Odjinud

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Mám tu pro vás novou povídku! Nevím, jestli je dobrá, ale udělala mi radost už jenom tím, že je nová, tak si ji užijte!

Vaše Lordie

PS: Kdo pozná zákazníka, dostane sušenku!

„Tak co, jak si tu zvykáš?“ zeptala se Sára a postavila na pult orosenou sklenici. Viktor vzhlédl a málem při tom upustil lahvičku plnou barevných kamínků.

„Už jsem tady skoro rok,“ připomněl jí a obrátil svou pozornost na sklenici. „Co to je?“

„Ignácie posílá limonádu, prý na osvěžení.“

„Ani tu není horko,“ namítl Viktor. Sára pokrčila rameny.

„Přece se s paní šéfovou nebudu hádat.“

„Pfff, ty by ses s ní nikdy nepohádala.“

„A ty snad ano?“

„Ani náhodou. Myslím, že mi tenhle obchod zachránil život.“

„Já bych řekla, že mě možná taky…“ přiznala Sára. „Ale pořád se nemůžu smířit s tím, že tu není skoro žádný signál!“

Viktor dramaticky zalapal po dechu.

„Tobě nestačí ten Ignáciin vytáčecí telefon ze začátku minulého století? Ten jak to v něm v polovině případů jenom chrastí? Popravdě bych přísahal, že polovina našich zákazníků a dodavatelů stejně ani neví, co telefon je. A druhá polovina by se ho pokusila posednout.“

Nade dveřmi se rozcinkal zvonek a Sára se ohlédla ke dveřím.

„A co tenhle?“

Viktor obrátil hlavu, aby se podíval na příchozího zákazníka a strnul. Už si zvykl na to, že návštěvníci jejich obchodu vypadali všelijak, ale tenhle jako by právě vystoupil z nějakého fantasy příběhu. Tmavá tunika, přes ní kabát z jemné kůže, zelený plášť s kapucí. Vysoké boty. Vyřezávaná hůl v ruce. Výraz mírného zmatení v pohledném obličeji. Než stačil jakkoliv odpovědět, Sára se naklonila přes pult a zářivě se na cizince usmála.

„Můžeme vám nějak pomoct?“

Zákazník jí úsměv trochu rozpačitě opětoval. 

„Jistě, dobré odpoledne. Myslím, že jsem očekával trochu jiný obchod.“

„To se stává. Jsem si ale jistá, že s naším obchodem budete víc než spokojen.“

„S tím počítám,“ prohlásil zákazník a rozhlédl se kolem. Jeho pohled se zastavil na Viktorovi. Jeho oči měly i ve zkreslujícím osvětlení obchodu měkkou oříškovou barvu. Všechno na něm působilo měkce. S výjimkou zašpičatělých uší. „Sháním se po prachu z ametystu a růženínu, potřebuji doplnit hodiny,“ usmál se a vytáhl zpod pláště velké přesýpací hodiny. Množství písku v nich bylo tak poloviční, než by normálně mělo být. Viktor byl v tu ránu na nohou. 

„Sáro, kde tu máme-“

„Horní police nad tromlovanými krystaly,“ odpověděla Sára s potutelným úsměvem. Viktor přikývl a popadl posuvné schůdky. Sára okamžitě přiskočila, aby mu je přidržela. 

„Nějak se tu oteplilo, co?“ zamumlala, jakmile si byla jistá, že ji uslyší jenom on. 

„Mlč,“ sykl a balancoval při tom na vršku schůdků. „Ametyst… Ametyst… Jsi si jistá, že bude tady?“

Zatímco se Viktor přehraboval v policích, zákazník s pomocí své hole došel až k pultu a opřel se o něj. Jeho u krku povolená tunika přitom předvedla kus holého hrudníku pokrytého vybledlými kruhovými jizvami.

„Jsem odjinud a myslím, že jsem sem zabloudil jen omylem, ale řekl bych, že jsem měl štěstí. Ne vždy se stane, že narazím na obchod s tak příjemnou obsluhou…“

„Máte co nabídnout?“ vzpomněla si Sára. 

Ukázal minci, která vypadala jako zlatá.

„Tohle mi tu asi ničemu nebude, co?“

„Asi by to bylo přijatelné, ale obvykle preferujeme trochu jiné věci.“

„Rozumím. Předpokládám, že máte zájem o něco, co bude možné nějak dál využít…?“

„V ideálním případě. Ale přijímáme i příběhy, vzpomínky a podobně. Kdysi nám někdo zaplatil vzpomínkou na milovaného mazlíčka,“ vysvětlovala Sára. Přitom ukázala na polici označenou jako ‘vzpomínky a sny’. Byla plná sklenic s pomalu se vlnící mlhou. 

„Měl bych pár vzpomínek, které bych možná rád poslal dál…“

„Tady Viktor se stále ještě učí, jak správně přijímat vzpomínky jako platidlo. Možná by si to s vámi mohl vyzkoušet,“ mrkla na něj Sára. Viktor tiše vyjekl a kdyby mu nepřidržovala schůdku, nejspíš by spadl. Návštěvník se na něj s lehkým, melancholickým úsměvem zadíval. 

„To by bylo hezké…“