?“
    „Ty otisky zubů jsou skoro lidský,“ poznamenal hrobník. „To by mohla být vodopanenka, co, mistře Avente?“
    „Dle mého názoru buď ta, nebo rusalka,“ souhlasil starý bylinkář. „Jenže já jsem léčitel, Skrytému lidu nerozumím tak dobře jako jiní.“
    „Tak co navrhuješ? Vzkázat pro někoho z vašeho řádu? Nebo lovce? Jak dlouho bychom pak museli čekat? Lidé se už teď bojí vycházet dál než za humna!“
    Mistr Avent tělo opatrně zakryl a přešel k misce s teplou vodou, kterou tu hrobník měl připravenou. Zatímco si myl ruce, začal mluvit: „Včera večer do vsi přišel jeden mladík z našeho řádu a zastavil se u mě. Tvrdil mi, že má jen za úkol zkontrolovat, jak si vede místní větev řádu, ale věř mi, je to jeden z těch, kterým je Skrytý lid bližší.“
    „Jak se něco takového vůbec pozná?“
    Starý bylinkář se usmál. „Jsem v řádu přes padesát let. Věř mi, jsou věci, které se za takovou dobu naučíš rozpoznat.“
***
    Tasartir byl sám se sebou spokojený. S úkolem, který dostal od vedení řádu, byl hotov - místní bylinkář byl živý a zdravý, jen nepatřil mezi příliš komunikativní jedince. To znamenalo, že vše bylo v pořádku a on si zasloužil přispat si a hned po probuzení si dopřát pořádnou snídani.
    Zatímco v poloprázdném hostinci snídal, otevřely se dveře zvenčí a dovnitř vešla vysoká žena ve středních letech následovaná mistrem Aventem, tím starým bylinkářem, kterého předchozí večer navštívil. Stařík se rozhlédl kolem, až se jeho pohled zarazil na Tasartirovi. Pak se naklonil k ženě, jejíž oči nervózně těkaly sem a tam, a něco řekl. Prudce obrátila hlavu směrem k Tasartirovi a nadzvedla obočí. Její výraz byl skeptický. Přesto si to ale namířila přímo k jeho stolu.
    „Dobré poledne,“ usmála se. Trochu křečovitě, postřehl Tasartir. „Mohli bychom si přisednout?“
    „Beze všeho,“ opětoval jí úsměv a odsunul misku s pečeným masem. Byl by mnohem raději, kdyby ho nechali v klidu najíst, ale co měl dělat? „Jsem Tasartir ze Soldiny, k tvým službám, paní.“
    Spěšně přikývla.
    „Ano, já vím. Mistr Avent mi o tobě řekl. Jsem Prudence, starostka téhle vesnice. Mistra Aventa už znáš.“
    „Už jsme se potkali, ano.“
    „Omlouvám se, že tě rušíme u oběda. Věc je taková, že naše vesnice se nachází v nepříjemné situaci a mistr Avent tvrdí, že ty bys nám mohl pomoci.“
    „Pokud jde o bylinkářskou záležitost, mistr Avent je bylinkář zrovna tak jako já. Navíc o hodně zkušenější,“ podotkl Tasartir a vrhl na starého muže pohled. Avent vypadal rozrušeně, ale z jeho výrazu se těžko dalo vyčíst něco víc.
    „Já jsem léčitel, chlapče,“ zasmál se suše. „A jediné, co jsem mohl udělat, bylo konstatovat smrt. Pět utopenců za poslední měsíc, těla úplně zbavená krve.“
    „Nějaká zranění?“ zeptal se Tasartir.
    „Jenom stopy po zubech. Nic jim nechybělo.“
    „To zní jako rusalka. Je tu někde v okolí voda?“
    „Lesní jezírko, asi čtvrt hodiny chůze od okraje vesnice,“ odpověděla Prudence. „Všechna těla našli vyplavená na jeho břehu.“
    „Rozumím…“
    „Dokázal bys nám pomoci?“
    „Mohl bych s ní promluvit…“
    „Prosím! Samozřejmě dostaneš za svoji práci náležitě zaplaceno!”
    Tasartir na ni vrhl okouzlující úsměv.
    „Pokud mě teď necháte v klidu dojíst snídani, o všechno se postarám.“
***
    Jezírko v lese za vesnicí bylo výrazně menší než jezero, od kterého Tasartir pocházel. To bylo dobře - kdyby byl na místě nějaký bližší průzkum, nezabralo by to tolik času. Tedy aspoň za předpokladu, že nebylo nějak moc hluboké. Ale to až podle toho, jak bude celá situace vypadat.
