Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Máme tu další středu, během které se mi nepodařilo nic moc napsat, a já koukám, že mi pomalu docházejí povídky z loňského wordvemberu... Budu muset zase něco vytvořit, ať mi to vydrží aspoň do začátku listopadu! Dnešní povídka opět navazuje na tu minulou, tak si ji užijte!
Vaše Lordie
Jakmile se Tasartirova ruka dotkla kamene, vzduch v uličce jako by se zavlnil a zmatněl. Přímo před nimi se objevila průsvitná struktura kamenné zdi s dveřmi a s každou další vteřinou byla hmotnější a hmotnější. Brzy slepá ulička úplně zmizela. Místo ní prostor vyplňoval nízký kamenný domek s okny vyplněnými barevným sklem. Nad vchodem visela dřevěná cedule, která hlásala “Trickeryho tretky”.
“Záhada vyřešena,” poznamenala Adalgarda.
“Je to on?” zeptal se Tasartir. Alaric s očima navrch hlavy přikývl. Vypadal poněkud šokovaně.
“Jak… jak…?”
“Tohle město nejspíš vzniklo na mohylovém kopci,” vysvětloval spěšně Tasartir. “To se místnímu dvoru Dobrých sousedů obvykle nelíbí, ale někdy se přizpůsobí a splynou se svým okolím. Zdá se, že v tomhle případě se rozhodli zapojit do místního obchodu. Po svém, samozřejmě.”
“Unášejí lidi?” ozval se Kornel.
“Dost možná. Nebo přinejmenším uzavírají dohody, které pro lidskou stranu nemusí vždycky skončit zrovna nejlépe.”
“Bohové,” zamumlal Alaric. “A vy chcete jít dovnitř? Tak to hodně štěstí.”
“Ty jdeš samozřejmě s námi, chlapče.”
Alaric zbledl.
“Ale… já jsem jenom student! Nemůžete mě přece nutit jít přímo do nebezpečí!”
“Jako dočasná hlava řádového domu sis na sebe vzal pořádný kus zodpovědnosti. Hlava domu má na starosti všechny, kdo jsou jeho součástí. To je o dost větší zodpovědnost než má na své cestě většina studentů, dokud svoje studium neukončí. Tys zkusil zkratku místo toho, abys někomu řekl, co se děje, nebo požádal o pomoc, a teď tě tahle tvá zodpovědnost dohnala. Musíš si nést nějaké následky a nebude to vždycky příjemné. Můžu tě ale ujistit, že já nedopustím, aby se komukoliv stalo něco zlého.”
“Poučování ti jde,” ušklíbl se Alaric.
“Kdybys měl rozum, nemusím tě poučovat. A teď: jsi připravený nést následky svého chování?”
“Asi nebudu mít pokoj, dokud s tím nezačnu, co?” povzdechl si Alaric. “Tak asi ano.”
“To mi asi bude muset stačit,” pokrčil rameny Tasartir. “Můžeme jít?”
Aniž by čekal na odpověď, vykročil ke dveřím. Kornel se k němu spěšně přidal.
“Upřímně, chci vidět jak to bude vypadat, až budeš mít svého vlastního studenta,” poznamenal tiše.
“Bohové, doufám, že to se nikdy nestane.”
“Není obvyklé, že mistr dostane na starosti studenta? Mimochodem, proč jsi nám o tom neřekl? Nebo aspoň mně?”
“Někdy ti to vysvětlím,” zabručel Tasartir. “Teď pojďme najít Maru.”
Dveře obchodu se otevřely dřív, než se jich kdokoliv stihl dotknout. Uvnitř je přivítalo měkké, hřejivé světlo několika lamp doprovázené jemnou, sotva slyšitelnou hudbou. Zdi byly úplně zakryté policemi plnými lahviček, krabiček a pytlíků, od stropu visely roztodivné amulety, talismany a přívěšky. V jednom rohu byly na hromadu úhledně vyskládány bubínky různých barev a tvarů. Uprostřed toho všeho byl kamenný pult. I on byl pokrytý věcmi - rozložené tu byly různé druhy sušených rostlin - převážně jedovatých, jak si Tasartir okamžitě všiml - hromada pestrobarevných stužek a na jednom konci velký hliněný květináč, ze kterého se plazily trnité šlahouny, které vypadaly jako uschlé. U pultu stála vysoká, vyzáblá postava s dlouhými vlasy. Na první pohled bylo zřejmé, že si momentálně vůbec nedělá starosti s tím, aby vypadala jakkoli lidsky - měla tenké prsty s příliš mnoha klouby, dlouhé nohy měla skrčené pod sebou a z vlasů stejně popelavých jako byla její kůže jí vykukovaly dlouhé, špičaté uši. V jedné ruce držela nůžky vybroušené ze sopečného skla a právě stříhala stužku, kterou byl omotaný svazek bylinek na vršku hromádky. Když si všimla příchozích, odložila nůžky na pult a naklonila hlavu až nepřirozeně ke straně.
“Zákazníci,” promluvila maličko skřípavým hlasem. “To je poněkud...nečekané. Pokud dovolíte?” Násilně se zkroutila, až jí zapraskaly kosti, a začala se prudce zmenšovat. Za okamžik na jejím místě stál trochu baculatý elf s tmavými vlasy.
“Tak tedy,” usmál se, “vítejte v mém obchodě. Můžete mi říkat Trickery.”
Žádné komentáře:
Okomentovat