Už se vám někdy stalo, že jste zažili rodinné drama, které asi jen tak nevyšumi (bylo by fajn, kdyby jo, ale spíš se bojím, že to jen tak neskončí), a hned potom se vám povede napsat povídku, ze které máte fakt radost a pocit, že se povedla? Já teda aspoň doufám, že se vám bude líbit aspoň tak moc, jako mně.
Vaše Lordie
P.S.: TW panic attack
„Tak… tohle… bylo moc!“ vypravil ze sebe Tasartir a s prudkým oddychováním se svalil na mechový polštář. „Myslím, že jsem nikdy v životě neběžel takhle rychle. Ty potvory nás málem utopily! A vůbec, neříkal mistr Ostasu, že to má být snadná práce, kterou zvládne i někdo tak hloupý jako nevyučení studenti?“ Chvíli jen ležel s pohledem upřeným na modrou oblohu nad sebou a snažil se zklidnit svůj dech. Po pár minutách se ztěžka zvedl na loktech. „Mimochodem, díky, žes mě odtamtud vytáhla. Škoda té hole, ale radši hůl než my, nemám pravdu, Maro?“
Žádná odpověď.
„Maro?“
Tasartir natočil hlavu, aby na svou kamarádku lépe viděl. Seděla na mechem porostlém kameni, rukama si objímala nohy přitažené k hrudníku a oči měla pevně zavřené. Dýchala mělce, spíš lapala po dechu.
„Maro, slyšíš mě?“ Neodpověděla, jen zavřela oči o něco pevněji a ještě víc se schoulila do sebe. Tasartir se posadil a opatrně se posouval směrem k ní. „Mohu se tě dotknout?“ Mara se ještě o něco víc přikrčila. „Dobře, dobře, žádný fyzický kontakt. Tak třeba… zkus dýchat se mnou, dobře?“ Zhluboka, nahlas se nadechl, pár vteřin dech podržel a pak zhluboka vydechl. „Poslouchej, jak dýchám.“ Nádech. Pauza. Výdech. „Zkus sladit svůj dech s tím mým.“
Několik minut pokračoval v hlasitém, pomalém dýchání. Nádech, pauza, výdech. Nepřestal, dokud se s ním Mara nedokázala sladit a klidně, zhluboka dýchat.
„Můžeš otevřít oči?“ zeptal se opatrně, když si byl jistý, že se podařilo Mařin dech zklidnit. „Potřebuju, abys mi řekla pár věcí, které vidíš kolem sebe.“
Mara na něj zamžourala. „Tvůj hloupej obličej,“ řekla. Hlas se jí pořád ještě trochu třásl, ale zněl dost poťouchle na to, aby si Tasartir mohl být jistý, že jeho snaha přináší aspoň nějaké ovoce. Hlasitě si povzdechl.
„Právě jsi mě hluboce ranila,“ prohlásil, „ale beru. Něco dalšího?“
„Začínáš mít pěkně dlouhý vlasy. Ještě chvíli a budeš mít delší vlasy než já.“
Tasartir se uchechtl.
„Měla bys vidět mého bratra. Z nás dvou měl vždycky delší vlasy on. Všichni tvrdí, že je to jediný důvod, proč si nás lidé nepletou. Možná bych se měl zase ostříhat, s krátkými vlasy není tolik práce… Něco dalšího, co kolem sebe vidíš?“
„Mech,“ zamumlala Mara.
„Jo, toho je tu kolem spousta. Co dál?“
„Stromy?“
„Výborně, pokračuj.“
„Ta tvoje zatracená konvice,“ uchechtla se Mara. Tasartir se ohlédl po brašně, kterou upustil jakmile vkročili na palouk. Když na tuhle výpravu vyráželi, zavěsil na ni litinovou konvici. Vlastně si ani nepamatoval proč, nejspíš „pro všechny případy“. Když se do ní pokusil nabrat vodu, vyprovokoval tím skupinu zdivočelých rusalek, se kterými se měli vypořádat, a poté, co je krvelačné vodní bytosti málem připravily o život, se museli dát na útěk. Teď však na jeho brašně zavěšená nebyla.