    Ve světle zapadajícího slunce se Tasartir usadil pod košatou břízou na břehu a vytáhl kus papíru, který si vyžádal od mistra Aventa. Byl na něm seznam všech obyvatel vesnice, kteří se utopili nebo beze stopy zmizeli za posledních deset let. Pár jich bylo, ale na tom by nebylo nic zvláštního, nehody se koneckonců stávají. Až na ten poslední měsíc - pět utopených bylo přece jen trochu moc.
    Než Tasartir vyrazil k jezírku, nechal si od mistra Aventa ukázat poslední nalezené tělo. Starý bylinkář měl pravdu, pokud tohle nebyla rusalka, už ho nenapadala další možnost. A s rusalkami to nebylo vždycky jednoduché. Na druhou stranu, s kým z Dobrých sousedů to kdy bylo jednoduché? Teď bylo hlavně důležitě spojit si hlavní body, aby věděl, co přesně se stalo. Měl totiž podezření, že celá situace začala o něco dřív než před měsícem. A začínal si být jistý, že ví, odkud vítr vane.
    Jak se začalo stmívat, odložil Tasartir své poznámky a začal se přehrabovat ve své brašně. Po chvíli hledání vytáhl lucernu, dřevěné prkénko, nůž a do silného povoskovaného plátna zabalený kus sýra. Byl čas na večeři a pokud měl Tasartir v blízké době řešit krvelačnou rusalku, rozhodně to nechtěl dělat nalačno. Stále opřený o kmen stromu se pustil do jídla. Bylo to vlastně docela příjemné místo - klidné a tiché, s nízkými břehy porostlými mechem a dlouhou lesní trávou, s listnatými větvemi, které se místy skláněly až těsně nad hladinu… Nebýt vraždícího tvora v hlubinách jezírka, klidně by si sem někoho přivedl. A v tom byl možná ten kámen úrazu…

    Tasartir otevřel oči. Nebyl si jistý, kdy se mu podařilo usnout, rozhodně to neměl v plánu, ale břeh lesního jezírka působil tak klidně a mírumilovně, že tomu zřejmě nedokázal odolat. Šumění listí a drobných vlnek ho dokonale ukolébalo. Teď ale bylo ticho. A přesně to ho probudilo.
    Aniž by pohnul hlavou, Tasartir přejel pohledem prostor před sebou. Lucerna teď sotva svítila (to bylo podezřelé, bude muset zkontrolovat, kolik v ní zbývalo oleje), ale on naštěstí po svém biologickém otci zdědil dostatečně bystrý zrak na to, aby docela dobře viděl kolem sebe i ve skoro úplné tmě. Břeh jezera byl úplně nehybný, jako by se všemi zvuky zamrzl i jemný vánek, který se, ještě než Tasartir usnul, proháněl ve větvích. Ptáci, kteří hnízdili kolem jezera, se bezpochyby krčili ve svých hnízdech a pokud nespali, tak to aspoň předstírali. A Tasartir věděl, že to není jeho chyba, jinak by tu bylo ticho od chvíle, co přišel.
    Pak se pod nedalekým stromem něco pohnulo. Převislé větve stařičké olše rozhrnula bledá ruka se štíhlými prsty a zpod stromu se vynořila ženská postava. V nočním lese byla vidět překvapivě dobře, jako kdyby ona sama vyzařovala nějaký druh světla. Oblečená byla do dlouhé košilky, jaké venkovské dívky nosily pod šaty, a dlouhé, tmavé vlasy jí sahaly až skoro do poloviny stehen. Dívala se na něj velkýma tmavýma očima, a kdyby to Tasartir nevěděl, možná by si ani nevšiml, jak hladově se na něj dívá. Byla krásná, stejně jako je krásná kočka, která se právě chystá polapit bezbranné ptáče.
    „Dobrý večer,“ usmál se na ni a přitáhl si nohy blíž k tělu, aby se mu v případě nutnosti lépe vstávalo. „Je tu krásně, co?“ dodal. „Docela romantické místo.“ Vlastně ani nevěděl, proč to řekl, romantika mu nikdy nic neříkala.
    Rusalka naklonila hlavu, jako zvíře, které právě zaslechlo svoje jméno, a popošla o pár kroků blíž. Vypadala zvědavě. Ve světle lampy, kdyby ještě hořela, by si ji kdekdo nejspíš spletl se zbloudilým děvčetem z vesnice.
