Bůh krve

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Ano, vím, že se tu minulý týden nic neobjevilo (pokud si toho někdo vůbec všiml). Pořád se mi úplně nedaří pravidelně psát, ale brzo to už budu fakt muset nějak překonat, protože dneska tu mám poslední povídku z loňského wordvemberu a ten další začíná až v listopadu (už se na něj chystáme). Tak si tu dnešní povídku užijte (navazuje opět na tu předchozí) a přejte mi štěstí!

Vaše Lordie

“Jak vám mohu posloužit?” usmál se Trickery na příchozí skupinku. Jeho úsměv byl až příliš široký a plný zašpičatělých zubů. Jak se zdálo, nebyl příliš dobrý v napodobování normální osoby.

“Máš hezký obchod,” poznamenal Tasartir a rozhlédl se kolem. Vypadal klidně, jako by majitel podniku právě přímo před ním drasticky nezměnil podobu. “Vidím, že se specializuješ na neobvyklé věci.”

“Zboží jako to moje nenabízí v širém okolí nikdo jiný,” přikývl Trickery spokojeně.

“Bohové!” ozval se Alaric za Tasartirovými zády. “Co to mělo být?”

“Počestný majitel obchodu, očividně,” usadila ho Adalgarda, i když se jí samotné trochu třásl hlas. “Chovej se slušně, nebo si tě koupí.”

“Zmátla nás tvoje otevírací doba,” oslovil Kornel Trickeryho. Ten se znovu usmál.

“Je maličko nepravidelná, přiznávám. Ale každý, kdo potřebuje, můj obchod velice snadno najde. Abychom to však nezamluvili - vzhledem k tomu, že jste přišli do mého obchodu mimo obvyklou dobu, předpokládám, že přicházíte s jasnou představou toho, co potřebujete, je to tak?”

“Asi před týdnem tvůj obchod navštívila členka řádu Železného květu,” pustil se do vysvětlování Tasartir. 

Trickery se zamyslel.

“Někdo z vašeho řádu tu opravdu byl…” pronesl s pohledem upřeným na Tasartira. Zorničky v jeho očích měly podobu tří vzájemně propojených skvrn nad sebou. “Vysoká postava, krátké černé vlasy? Vypadala spíš jako bojovnice.”

“To zní jako ona,” přikývl Tasartir. 

Trickery svou pozornost obrátil na Kornela. 

“Co mi nabídnete, když prozradím, co vím?”

Kornel uhnul pohledem a nejistě se podíval na bratra. Než ale Tasartir stačil odpovědět, ozvala se Adalgarda: “Co vzpomínku?”

Trickery vydal překvapený zvuk a protáhl se mezi bratry. 

“O jakou vzpomínku jde, urozená paní?”

Adalgarda zvedla ruce a rozepnula řetízek, který měla kolem krku.

“Kdysi jsem znala jednu dívku… Měla jsem ji moc ráda, ale náš vztah mě dostal do potíží, protože se měla vdávat. Kvůli tomu jsem musela opustit svůj domov… Když jsme se loučily, dala mi tohle, prý jako památku.” V ruce držela stříbrný prstýnek s malým růžovým krystalem zavěšený na řetízku. “Byla to pro mě důležitá vzpomínka, ale myslím, že jsem připravená se jí vzdát.”

Trickery natáhl ruku a Adalgarda mu řetízek s prstenem pustila do dlaně.

“Výtečné,” prohlásil a se zájmem si šperk prohlížel. “Myslím, že tohle bude dostatečné. Tak tedy, vznešená paní, povím ti, co mohu. Tmavovlasá bylinkářka tu byla před osmi dny, předně proto, aby zjistila, co je můj obchod zač. Pak se ale rozhodla nakoupit…”

“Nedávno jsme měli v domě nehodu,” ozval se tiše Alaric. “Potřebovala opravit svůj symbol.”

Symbol. Předmět, který bylinkářům pomáhal usměrňovat a používat magii. Tasartirova ruka bezděky zabloudila k přesýpacím hodinám, které měl zavěšené na opasku.

“Ano, ano,” přikyvoval Trickery. “Bohůmžel, předmět, který si k opravě vybrala, byl velice drahý a ona udělala chybu. Souhlasila s koupí dřív, než jsem jí stačil prozradit jeho cenu.”

“Jaká cena to byla?” zeptal se Tasartir. Trickery naklonil hlavu - až příliš - a ohlédl se na něj. 

“Víš, komu patří tenhle vrch, bylinkáři?”

“Myslím, že jsem zatím neměl tu čest.”

“Říká se mu Bůh krve,” řekl Trickery, jako by to bylo to nejnormálnější jméno na světě.

“Zní jako přátelský chlapík,” poznamenal Tasartir. 

“Není tak špatný, pokud si ho člověk nerozhněvá,” usmál se Trickery. “Ale mnoho věcí v mém obchodě pochází od něj a svou cenu si vybírá on sám.”

