středa 22. června 2022

Zapomenutý básník

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Doufám, že jste se ještě neupekli, neuhodil do vás blesk a řádně hydratujete!

Vaše Lordie

“Tasse, jsi na řadě.”

Tasartir se s povzdechnutím zadíval na svoje karty, potom na hromádku karet uprostřed kamenne podlahy.

“Končím. Už nemám co sázet a jsem si naprosto jistý, že oba dva máte lepší karty než já.”

“Zkus si vyměnit karty,” navrhl Kornel. 

“Jestli Sindri nepřestane žrát ta stébla slámy, brzo stejně nebudeme mít o co hrát.”

“Mám hlad!” namítl jejich společník a na obranu pozvedl ruce. 

“To my všichni,” ujistil ho Kornel. “Ale aspoň se necpeme podestýlkou, na které jsme měli v noci spát.”

“Vy naděláte,” odfrkl si troll. “To jste nikdy nespali jen tak na podlaze?”

“Spali,” odpověděl Tasartir. “Právě proto tady chceme mít dost slámy na to, aby se nám spalo aspoň trochu pohodlně.”

“Fajn,” zabručel Sindri a vytáhl z pusy napůl rozkousané stéblo slámy.

“To už si můžeš nechat,” povzdechl si Kornel. 

“Chcete tedy hrát dál nebo ne?” vyzvídal Sindri. Než mu ale bratři stačili odpovědět, zazněly z chodby kroky a rozčílené hlasy. 

“...říkám, že tohle vám neprojde! Víte vůbec, kdo já jsem?!”

“To by mě zajímalo, kdo to je,” poznamenal Tasartir. Vzápětí zachrastily klíče v zámku jejich cely. Pak se otevřely dveře a dovnitř se vpotácel nějaký muž. 

“Dávejte nám na něj pozor!” přikázal jim dozorce. “Prej je slavnej.” Dveře se zabouchly a on začal zase chrastit klíči v zámku.

Bratři a Sindri se podívali jeden na druhého. Pak svou pozornost obrátili na nového obyvatele cely. Byl to muž ve středních letech, s trochu prořídlými vlasy, oblečený do košile s nabíranými rukávy v bardském stylu. Jakmile se dveře zavřely, vyškrábal se na nohy a začal znovu hulákat: “Tohle vás přijde draho! Víte, kdo já jsem? Já mám známosti pánové, vysoko postavené známosti a vy budete litovat, že jste mě sem zavřeli!”

Tasartir položil karty a pomalu, ztěžka se zvedl. S kulháním, které bylo výraznější, než by bylo nutné, došel až k novému vězni.

“Odpusť mi mou neznalost, příteli,” oslovil ho. “Ale nejsem zdejší a většinu svého času trávím v lesích. Takže i když naši věznitelé by tě jistě měli dobře znát, já to štěstí nemám. Prozradil bys mi, prosím, kdo jsi a jakou nešťastnou náhodou jsi skončil tady?”

“Překvapuje, žes o mně ještě neslyšel, bylinkáři,” nafoukl se cizinec jako páv. “Jsem slavný bard Gavyn Feltifk! Velký umělec a básník.”

“Bohové,” zamumlal Sindri potichu. “O tomhle jsem už něco slyšel.”

“No konečně!” zajásal Feltifk a zadíval se na Sindriho. “A pak že váš druh nemá vkus.” Několika ráznými kroky přešel celu a usadil se na místo, kde předtím seděl Tasartir. “Už jsem začínal mít pocit, že na mě všichni zapomněli. Zapomenutý básník - nebo jakýkoliv umělec - jako by ani neexistoval. A já jsem velmi slavný.”

“Jak jinak,” přikývl velmi vážně Kornel. Sindri potřásl hlavou

“Sláva bývá vrtkavá,” poznamenal. 

“Sláva je sláva,” odsekl Feltifk a zamračil se. “Jakmile si uvědomí, kdo jsem a jak jsem slavný, hned mě pustí,” prohlásil a položil se na hromádku slámy, vedle které seděli. Zabral ji celou a za pár okamžiků začal hlasitě chrápat. Kornel si hlasitě povzdechl a posunul se, aby udělal místo svému bratrovi. Ten se sesunul vedle něj a bokem se o něj opřel. Sindri se k nim okamžitě přisunul o něco blíž a položil Tasartirovi hlavu do klína.

“Skoro mi ho je líto,” prohlásil Tasartir. 

“Počkete, až ho uslyšíte zpívat nebo přednášet nějakou jeho vlastní tvorbu,” ozval se Sindri. “Pak pochopíte, proč je tak strašně slavný. A napovím vám: není to proto, že by byl tak dobrý.”


Žádné komentáře:

Okomentovat

Divoký hon

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní! Je středa, přátelé, a asi se stal zázrak. Včera jsem začala podruhé číst Americké bohy a ještě mě to n...