Plánek

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Úspěšně mám rozepsanou povídku, ale nějak nezvládám její dokončení a nechci to zbytečně uspěchávat, tak si užijte aspoň tuhle šuplíkovku!

Vaše Lordie

“Tohle není fér,” stěžoval si Tasartir. Byl natažený v polosedě na posteli a jednu nohu měl vypodloženou polštářem. “Jsem zvyklý chodit o holi.”

“Jo, ale s podvrtnutým kotníkem bys měl být v klidu,” upozornil ho jeho bratr. “Ne s ním chodit po městě. A pár dní odpočinku ti jenom prospěje.”

“Mám tady spoustu práce. Měl jsem zjistit, jak to vypadá u místní pobočky řádu, vrátit nějaké vypůjčené spisy zpátky do knihovny, zkontrolovat, jak se daří rychtářovu vnukovi - loni jsem ho ošetřoval, když měl zápal plic, chci vědět, jestli nemá nějaké následky - a pak se ještě zastavit na tržišti pro nějaké věci, které potřebuju doplnit.”

“Co kdybychom to všechno vyřídili za tebe?” navrhla Adalgarda. “Ty můžeš nechat nohu odpočívat a my zařídíme všechno, co je potřeba. Můžeš nám třeba napsat seznam.”

***

“Netvářil se zrovna moc ochotně,” poznamenala Adalgarda, když asi o půl hodiny později s Kornelem vyšli na ulici, Kornel s proutěným košíkem na nákupy a ona s několika popsanými kousky pergamenu.

“To je celý on,” usmál se Kornel. “Ve skutečnosti je rád, že mu někdo nabízí pomoc, ale nechce to dávat najevo. Má pocit, že jako bylinkář by si měl se vším nějak poradit sám.”

“Takže by klidně pajdal po městě s vymknutým kotníkem jenom proto, že si nerad říká o pomoc?”

“A celou dobu by doufal, že ho nějaký sličný jinoch nebo pohledná dáma vezme do náručí a pomůže mu.”

“To zní trochu bláznivě.”

“Ale jednou už mu to vyšlo, nepamatuješ si, urozená paní? Cestovali jsme tenkrát s pár přáteli. I když tvou pozornost možná zrovna rozptylovala jistá sličná rytířka…”

“Vy jste oba příšerní!” povzdechla si Adalgarda pobaveně a nasměrovala svou pozornost na poznámky, které Tasartir spěšně napsal, než odešli.

“Můžeš mi říct, k čemu tvůj bratr potřebuje tolik ořechů pražených s medem?”

“Ty jsou moje oblíbené,” přiznal Kornel rozpačitě. “Občas jich odněkud zničehonic hrst vytáhne a nabídne mi, ale,” nahlédl Adalgardě přes rameno, “tohle je pořádný pytel! Není divu, že je jeho batoh tak těžký, jestli s sebou táhne všechno možné a ještě tohle. Idiot…”

“Jednou jsem jeho batoh zkoušela zvednout,” řekla Adalgarda. “Něco takového by mu mohlo pořádně zničit záda.”

“Ta už zničená má, ale ne z toho. Mimochodem, můžu se podívat na ten plánek?”

“Prosím. Nechápu, k čemu nám je. Vůbec se v něm nevyznám a to jeho vysvětlování mi taky moc nepomohlo.”

“To bude spíš pro mě. Jako malí jsme si často kreslili mapy a podle nich hledali poklad. Přesněji řečeno my dva a naše sestry. Tasse s Kayleigh něco někde schovali, obvykle nějakou cetku nebo zákusek ukradený z jídelny, pak Tasse nakreslil mapu a já a Nia jsme ji museli rozluštit a poklad najít. Většinou se snažil ji nějak zakódovat, aby to bylo zajímavější.” Usmál se. “Jednou jsme si prohodili role a mapu jsme kreslili já s Niou… Nia ji udělala až moc jednoduchou, ale Tasse trval na tom, že v tom musí být nějaký trik. Nakonec skončil i s kolečkovým křeslem ve fontáně v zahradě a všichni jsme měli měsíc zákaz podobných her.”

Adalgarda se zastavila. 

“Chceš říct, že nás tvůj bratr právě poslal na honbu za pokladem?”

I Kornel se zastavil. 

“Vlastně je to docela možné. Co myslíš, že nás čeká na konci, urozená paní?”

Adalgarda pokrčila rameny.

“Buď ty medové oříšky, nebo pořádný malér.”