    „Sem málokdy někdo chodí,“ poznamenala a najednou se zachvěla. „Je tu zima,“ dodala. Byla už dost blízko na to, aby Tasartir cítil okouzlující magii, která ji obklopovala. Na tom nebylo nic zvláštního, takovou magii ovládala většina vodních bytostí. Včetně Tasartira samotného. Byl to klasický způsob lovu.
    „A co s tím mám dělat?“ zamračil se na ni. „Počasí ovládat nedokážu.“
    Uraženě našpulila rty, pak ale popošla ještě o krok blíž.
    „A to bys mě ani nezahřál?“ zeptala se.
    „Pokud ti je zima, můžeš si půjčit plášť,“ řekl jí. Aby svá slova zdůraznil, odhrnul plášť, do kterého byl doteď zabalený, a zvedl ruku, aby se vedle něj vešla. Vklouzla vedle něj tak rychle, že ji ani nestačil zahlédnout, a v mžiku se k němu přitulila. Byla studená jako kámen, který dlouho ležel v chladné vodě, a konečky vlasů a okraj košilky měla zmáčené.
    „Nebojíš se?“ zaševelila mu do ucha.
    „Čeho bych se měl bát? Tebe?“
    Záchichotala se.
    „To vypadám tak děsivě?“
    Ledovými prsty mu odhrnula vlasy za ucho a pak se dotkla jeho tváře. Věděl, o co jí jde. Chtěla, aby se jí podíval do očí. V tom ji velice rád poslechl a se sklopeným pohledem pomaličku otočil hlavu směrem k ní.
    „Asi ano, když se na mě ani nepodíváš,“ poznamenala a její prsty se dotkly Tasartirovi brady. „No tak… přece se mě opravdu nebojíš…?“
    Pomaličku, kousek po kousku vzhlédl. Lhal by, kdyby tvrdil, že si takové věci nevychutnává. Pohled na to, jak se rusalčin výraz mění ze svůdného na zmatený a nervózní, vždycky stál za to. První, čeho si ostatní obvykle všimli, byly zašpičatělé uši. To by ale nebyl až takový problém, ty měl kdekdo v čele s elfy a půlelfy. Nebyly to ani dlouhé světlé vlasy, které si s oblibou zaplétal v co nejsložitějších stylech. Byly to jeho oči.
    Často slýchal, že má oči po svém otci. Jako malé dítě se nějakou dobu domníval, že je řeč o manželovi jeho matky. Potíž byla v tom, že ten měl šedé oči a ty Tasartirovy byly hnědé. Trochu zvláštní odstín hnědé, ale přece jen. Potom potkal Seba a zjistil, co je zač. Nebyl si jistý, jestli jsou zlatavé oči u kelpií obvyklé, nebo jestli se liší případ od případu, ale Sebovy oči měly hřejivou zlatavou barvu, která divně kontrastovala s jeho chladným zevnějškem. Když se potom Tasartir znovu podíval do zrcadla, pochopil. Měl oči po svém otci, na první pohled světle hnědé, ale ne tak docela. Nebyly to obyčejné hnědé oči, ani žluté oči zvířecího predátora. Prostě a jednoduše zlaté oči kelpie. Nepoznal je každý, z toho, co se mu podařilo zjistit, běžní smrtelníci viděli jeho oči jako jemně hnědé se zlatými skvrnami. To pravé zlato viděl jenom Skrytý lid a ti, kteří s ním byli spříznění, ať už krví nebo jiným pevným svazkem.
    Rusalka na něj několik vteřin strnule zírala, zdánlivě neschopná pohybu. Po chvíli zamrkala a pomalu se odtáhla.
    „Ty… ty nejsi člověk…“ zamumlala zmateně.
    „Ne tak docela,“ odpověděl a usmál se. Odtáhla se ještě o něco víc.
    „Ale… páchneš člověčinou. A železem.“
    „Díky, dávám si na tom záležet.“
    „Tohle je můj revír,“ prohlásila. Snažila se působit rozhodně a nebezpečně, ale Tasartir slyšel, jak se jí třese hlas.
    „Vypadám snad jako lovec?“ zeptal se. Udržoval svůj hlas v klidu a doufal, že zní aspoň trochu konejšivě.
    „Kdo tedy jsi? A co chceš?“
    „Jsem bylinkář. Setkala ses někdy s nějakým?“
    „Mistr Avent ze vsi je bylinkář,“ zamumlala. Už se od Tasartira odtáhla úplně, teď seděla na bobků kus od něj a hrála si se svými dlouhými vlasy. „Pamatuju si ho z doby, kdy… kdy…“ Na okamžik se odmlčela. „Já nevím,“ povzdechla si nakonec.