„Kde…“
„Tamhle u toho pařezu.“
„Ah, tak tam jsem ji upustil! Kdyby nám aspoň k něčemu byla…“ Pomaličku se zvedl a kulhal k místu, kde se konvice povalovala. „Na tom asi už nezáleží. Napadají tě nějaké věci, kterých se můžeš dotknout? Aspoň čtyři?“
Mara se zamyslela. „Ten mech všude kolem.“
„Dobře.“
„Kůra stromů, borůvčí a… tvoje vlasy.“
Tasartir, sehnutý nad konvicí, si hlasitě povzdechl. „Co máš pořád s mými vlasy? Tohle začíná být trochu divné.“
Mara v sebeobraně zvedla ruce. „Promiň! Máš prostě pěkný vlasy. A podobně dlouhý jako moje sestra, když jsem se začala učit jí je zaplétat. Máma dala vařit vodu na čaj, sedly jsme si za pec a já jí zapletla vlasy. Vždycky na to ráda vzpomínám.“
„Pomohlo by, kdybych tě nechal zaplést mi vlasy?“ zeptal se Tasartir. Promluvil tiše, váhavě, jako by se bál že ji tím urazí. Mara se usmála.
„Tak to by mi pak chyběl už jenom ten čaj.“
„I to by se možná dalo vyřešit…“ navrhl Tasartir a vytáhl z kapsy kožený váček.
„Ty chceš na tohle plýtvat krystalovým prachem? Ten nám přece dali pro případ nejvyšší nouze!“
„A my jsme zrovna málem umřeli a já takhle v lese uprostřed takového horka oheň rozdělávat nehodlám. Takže myslím, že se to počítá.“
„Máme vůbec dost vody?“
Tasartir zaklepal konvicí. „Ještě v ní nějaká je, pro nás dva by to mělo stačit. Někde v brašně budou i kalíšky. A roste tu dost lesních jahod na to, abychom si vypůjčili pár listů na čaj.“
O pár minut později seděli Tasartir a Mara v lesní trávě na okraji palouku. Mara prsty pročesávala a splétala Tasartirovy vlasy, zatímco její kamarád držel v dlaních pokrytých krystalovým prachem konvici s vodou.
„Takže… tři věci, které můžeš slyšet,“ vyzval ji.
„To to ještě neskončilo?“
„Ne, pokračujeme. Do toho, jenom tři věci.“
„Hmmm…“ Mara v soustředění přimhouřila oči. „Slyším kukačku… teď někde v lese praskla větvička! Takže možná nějakou srnku? A třetí věc… Bublání vody.“ Prudce se nadechla. „Počkej, ta voda už se vaří?!“
„Teď začala,“ odpověděl. Jako hlas byl klidný a uvolněný, jako by byl uprostřed meditace.
„Nepálí to?“
„Ani moc ne, ale začínám mít strach, kdy to začne. Takže ji asi odložím a přidám ten jahodník.“
Mara přikývla a obrátila svou pozornost zpátky k složitému zaplétanému účesu, který vytvářela na Tasartirově hlavě. Dlouho u toho ale nezůstala, protože její kamarád opět promluvil: „Co takhle dvě věci, které cítíš? Myslím nosem?“
„Teď hlavně ten jahodový čaj,“ usmála se Mara.
„A co myslíš, že bys cítila jinak?“
„Asi smůlu na všech těch smrcích kolem.“
„A co jedna věc, kterou bys…“ Tasartir nedomluvil, místo toho se Maře vysmekl. Neobvykle svižně se vyškrábal na nohy a vykročil směrem k okraji palouku. Konvici svíral v rukou. „Kšá potvory!“ vykřikl a výhružně s ní máchl. Teprve v tu chvíli si Mara všimla několika rusalek, které je pozorovaly z houští. Těch samých rusalek, které se je předtím pokusily utopit. Když teď viděly, jak Tasartir výhružně máchá konvicí s horkou vodou, jedna z nich vyděšeně vypískla a málem se pošlapaly ve snaze co nejrychleji zmizet v lese.
„Bohové!“ zalapala Mara po dechu. „Jak dlouho tam byly?“
„Nemám tušení, ale hádám, že viděly, jak jsem uvařil tu vodu. Nebo aspoň doufám, že to viděly. Pokud si budou myslet, že bych jim dokázal udělat to samé, mohly by dát tady v okolí aspoň na nějakou dobu pokoj. A teď, na co jsem se to chtěl zeptat? Ah, ano. Řekni mi jednu věc, která tě napadá, kterou bys mohla ochutnat.“
Mara si povzdechla.
„Ten čaj, prosím. Pokud jsi ho tedy ještě úplně nevylil v souboji s rusalkami.“
Žádné komentáře:
Okomentovat