Mazlíček

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Doufám, že si užíváte prázdnin, pokud je máte. Já si je užívám tak, že se zpožděním chystám mapu na oneshot Dungeons&Dragons, takže tak nějak nestíhám psát povídku. Příště už to snad půjde!

Vaše Lordie

“Můj bratr má dalšího loveckého psa,” oznámil Wid s dopisem v ruce. “Vydržuje si jich celou smečku a…” očima prolétl další odstavec, “jedna jeho fena právě porodila pět štěňat. To je šest nových psů! Už ani nevím, kolik jich má dohromady. Píše, že bude muset rozšířit psinec.”

“Pár trollů v naší osadě má taky psy,” ozvala se Gerda. “Většinou hlídají, ale jsou vycvičení na lov losů.”

“Míváte je doma?” zeptal se Wid.

“Samozřejmě, jsou to členové rodiny!”

“Můj bratr se párkrát pokoušel propašovat pár těch nejmladších k sobě do ložnice, ale zatrhli mu to a on pak párkrát tajně spal s nim v psinci. Teď už je na takové věci moc důležitý, ale pořád je má rád. Rozhodně radši než lovy, na které je bere. Jsou to takoví jeho mazlíčci.”

“Mazlíčka jsem měla taky!” vzpomněla si Gerda. “Jednou koncem podzimu jsem venku našla ježka. Chudák se nestihl pořádně vykrmit a byl celý promrzlý, tak jsem ho vzala domů a celou zimu jsem se o něj starala. Na jaře se vrátil do lesa, ale celou tu dobu to byl můj nejlepší kamarád.”

“Já měla housera,” prohlásila Brenda. Když se na ni všichni překvapeně zadívali, pokrčila rameny. “Co? Naši mají farmu. Jedna husa nám nechtěla sedět, tak jsme zahřívali vajíčka u kamen. Nakonec se vyklubalo jenom jedno house a protože jsem byla první, co vidělo, myslelo si, že jsem jeho máma. Pořád za mnou chodilo. Mně bylo asi šest let, takže když Hejkal vyrostl, byl o kousek větší než já. Teď už je to staroušek,” povzdechla si. “Trochu mi chybí, ale vzít si housera do školy by mi stejně nedovolili.”

“Vsadím se, že Nephele má doma hada!” napadlo Gerdu. Nephele se zamračil.

“To jenom proto, že uctívám Nebeského hada?” Než se Gerda stihla omluvit, usmál se. “Ale ano, mám hada. Zůstal doma ze stejných důvodů jako Brendin houser - škola nedovoluje mít na koleji mazlíčky a já se obával, že vypustit ho do školního lesa po letech života v domě by mu nedělalo příliš dobře.”

“Já bych tu Hejkala klidně do lesa vypustila,” řekla Brenda. “Aspoň by si užil trochu legrace. A já taky.”

“Představte si, husu u školy,” zasmála se Hiltrud. “My jednou měli husu na lodi. Ona byla zlá! I Ďábel moře z ní měl strach a Ďábel moře nebojí ničeho!”

“Nebojí se,” opravil ji jemně Wid. Hiltrud přikývla.

“Díky.”

“Ďábel moře je skvělé jméno,” poznamenala Brenda. “To je člen posádky?”

“Ne, on je taky to… Jak bylo to slovo? Jako pes bratra nebo husa Hejkal?”

“Mazlíček,” napověděla ochotně Gerda.

“To mi budeš muset napsat,” povzdechla si Hiltrud. 

“Pak ti s tím pomůžu,” slíbila Gerda. Hiltrud jí věnovala vděčný úsměv. 

“Takže. Ďábel moře je taky ten. To slovo. Maz-líííííí-ček? Jo, ten. Nepamatuju se, jak se řekne, co je,” postěžovala si.

“Zkus nám ho popsat,” navrhl Nephele.

“Dobře… On má černé...vlasy? Ne, jiné slovo. Chlupatý? Má černé chlupy. A žluté oči, co svítějí ve tmě. Proto jemu posádka začala říkat Ďábel moře. Chytá krysy v podpalubí. Rád se nechá hladit a u toho...vrčí? To není to správné slovo, ale jiné nevím.”

“Vrní?” napovídal Wid. “Ďábel moří je kočka?” 

“Kočka! Jo, to je to slovo!” Hiltrud se jemně usmála. “Sedal mi na klíně, když jsem byla smutná.”

“To kočky umějí,” ozvala se Aldara, která seděla s nimi, ale doposud se do hovoru nezapojila. “Taky mám kočku,” dodala. “Kocoura. Ten chlapík, od kterého ho mám, nějaký šlechtic, ho pojmenoval Theodoric Edward. Já mu říkám Tedward.”