    „Ty tu nejsi moc dlouho, viď?“ zeptal se. „Možná tak měsíc?“
    S uraženým výrazem vyskočila na nohy. „Mnohem déle, abys věděl!“
    „Tak jak dlouho? Rok? Dva? Sedm let?“
    Neodpověděla. Místo toho se k němu obrátila zády a pomalu vykročila směrem k vodě. Tasartir sáhl po své holí a s její pomocí se postavil.
    „Topit jsi začala teprve před měsícem, nemám pravdu?“
    Rusalka stála na břehu, nehybná jako socha.
    „Ale když jsi tu byla už před tím… Pak to muselo být sedm let a měsíc. A to by znamenalo, že jsi tuhle podobu získala teprve před měsícem.“
    Žádná odpověď. Shodil z ramen plášť (pro jistotu), pomalu došel až ke břehu a zastavil se vedle ní.
    „Tak dlouho jsi musela čekat… Co ti Harland Mann udělal?“
    Škubla sebou, jako by ji uhodil. Když se na něj obrátila, po tváři jí stékala jediná slza.
    „Co ty můžeš vědět?!“ odsekla.
    „O lásce a zradě nic, to máš pravdu. Ale myslím, že vím dost o tom, co se ti stalo. Harland byl první, kohos utopila, nemám pravdu?“
    Rusalka zavřela oči, ze kterých se jí hrnuly další slzy. Až na to ale vypadala úplně klidně, jako by se se vším už vyrovnala, ale její slzy si stále ještě žily vlastním životem.
    „Zradil mě,“ řekla. Její tón byl chladný a věcný. „Říkal, že mě miluje. Že spolu utečeme. Čekala jsem jeho dítě.“
    „A on tě zradil, aby se mohl oženit s jinou.“
    Usmála se na něj. S uslzenýma očima a ostrými zuby vypadala o něco děsivěji než před chvílí.
    „Udělala jsem mu to, co udělal on mně. Ale byla jsem milosrdnější než on. On mě jen strčil do hloubky a pak se ze břehu díval, jak se topím. Já ho celou dobu držela v náručí.“
    „Zní jako člověk, který si svůj osud zasloužil.“
    „Sedm let jsem jako pták sedala na jeho okně a křičela na něj všechnu svoji bolest a nenávist. A on po mně házel kameny a žil si jako pán.“
    „Mrzí mě, čím sis musela projít, než jsi dosáhla spravedlnosti. Ale co ti ostatní? Taky se nějak provinili?“
    „Druhý, jehož krev jsem vypila, byl jeho přítel z dětství. Věděl, co mi udělal. Nikomu nic neřekl.“
    „A to další dva?“
    „Jeden byl mlynářův čeledín. Kradl mouku a míchal ji s popelem, aby se nic nepoznalo. A ten poslední byl zasnoubený se starostčinou dcerou, ale ve vsi za kopcem měl jinou, se kterou čekal dítě.“
    „To je mi pěkná sebranka,“ poznamenal Tasartir. „Popravdě jsem měl trochu starost. Potkal jsem spoustu takových, jako jsi ty. Některým z nich zachutnala krev víc než to zadostiučinění.“
    Rusalka na něj pohlédla s úsměvem plným špičatých zubů. „Víš, jak sladká je lidská krev, mistře bylinkáři?“
    „Nejsem mistr. A musím přiznat, že krev se mi obecně vždycky zdála spíš slaná. Pokud ti krev tvých obětí připadala sladká, mám obavy, jestli nešlo spíš o nějaký závažný zdravotní problém na jejich straně.“
    „Víš, co myslím!“ zamračila se. „Máš v sobě dost kelpie na to, abys mi rozuměl.“
    „Tak tyhle choutky mě naštěstí minuly, ale myslím, že si dovedu představit, co máš na mysli.“
    „Tak vidíš.“ Obrátila se zpátky k jezírku a chvíli mlčky zírala na hladinu, jemně zčeřenou nočním vánkem. „Myslela jsem, že mi jde jenom o spravedlnost. Ale po tom prvním jsem si uvědomila, že kromě touhy po odplatě mě poháněl i hlad… U toho posledního jsem se vyděsila, protože když jsem se sama sebe zeptala, proč bych ho měla utopit, sama jsem si odpověděla ‘proč ne?’ A pak jsem strávila tři noci tím, že jsem hledala důvod, proč ho zabít. Nakonec jsem měla štěstí.“
    „Pevně se držíš svého lidství. To každý nedokáže.“
    „Jenom naoko. Když ses objevil, těšila jsem se, že tě budu moct roztrhat.“
    „Ale neudělalas to.“
    „Jsi jeden z nás. Aspoň částečně. Nepáchneš jenom člověčinou a železem, ale taky vodou.“
    „Jsem napůl z vody,“ přikývl Tasartir.
    „Ale území nehledáš a svou sílu jsi mi taky předvést nepřišel.“
    „Nemám rád, když se ubližuje nevinným.“
    „Všichni čtyři si to zasloužili.“
    „Já ale myslel tebe.“
    Rusalka se napřímila.
    „Zabila jsem čtyři lidi. A nemrzí mě to.“
    „Jak jsi sama řekla, všichni čtyři si zasloužili trest. Mně jde ale o něco jiného. Než jsem sem přišel, dělal jsem si malý průzkum, abych věděl, do čeho jdu, to je důvod, proč jsem uhodl, co se tu stalo. Lidé ze vsi si myslí, že jsi utekla. Nikdo neví, co se tady stalo - nikdo kromě těch utopených. Zasloužíš si aspoň, aby uctili tvou památku.“
    Střelila po něm pohledem.
    „Jak to myslíš?“
    „Tvoje kosti jsou pořád ještě tam, nemám pravdu? Někde na dně.“
    Rusalka se k němu naklonila, tak blízko, že se rty skoro dotýkala jeho tváře. „Jestli se jich dotkneš, zabiju tě.“
    Pomalu se obrátil k ní. „Momentálně to nemám v úmyslu. Mám pro tebe ale návrh, pokud mě vyslechneš.“
    Odtáhla se. „Mluv.“
    „S tvým svolením povím lidem ze vsi o tvém osudu. Postarám se, aby tě uctili jak se na mrtvé sluší a patří. Pokud nechceš, aby tvé kosti brali z jezera, mohou ti vztyčit náhrobní kámen tady na břehu.“
    „Hm,“ zabručela rusalka. „Předpokládám, že tvůj návrh bude mít nějaká pravidla?“
    „Záleží na tom, jaký vztah si s nimi vybuduješ. Pokud ti budou prokazovat úctu, v což doufám, bylo by ideální, kdybys nezabila každého, kdo se sem přiblíží.“
    „Co pak budu jíst?“
    „Neřekl jsem, že nesmíš zabít nikoho. Smysl pro spravedlnost máš a vesnicí prochází obchodní cesta na východ. Vždycky se najde někdo, kdo si tvůj trest zaslouží. Navíc jim můžu poradit, aby ti čas od času přinesli nějakou oběť. Jen tě musím varovat, pravděpodobně to budou spíš slepice než něco většího. Pokud to bude fungovat, vlastně by z tebe bylo něco jako ochránkyně téhle vesnice, paní svého vlastního území. A to není úplně špatné, ne?“
    „A co když ne?“
    „Pokud k tobě nebudou chovat aspoň nějakou úctu, nemohou čekat, že se budeš chovat nějak laskavě nebo přátelsky.“
    „Ne, chci říct… co když na takovou dohodu nepřistoupím já?“
    „Pokud se vyhneš lovcům, které si na tebe v takovém případě najmou… pak se budeš muset zodpovídat mně. A rozhodně nebudu tak přátelský jako teď.“
    Nakrčila nos. „Jen jestli mi nelžeš.“
    „To, že lhát dovedu, neznamená, že v tom jsem dobrý.“
    Rusalka ho popadla za ruku a obrátila k sobě. Potom strávila chvíli tím, že si pozorně prohlížela jeho obličej.
    „Slibuješ?“ zeptala se nakonec.
    „Slibuji. Pokud bys jim chtěla bezdůvodně škodit, sám tě zastavím, ale pokud i potom, co budou vědět, o co jde, neuctí tvou památku a nebudou tě patřičně respektovat, mám svázané ruce.“
    Přikývla. „Přijmu tvoje podmínky. Pokud mi ale lžeš, bylinkáři, najdu si já tebe. A přesvědčím se, jak dlouho to trvá než se utopí někdo, kdo má místo krve z poloviny vodu.“
    „Ušetřím ti počítání, je to něco přes hodinu.“
    Zasmála se. Znělo to jako když šplouchá voda.
    „Jsi zábavný. Doufám, že si to nikdy nebudu muset ověřovat.“
    „Nebudeš. Pokud ti to nemůžu tak docela slíbit jako bylinkář, ber to aspoň jako slib vody vodě.“