Čaj s matkou

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Věřili byste, že jsem se v tom horku minulý týden nachladila? Nějakým zázrakem se mi to povedlo, tak snad budu v pořádku, ať můžu v sobotu na pochod!

Vaše Lordie

“Přijede mě navštívit matka.”

Hiltrud to řekla jenom tak, mezi řečí, když se s Gerdou a Aldarou probíraly sušenými bylinkami v jedné z bylinkářských dílen. 

“Tohle je meduňka,” dodala potom a zvedla jeden vysušený svazek. “Do čaje na uklidnění a dobrý spánek. A tohle tymián. Dobrý pro zuby a srdce. A pro odvahu. Tu budu potřebovat,” povzdechla si. 

“Je tvoje máma přísná?” zeptala se Gerda.

“Ona byla moc pyšná, že se… že jsem se dostala sem,” vysvětlovala Hiltrud a jako obvykle se soustředila na každé slovo. “Ale nevím, jestli… jestli bude mít radost… ze mně…”

“Proč by z tebe neměla radost?” zamračila se Gerda. “Máš z nás nejlepší výsledky a to ses začala učit obecnou řeč teprve nedávno! Jestli něco, bude na tebe pyšná.”

“Pokud ovšem nemá jiná očekávání,” zamumlala Aldara. 

“Cože?”

“Třeba jako můj otec. Když se dozvěděl, že mě vybrali do magického oboru, poslal mi dopis, ve kterém psal, že nechápe, kde se stala chyba, ale doufá, že se budu snažit mu dál nedělat ostudu.”

“Tvůj otec přííííšerný,” prohlásila Hiltrud. “Je,” dodala rychle. “Je příšerný. Správně?”

Gerda přikývla. 

“To je hnusné. Proč by říkal něco takového?”

“Členové naší rodiny byli vždy elitní bojovníci a můj otec považuje lidi, kteří si musejí, jak on říká ‘pomáhat magií’ za podřadné a zbabělé.”

“On nikdy se neučil zaklínadlo, co?” ušklíbla se Hiltrud. “To by se divil.”

“Tvůj otec právě ztratil právo se s tebou vidět,” řekla Gerda. “Jestli se o to pokusí, bude se muset dostat přese mě!”

“A mě,” dodala Hiltrud. “Pokud mě do té doby nezabije moje matka,” zamumlala.

“Je hodně přísná?” vyzvídala Gerda. 

“Je kapitán lodi. Všichni ji poslouchají. A v naší rodině taky hlavně bojovníci.”

“Taky má tak příšerné názory na magii?”

“To nevím. Na lodi není moc mágů.”

“Třeba bude ráda, že bude mít na lodi někoho, kdo se vyzná v bylinkách a léčivých kouzlech. A kdyby to nemohla pochopit,” Gerda se ohlédla na Aldaru, která rozpačitě přikývla, “tak my jí to vysvětlíme.”

***

Hiltrudina matka, kapitánka Krimhilda, byla vysoká, svalnatá orkyně podobné tělesné stavby jako její dcera. Šedivějící vlasy měla po stranách vyholené, takže bylo vidět složité tetování připomínající korunu z listů. Pravou tvář jí zdobila rozeklaná jizva a výrazný spodní tesák měla na té straně zlomený. Široký klobouk s peřím kolem ní šířil autoritativní atmosféru, stejně jako šavle, kterou měla u boku. Univerzitní stavby i jejich okolí si prohlížela s vážným zájmem. 

Hiltrud ji uvítala poněkud rozpačitě. Bylo zjevné, že se jí stýskalo a matku vidí ráda, ale Gerda i Aldara věděly, jak je nervózní a Gerda si byla jistá, že si toho musela všimnout i Krimhilda. Obě dvě věděly, že by proti zkušené bojovnici moc nezmohly, přesto ale zpovzdálí následovaly, když Hiltrud vedla matku do skoro prázdné jídelny a posadila se s ní k jednomu stolu. Gerda a Aldara se usadily u stolu poblíž vchodu a sledovaly, jak Hiltrud vstává a jde k výdejnímu pultu. Chvíli cosi opatrně vysvětlovala kuchařce. Ta nakonec přikývla a zmizela v kuchyni. Za okamžik se vrátila s konvicí, ve které se v kuchyni vařila voda. Trochu horké vody nalila do dvou kalíšků, které si Hiltrud vybrala. Mladá orkyně poděkovala. Pak si sundala z opasku dva váčky, z jednoho přidala pár sušených listů do jednoho kalíšku a z druhého do druhého. 

“To jsou…?” zeptala se Gerda šeptem.

“Ty bylinky, které jsme nedávno probíraly, řekla bych,” doplnila Aldara. “Tymián a meduňka. Asi doufá, že se její matka příliš nerozčílí.”

Hiltrud se mezitím vrátila ke své matce a jeden z kalíšků jí nabídla. Krimhilda čaj přijala a široce se na ni usmála. Pak začala mluvit a široce při tom gestikulovala. Patrně vyprávěla nějakou historku, protože ona i Hiltrud se nakonec rozesmály a zdálo se, že jejich spolužačka se trochu uvolnila. 

Hovor pokračoval a Gerda litovala, že nesedí trochu blíž a neumí orksky, protože Hiltrud očividně cosi vysvětlovala a Krimhilda ji se zájmem poslouchala. Nezdálo se, že by se zlobila, spíš to vypadalo, jako když se snaží porozumět tomu, co její dcera říká.

Když Hiltrud domluvila, sklopila hlavu. Skoro to vypadalo, jako by čekala na rozsudek. Krimhild si hlasitě povzdechla a vstala, přičemž s hlasitým skřípěním odsunula lavici, na které seděla. Gerda a Aldara se instinktivně přikrčily a sledovaly, jak Krimhilda kráčí ke své dceři. Dalších pár slov v orkštině. A pak kapitánka Krimhilda vzala Hiltrud za ramena a přitáhla ji k sobě. Pak ji pevně objala. 

Když o pár minut později Hiltrud vedla svou matku z jídelny, nejspíš aby ji provedla po kampusu, zastavila se Krimhilda u stolu, u kterého Gerda a Aldara celou dobu seděly. 

“Vy nemusíte bát,” oznámila jim. “Moje dcera může dělat, co ona chce, jestli šťastná. Ale jste dobří přátelé.”