Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Měla jsem dneska nápad na povídku... nebo aspoň pocit, na základě kterého jsem chtěla něco napsat, přísahám! ...a teď je skoro deset večer a z pocitu je pořád jenom pocit. No, tak snad to příště bude produktivnější. Nezapomeňte pořádně pít!
Vaše Lordie
Jednou z prvních věcí, které se Aldara o své spolubydlící naučila, bylo, že Gerda je velmi kontaktní osoba. S oblibou své přátele objímala, brala za ramena a za ruce, při různých příležitostech se o ně opírala a lehala si jim přes nohy. Pro Aldaru, jejíž rodina byla vždy poněkud odtažitá, to bylo něco nezvyklého a dokud se s Gerdou neusmířily, pohlížela na její chování jako na něco nesmírně podivného. Otec ji vždy učil, že dvě osoby si podávají ruce proto, aby ukázaly, že nejsou ozbrojené, a objetí prezentoval jako ideální příležitost k vrážení ostrých předmětů do zad. Někoho se takhle dobrovolně dotknout se tedy rovnalo vyjádření maximální důvěry, kterou si podle Aldařina otce nezasloužil nikdo. A najednou tu byla tahle malá trollka, která, jak se zdálo, svým přátelům bezmezně důvěřovala a byla kolem nich naprosto sama sebou, bez přetvářky. A Aldara, která by jí podle své výchovy měla pohrdat, jí záviděla.
***
Když ji Gerda poprvé vzala za ruku, bylo to mezi nimi ještě napjaté. Aldara právě bloudila po univerzitním kampusu a snažila se najít pracovnu školní léčitelky, aby si poprvé od nástupu do školy vyzvedla novou dávku lektvaru, který musela pravidelně brát. Problém byl, že neměla tušení, kde ji hledat. Plánek školních pozemků byl značně zmatený a ona nebyla ve stavu, kdy by se odvážila kohokoliv cizího zeptat na cestu. Nějak se tak stalo, že zabloudila až ke cvičišti, kde si několik studentů trénovalo výpady dřevěnými meči proti slaměným figurínám. Gerda seděla na lavici na kraji cvičiště a zdálo se, že čeká, až na ni přijde řada. Když si Aldary všimla, kývla na ni.
“Přišlas nám poradit, jak na to?” zeptala se trochu rýpavě.
“Jenom něco hledám,” zamumlala Aldara rozpačitě. “Totiž… někoho.”
“Hm?” Gerda seskočila z lavičky.
“Potřebuju zajít za školní léčitelkou, ale nevím, kde ji najít.”
Gerda se usmála.
“Tam jsme byli hned první den, když se jeden chytrák rozhodl předvést, jak umí žonglovat s noži. Pojď, ukážu ti, kde to je.” A aniž by na něco čekala nebo nad tím uvažovala, chytila Aldaru za ruku a vedla ji od cvičiště pryč.
Aldara si pamatovala, že to byl divný pocit. Gerdina ruka byla teplá, s hrubou kůží a nesprávným počtem prstů (Aldara se později dozvěděla, že je to normální, všichni trollové mají prostě jenom čtyři prsty) a držela Aldaru jemně, ale jistě. Z nějakého důvodu to bylo skoro uklidňující. A rozhodně to nebylo naposledy, co by Gerda vzala Aldaru za ruku.
***
O pár měsíců později seděla Aldara v pokoji na posteli, zírala před sebe a po zádech jí běhal mráz. Ruce měla úplně ledové. A pak ji za ruku vzala Gerda. Její ruka byla, jako vždycky, teplá, s hrubou kůží a méně prsty než byla Aldara zvyklá.
“V pohodě?” zeptala se tichým hlasem.
“Mám trochu strach,” přiznala Aldara. “Nejsem zvyklá chodit venku v šatech.”
“Budu celý den s tebou, dokud to půjde. Když ne já, tak budou po ruce Hiltrud, Wid a Nephele. Ale teď jsem s tebou, jo? Sluší ti to,” dodala a podala Aldaře papírovou květinu. Aldara si ji zasunula za ucho.
“Díky.”
“Tak jdeme?”
Gerda jí věnovala další povzbudivý úsměv. Potom vstaly a ruku v ruce vyšly z pokoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat