Tanec v kruhu

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Máme tu zase středu, tenkrát z psacího hlediska zase trochu odpočinkovější. Snad si ale povídku užijete!

Vaše Lordie

Kornel doufal, že na něco takového narazí. Vlastně se snažil něco takového najít a poslední půl hodinu už pomalu začínal ztrácet naději. Nakonec měl štěstí - zaslechl z dálky hrající hudbu a následoval ji. Brzy po tom zahlédl i světla a siluety tančících postav. Pak už dorazil na lesní loučku obklopenou vzrostlými břízami. Jindy by tu možná byla klidná noc, ale teď tu bylo živo na kdejakém náměstí uprostřed dožínkových trhů. Postavy, ať už podobné těm lidským nebo úplně nelidské, se proplétaly v kruhu v divokém tanci, nebo postávaly kolem a hemžení uprostřed loučky sledovaly. Vzduchem poletovaly světlušky a bludičky a celý prostor ozařovaly jemným světlem. 

Kdosi se dotkl Kornelova lokte. 

“Vítej, příteli! Nechtěl by ses něčeho napít?” oslovil ho drobný satyr. V rukou držel křišťálový džbán plný tmavé, omamně vonící tekutiny. Z druhé strany se k němu přidala hezká dívka s dlouhými, sytě rudými vlasy, úplně černýma očima a košíkem ovoce, které Kornel nepoznával.

“Nebo něco na posilněnou?”

“Nechceš se přidat k tanci?” nabízela osoba, jejíž tělo bylo tvořeno zkrouceným dřevem a šlahouny, ze kterých vyrůstaly pestrobarevné květy.

“Jen tu někoho hledám,” zamumlal Kornel rozpačitě. 

“A není to jeden z nás tří?” mrkla na něj rozkvetlá bytost svůdně. Kornel tedy aspoň předpokládal, že to mělo být svůdné. Nebyla zrovně jeho typ, což by se ovšem dalo říct o většině osob, které potkal. 

“Je to můj bratr.”

Ti tři se na sebe podívali.

“Patří tvůj bratr k nám?” zajímala se rudovláska. 

“Napůl.”

Znovu se na sebe podívali. Satyr si přiložil ruku k ústům a zachichotal se. 

“Jak k něčemu takovému dojde?” vyzvídal. 

“Zeptejte se kelpie, co si říká Seb,” poradil jim Kornel. “A teď, pokud mě omluvíte, musím najít buď jeho, nebo svého bratra.” Protáhl se mezi nimi a pomalým krokem, opatrně, aby nebyl vtažen do kola, pokračoval kolem loučky. Ti tři se na sebe potřetí podívali.

“Myslíte, že mluvil pravdu?” zeptala se rudovláska. Satyr pokrčil rameny.

“Stává se to.”

“Říká se, že Seb má opravdu děti s nějakou lidskou ženou,” ozvala se rozkvetlá bytost. “Jeden z nich je prý skvělý šermíř. Možná to byl on?”

“Smrděl jako člověk,” namítla rudovláska. “A železo.”

“Ale ne úplně jako člověk,” opáčil satyr. “Meč měl bronzový, ne železný. A byl docela podobný tomu druhému, co tu dneska je.”

“Byl docela hezký,” usoudila rozkvetlá bytost, ale satyr zavrtěl hlavou.

“Ten druhý je hezčí.”

“Ještě se hádejte,” zašklebila se rudovláska. 

Kornel se mezitím prodíral hloučky bytostí, které se slavnosti účastnily, a vyhýbal tanečníkům, až se dostal na druhou stranu loučky. Pomalu si začínal dělat starosti. Všude kolem sebe viděl rusalky, trolly, dryády i další nelidské bytosti a kromě trojice, kterou potkal hned ze začátku, a která ho momentálně zpovzdálí sledovala (a všichni tři si očividně mysleli, že o ničem neví), nerozpoznával žádné známé tváře. 

Jeho obavy se rozplynuly, když minul skupinku stromů, která zasahovala do prostoru. Jeho bratr tam seděl v trávě, opřený o padlý kmen stromu a několik průsvitných bytostí mu s nadšením pročesávalo vlasy. Se zájmem sledoval tančící postavy, ale když se Kornel přiblížil, ohlédl se, jako by ho už čekal.

“Už jsem se bál, že se neukážeš!” prohlásil vesele. “Víno?”

Kornel zavrtěl hlavou. 

“Někdo musí zůstat střízlivý. Kde je paní Adalgarda?”

“Byla požádána o tanec.” Tasartir kývl směrem k tanečníkům a Kornel si teprve teď všiml Adalgardy, jak tančí mezi snědou huldrou a dívkou se sytě zelenou pletí.

“Je to bezpečné?” 

“Obrátila si předtím šaty naruby a kdyby byl nějaký problém, je pod naší ochranou. Ty by ses taky mohl trochu uvolnit. Práce počká.”