Horko

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem myslela, že horka už jsou za námi, ale máme tu další kolo! Naštěstí mě to aspoň inspirovalo k dnešní povídce...

Vaše Lordie

Nebylo to zrovna standardní místo k postavení stánku se zmrzlinou, ale nemohl jsem si stěžovat. Pronájem nebyl drahý a navíc to bylo hned vedle nádraží, ze kterého kolem mě pravidelně procházel příliv dětských táborů, skautských oddílů, rodičů a prarodičů, kterým se podařilo v tomhle horku vytáhnout děti buď do blízkého kempu nebo alespoň na koupaliště. To odsud nebylo tak daleko, aby návštěvníci museli shánět další dopravu, ale dostatečně daleko na to, aby se před závěrečným kilometrem občerstvili zmrzlinou, která byla rozhodně levnější než ta v areálu (o tom jsem se přesvědčil). Co na tom, že tu kromě nádraží nic nebylo?

První den nebyl špatný. Teplota sice pomalu stoupala, ale ještě pořád to bylo snesitelné. Lidé se hrnuli jako diví a já byl vděčný, že mi výpravčí dovolil zapojit ve služebně mrazák navíc. Pokud to takhle mělo jít dál, mohli jsme se těšit na pěkné tržby. 

Dalších pár dní teplota dál stoupala, lidí ale neubývalo. Navíc se k nim přidali již ubytovaní návštěvníci kempu, kteří sem lesem a přes pole vedli své ratolesti s pestrobarevnými kloboučky a kšiltovkami a spálenými nosíky, aby si mohli koupit „tu dobrou, levnější zmrzlinu“. 

Po týdnu se teplota vyšplhala na dobrých pětatřicet stupňů a příliv zákazníků zeslábl. Zdálo se, že všichni, kdo nejsou naložení ve vodě, jsou aspoň zalezlí doma nebo na chatě a ani levnější zmrzlina u nádraží je nevyláká ven. Pár turistů se objevilo po ránu, ale jak se blížilo poledne, nádraží osamělo a i zaměstnanci se drželi uvnitř, pokud mohli. V okolí stánku jsem zůstal jenom já s výhledem na rozpálenou silnici, pole pšenice a naplno jedoucí mrazáky. Vzduch nad silnicí se chvěl a já si přál zalézt někam do stínu a pořádně si zdřímnout. Nic jiného se v takovém horku kolem poledne dělat snad ani nedalo. Zívl jsem.

Jak jsem zívl, zdálo se mi, že vidím uprostřed pšeničného pole nějaký pohyb. Možná srnka, napadlo mě. Nebo fata morgana. V tomhle počasí jsem si už dávno připadal jako na poušti. Doufal jsem, že to není nějaký ztracený turista. V takovém horku bylo pobývání na přímém sluníčku o zdraví. Sázel jsem ale spíš na tu fata morganu. 

Znovu jsem si na ni vzpomněl až po pár minutách a zahleděl jsem se do dálky v domnění, že uvidím tak maximálně tmavou skvrnu v chvějícím se vzduchu nad horkou silnicí. Místo toho jsem v poli rozeznal obrys postavy. Byla o pořádný kus blíž než předtím. I když jsem nedokázal rozeznat, jestli se pohybuje směrem ke mně nebo ode mně, rozhodně se pohybovala. Zamrkal jsem a s každým mým mrknutím se její poloha změnila. Blíž, dál, blíž.

„Proboha,“ povzdechl jsem si. „To bude určitě z toho horka.“

Postava se dál mihotala v poli, chvíli blíž, chvíli dál. Nakonec se zastavila na okraji silnice a já si oddechl. Zdálo se, že i divné fata morgany respektují bezpečnost na silnici. Teď, když byla takhle blízko, jsem si ji konečně mohl prohlédnout. Vypadala převážně jako stařenka v šátku a dlouhých lněných šatech, trochu jako by právě vystoupila z nějakého historického filmu nebo pohádky. V jedné ruce držela srp, druhou si přidržovala cíp zástěry, jako by v něm něco nesla. Jak se ale mihotala přes silnici, vypadala občas jako plavovlasá holčička v dlouhé košili, která v ruce držela smotaný kus nějakého provazu. A občas jako vysoká žena v rudých šatech, s věncem z obilí a polního kvítí na hlavě. Ale většinu času vypadala jako stařenka se srpem a šátkem. Pomalu přešla přes silnici a zastavila se u mého stánku.

„Je horko,“ řekla a její hlas ve mně vyvolal představu všudypřítomného poledního žáru, který sráží neopatrné  lidi k zemi. „Měl bys pořádně pít.“

„To asi ano,“ připustil jsem. „Už z toho horka začínám mít vidiny.“

S úsměvem pokývala hlavou a já si teprve teď pořádně uvědomil, že jsem se už delší dobu ničeho nenapil. Spěšně jsem vytáhl dva kelímky a natočil do nich limonádu. Z jedné jsem se rovnou napil. Druhou jsem podal té divné stařence. Překvapeně se na mě podívala.

„V takovém horku by se měl pořádně napít každý,“ vysvětloval jsem. „Berte to jako poděkování za to, že jste mi to připomněla.“

„Hmmm. Dobrá.“ Sáhla do zástěry a položila mi na pult hrst zlatých obilných klasů. Pak cíp zástěry upustila. Plavovlasé děvčátko se smotaným provazem (nebo to byl bič?) sáhlo po kelímku a zvedlo si ho k ústům. Žena s věncem z obilí a rudými šaty položila kelímek zpátky na pult. „Děkuji,“ usmála se stařenka a zamířila zpátky k poli. Když přešla silnici, ještě se ohlédla. 

„Nezapomeň být opatrný,“ řekla mi. „Ne vždy jsem tak přátelská.“

Než jsem dopil svou limonádu, byla pryč.