Třetí oko

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Možná jste si všimli, že minulý týden nevyšla povídka, za což se moc omlouvám! Tenhle víkend jsme se stěhovali, takže jsem nestíhala absolutně nic a na zbytek nestačila energie. Teď už postupně vybalujeme věci a zvykáme si na nový režim, ale brzy snad bude prostor na víc psaní, tak se těšte!

Vaše Lordie

“Hej, věděla jsi, že univerzitním kampusem protéká potok?”

Aldara vzhlédla od knihy.

“Cože? Oh, ovšem. Vím o něm už dávno.”

“A nic jsi mi o tom neřekla?”

Aldara sklopila oči.

“Neptala ses.”

Gerda pokrčila rameny.

“To je asi moje chyba. Mohlo mě napadnout, že máš celé okolí školy úplně prolezlé. Příště už na to ale nezapomenu!”

“Chtěla by ses tam podívat?” zeptala se Aldara opatrně. 

“K potoku?” 

“Mhm.”

“Teď hned?!” Gerdě se rozzářily oči. “Jenom si vezmu něco na sebe!”

Za pár minut už Gerda čekala u dveří obutá a s těžkým vlněným šálem přehozeným přes ramena. V ruce držela nezapálenou lucernu. 

“Ty nevidíš ve tmě?” zeptala se zmateně Aldara.

“Vidím, ale chci si ten potok užít pořádně. Ne jenom v odstínech šedivé.”

Tak nenápadně, jak to s lucernou v budově plné studentů šlo, se vyplížily ven a minuly kapli Sester dne. Pak už zmizely mezi stromy a Gerda otevřela svou svítilnu, aby ji rozsvítila. 

“Vážně bys ji nepotřebovala,” poznamenala Aldara. 

“Má to svoje kouzlo,” namítla Gerda. “Tys nikdy neprocházela podzimním lesem s lucernou? Má to tu, jak se tomu říká? Atmosféru.”

“O takových věcech moc nevím.”

“Možná bych ti nějaké takové věci mohla ukázat. S atmosférou. Možná se ti to bude líbit.”

“Hm.” Aldara chvíli zírala na Gerdin nevinný obličej, ozářený žlutým světlem lucerny. “Dobře. To bych ráda. Půjdeme?”

Vyrazily na další cestu a Gerdina lucerna vrhala mezi stromy dlouhé stíny. Aldaru to zezačátku maličko rozhodilo, pohybující se stíny v ní vyvolávaly dojem, že je někdo sleduje. Ještě chvíli po tom, co si to uvědomila, si jich nedokázala nevšímat. Šly sotva pár minut, když Gerda zaslechla zurčení vody. Potom zahlédly odlesky jejího světla na hladině tekoucí vody. 

“Jsme tady,” oznámila Aldara. 

O chvíli později už Gerda seděla na kameni uprostřed potoka a s lucernou v ruce upřeně zírala do vody. 

“Co děláš?” ozval se těsně za ní hlas její spolubydlící. Gerda sebou polekaně škubla a lucerna jí vyklouzla z ruky. Než ji některá z dívek stihla zachytit, lucerna se odrazila od kamene a dopadla do vody. 

“Ne!” vyjekla Gerda. “Ta byla moje oblíbená…”

“Počkej,” povzdechla si Aldara, posadila se na kámen vedle ní a začala si zouvat boty. Pak si vyhrnula kalhoty a rukávy a seskočila z kamene do vody. Vody vyšplouchla až na povrch kamene. Gerda znovu vyjekla.

“Co to děláš?”

“Záchranná akce,” prohlásila Aldara a vylovila lucernu. Opatrně ji obrátila, aby z ní vylila vodu. “Tady,” podala ji Gerdě. Pak se znovu sehnula a zalovila ve vodě. 

“Nechápu, jak v té ledové vodě můžeš stát,” otřásla se Gerda. “Není ti zima?”

“Jsem zvyklá,” pokrčila rameny Aldara a znovu se narovnala. “Podívej, co jsem našla.” V ruce držela malý kámen, ohlazený dlouhou dobou strávenou v tekoucí vodě. Uprostřed kamene byl otvor.

“Ukaž?” Gerda si nabízený kámen vzala a začala ho obracet v rukou. “To vypadá na zmijí kámen.”

“Zmijí kámen?”

“Popravdě si nejsem jistá, proč se mu tak říká. Někdo mu taky říká čarodějnický kámen.” Aldara se na ni tázavě podívala. “To proto, že ho používají čarodějnice,” vysvětlovala Gerda. “Řílá se, že když se někdo dívá skrz ten otvor, uvidí skryté věci. Nebo víly. Takové pomocné, třetí oko? Někteří lidi věří, že když se skrz něj podívají, uvidí trolly. Ti asi nevědí, že nejsme neviditelní,” uchechtla se.

“Můžu to zkusit?” zeptala se Aldara a Gerda jí kámen vrátila. Aldara si ho přiložila k oku. “Vidím tě!” oznámila a rozpačitě se usmála. “Znamená to, že to funguje?”

“Možná bych doporučila s ním provést víc experimentů,” zasmála se Gerda. “Určitě ti ukáže víc skrytých věcí, než jenom mě.”