“Předpokládám, že má rád květiny,” prohlásil Kornel. Trickery trhl hlavou a podíval se na něj. 

“To by bylo hezké!” řekl. “Ale ne.”

V obchodě zavládlo napjaté ticho. Přerušil ho až Alaric, který si, jak se zdálo, konečně plně uvědomil, co by to mohlo znamenat.

“Bohové,” zamumlal. “Je naživu?”

Trickery zvedl oči v sloup.

“Samozřejmě. Kdo si myslíte, že Bůh krve je, nějaké monstrum?”

“Podle jména zní dost děsivě.”

“Možná trošku,” připustil Trickery. “Ale ujišťuji vás, že nebývá krutý, pokud mu k tomu nedá někdo důvod.”

“Dala mu k tomu důvod?” zeptal se Tasartir.

“Ne tak docela. Jen se dostala do poněkud… nešťastné situace.”

“Můžeš být trochu specifičtější?”

“Možná bych vám to měl spíš ukázat,” povzdechl si Trickery. “To bude ovšem další obchod.”

Tasartir se rozhlédl po ostatních. 

“Mám nabídku za to, že nás vezmeš za Marou a pomůžeš nám ji dostat zpátky.”

Trickery naklonil hlavu. 

“Poslouchám.”

“Trochu písku z mých přesýpacích hodin.”

Trickery nadzvedl obočí. 

“Zajímavá nabídka. Mohu se podívat?”

Tasartir vytáhl přesýpací hodiny a podržel je Trickerymu před obličejem.

“Ještě zajímavější.” Majitel obchodu odněkud vytáhl malou lahvičku. “Prosím.”

Tasartir opatrně otevřel své přesýpací hodiny a mezi dva prsty nabral špetku písku. Ten přesypal do nabízené lahvičky. 

“Tak. Teď nás vezmi za ní.”

“Ale ona je celou dobu tady.” Trickery zavřel lahvičku, odložil ji a zvedl z pultu nůžky ze sopečného skla. “Přímo tady.”

“Bohové,” zamumlal Kornel.

“Předpokládám, že odmítla Bohu krve darovat krev,” povzdechl si Tasartir. Trickery přikývl. “Nikdy neměla ráda pouštění žilou a podobné věci.”

“S-slyší nás?” ozval se Alaric vyděšeně. Majitel obchodu zavrtěl hlavou.

“Až ji Bůh krve promění zpátky, neměla by si skoro nic pamatovat.”

“Kdy ji promění zpátky?” vyzvídala Adalgarda. 

“Za týden… za sto let… Nemám tušení. Až dojde k závěru, že si svůj nákup odpracovala.”

“A tomu všemu by se vyhnula za kapku krve,” řekl Tasartir. “Nemám pravdu?”

“Ty toho hodně víš, co?” věnoval mu Trickery zubatý úsměv. “Líbíš se mi. A ano, stačila by kapka. Nebo pár kapek.”

“Mohl by za ni ten dluh někdo zaplatit?”

“Jako třeba ty?” 

“Myslel jsem spíš třeba tady Alarica, poslední dobou zanedbával své povinnosti.”

“Já se do ničeho zaplétat nebudu!” vyjekl Alaric. “Vím, jak můžou tyhle věci být nebezpečné!”

“Jenom tě píchnou do prstu, nic jiného. Aspoň trochu napravíš ten nepořádek, cos jí nadělal v pracovně.”

“To tam radši uklidím!” zašklebil se Alaric. “Ale s nikým se zaplétat nebudu.”

“To to daleko nedotáhneš,” povzdechl si Tasartir. “Takovým věcem se v naší profesi nevyhneš. Ale pokud nechceš, kdo jsem, abych tě nutil?” Obrátil se zpátky k Trickerymu. “Můžu ten dluh splatit já? S krví nemám problémy.” 

“Já se přidám,” ozvala se Adalgarda. “Aspoň ta moje šlechtická krev k něčemu bude. Vím, že tvou kamarádku neznám, ale pokud ti na ní záleží, ráda pomůžu.”

“Já ji znám,” dodal Kornel, “a taky se přidám. Třeba bude Bůh krve tak spokojený, že u něj budeme mít nějakou laskavost.”

“Tohle je čím dál zajímavější!” rozzářil se Trickery. “Pojďte, prosím, za mnou. Tady, k tomu důlku v podlaze. Budete se chtít bodnout kamarádkou, nebo preferujete jehlici?” 

“Jedině pokud ji předtím i potom řádně vyčistíš,” řekl Tasartir a Trickery přikývl a vytáhl z jedné kapsy dlouhou, ostrou jehlici. 

“Prosím.”

Tasartir si jehlici vzal a natáhl ruku nad důlek v podlaze. 

“Tak tedy,” pronesl. “Za Maru. Krev pro Boha krve.”