Vyšívaná košile

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Uplynul další týden a mně přeskočilo a konečně jsem si pořídila vlastní háček a vlnu a rozhodla se začít háčkovat včeličky. Uvidíme, za jak dlouho mě to přejde, zatím se učím teprve úplné začátky. Zatím vám tu nechám další šuplíkovou povídku a snad se třeba příští týden objeví něco nového.

Vaše Lordie

“No,” povzdechla si Adalgarda, “tahle košile už asi dosloužila.” Se zklamaným výrazem vytáhla ze svých věcí košili se složitým vyšívaným vzorem kolem výstřihu a na rukávech. Na levé straně byla od výstřihu až skoro do poloviny roztržená. “Škoda, měla jsem ji docela ráda.”

“Ukaž mi ji, urozená paní,” vyzval ji Tasartir. Adalgarda košili sbalila do klubka a hodila mu ji. Bylinkář se ani nenamáhal košili chytit, prostě ji nechal, aby ho zasáhla přímo do obličeje. “Děkuji,” řekl a chvíli košili zkoumal. 

“Tohle vypadá, jako by to bylo rozseknuté nějakým ostrým nástrojem” poznamenal po chvíli. “Co jsi s tou košilí dělala?”

“Navštěvovala jsem jistou dámu v té vesnici, kde jsme se zastavovali minulý týden,” přiznala rozpačitě. “A jejímu manželovi se to úplně nelíbilo. Asi mám štěstí, že to odnesla jenom ta košile.”

“To rozhodně,” ozval se Kornel. “Můžu se taky podívat?”

Tasartir po něm košili hodil. Kornel se po ní natáhl, ale měl smůlu, těsně minula jeho prsty. Slezl z postele, aby ji zvedl, a stejně jako jeho bratr předtím ji začal zkoumat. 

“To by šlo spravit,” usoudil nakonec. 

“Taky si myslím,” pokýval hlavou Tasartir. “Už nebude tak úplně vhodná do vysoké společnosti, ale nosit půjde. A já zkusím aspoň trochu opravit tu výšivku. Nevím, jestli to bude úplně dokonalé, ale mohlo by to stačit.”

“Mluvíte jako dvě švadlenky,” prohlásila Adalgarda. 

“A co čekáš, urozená paní? Jako rytíř nemám vždycky čas i příležitost si nechat od někoho spravovat oblečení. A Tasse má praxi v zašívání lidí i látek!” zasmál se Kornel a podal košili zpátky Tasartirovi. “Možná bychom měli být překvapení spíš my, myslel jsem, že urozené dámy se věnují vyšívání ve velkém.”

“To je vyšívání, ne zašívání,” opravila ho Adalgarda. “A já možná neumím vyšívat, ale dovedu střílet a vykuchat kdejakou zvěřinu.”

“Tak to máme aspoň hezky rozděleno,” řekl Kornel vesele. “Ty lovíš zvěřinu, abychom měli co jíst, já nám zašiju oblečení a Tasse vypadá hezky.”

“Pozor, taky umím vyšívat!” připomněl mu bratr. “To je vedle vzhledu moje nejdůležitější vlastnost. Bez toho bychom nepřežili a já nemůžu uvěřit, že jsi na to zapomněl.”

“Moje chyba!” Kornel zvedl v sebeobraně ruce. “Soustředil jsem se na nesprávný detail.”

“Šašci…” povzdechla si Adalgarda.

“I to si o nás už mysleli!” ujistil ji Tasartir. “Ale pak si uvědomili, že jsme mnohem horší. Jsme šašci s tím nejvyšší možným postavením, jaké šašek může mít.”

“Někdy zapomínám, že vaše matka je královna.”

“A jedna z našich sester taky,” připomněl Kornel.

“Kdo se v tom má vyznat?”

“Není nutné se v tom vyznat, docela úspěšně se snažíme to moc nekřičet do světa. Obvykle jim to jenom působí potíže,” prohlásil Tasartir. “Ale zpátky k věci, můžeme se o tvou košili postarat? Myslím, že mě právě napadl způsob, jak trochu vylepšit to roztržené místo.”

“Co máš na mysli?”

“Zkusím ty výšivky protáhnout podél něj. Nevím ještě, jak to bude vypadat, ale myslím, že by to mohlo stát za vyzkoušení. Máš něco, co můžeš nosit místo toho?”

“Jenom tu, co mám teď na sobě, ale ta bude v blízké době potřebovat vyprat.”

“Tak si půjč moji,” vybídl ji Tasartir. “Mám jednu rezervní tuniku navíc. Možná ti bude dost volná, ale nemusela by ti být tak dlouhá jako Kornelovy věci. Mohla by stačit aspoň než necháme ostatní věci vyprat a budeme se moci pustit do toho zašívání.”