Noční návštěva

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je to tu, konečně se mi podařilo zase něco napsat! Paradoxně je to tak trochu prokrastinace, protože tenhle víkend je animefest a já bych měla pracovat na cosplayích... Oh well. Kdybyste na animefestu někde zahlédli Caleba a Jester nebo Mollyho z Critical Role, přijďte aspoň pozdravit. A užijte si povídku!

Vaše Lordie

„Hej, bylinkáři? Tasartire! No tak, vzbuď se!“

Měl to být příjemný večer, následovaný stejně příjemnou nocí. Tasartir byl pro jednou bez společnosti svého bratra a paní Adalgardy a náhodou v hostinci narazil na Sindriho, což znamenalo jediné - pár lahví vína a následně, protože ve městě právě probíhaly pravidelné trhy, poslední volný pokoj a v něm jen jedna postel. Když Tasartir usínal se Sindrim stočeným jako kočka u boku s hlavou opřenou o Tasartirův hrudník, zdálo se, že jejich klid nemůže nic na světě vyrušit. Byl to omyl. Pokud Tasartir něco nesnášel, tak to bylo když s ním hodinu po půlnoci někdo začal lomcovat. Zejména když mu ten někdo předchozího večera usnul s hlavou položenou na hrudi.

„Sindri,“ zamumlal, „vím, že trávit se mnou čas je něco naprosto okouzlujícího, po čem touží mnozí, ale musíš mě nechat taky někdy vyspat.“

„Ty jsi někdy pořádný pařez, víš to?“ povzdychl si bard. Mluvil tiše a rychle, tónem osoby, která má na krku nůž a nechce moc podráždit toho, kdo ten nůž drží. „Docela bych ocenil, kdybysis nechal hloupé řeči a aspoň se podíval, co se děje!“

Tasartir pootevřel oči a zamžoural do tmy. Pokoj byl zalitý přízračným zelenavým světlem. Sindri stál těsně u postele, skláněl se nad ním a obličej měl mrtvolně bledý. Za ním se tyčil hrozivě vypadající stín a pod krkem mu držel dlouhou dýku. Ve druhé ruce měl malou lucernu, ze které vycházelo to slabé světlo. 

„Oh,“ řekl Tasartir a posadil se.

„Jo,“ Sindri sotva znatelně přikývl.

„Pacient?“ zeptal se Tasartir. Sindri otevřel ústa, ale než stihl odpovědět, přerušila ho temná postava.

„Ty jsi ten léčitel?“ Měla jemný, hluboký hlas. Tasartir přikývl.

„K službám.“

Postava se pohnula a slabé světlo ji konečně ozářilo. Byla to satyrka, vysoká a svalnatá, s úctyhodnými rohy. 

„Musíš jít se mnou,“ oznámila mu. 

„Mohl bych aspoň vědět, co-“

„Hned.“ Čepel pod Sindriho krkem se nebezpečně zablyštěla. 

„Dobře, dobře. Jen si vezmu svoji brašnu a hůl a můžeme vyrazit.“

***

Ať už satyrka potřebovala cokoliv, zřejmě to bylo důležité. Po celou dobu, co Tasartir dával dohromady svou brašnu, se netrpělivě rozhlížela a když zjistila, že chodí o holi, její frustrace ještě vzrostla. Jakmile bylo zřejmé, že je připraven, pokynula rukou s lucernou směrem ke dveřím. Tasartir přikývl a pohled mu sklouzl k Sindrimu, který měl pořád ještě pod krkem její dýku. 

„Pusť ho, prosím,“ požádal ji. „Přátelé s nožem na krku nemívají na mou práci nejlepší vliv.“

Zvedla oči v sloup a odtáhla zbraň od trollova krku. Sindri se zhluboka nadechl, a jak ho Tasartir znal, začal by si hned hlasitě stěžovat, kdyby na něj satyrka okamžitě nevrhla varovný pohled. 

„Můžeme jít,“ řekla. Nebyla to otázka. Svižným tempem je vyvedla z hostince a okamžitě zahnula do nejbližší postranní uličky.

„Půjdeme hodně daleko?“ vyzvídal Tasartir. Odpovědí mu bylo jen tiché „šššš“ a několik svižných gest, které interpretoval jako „následujte mě a pokuste se nestrhávat na sebe moc pozornosti“.

Vedla je spletitými uličkami města až k jedné z postranních branek, kterou se z města vyvážely odpadky. 

„Mimo město?“ zamumlal Tasartir překvapeně. 

„To musí být vážné,“ poznamenal Sindri tiše. „Neznám moc satyrů, kteří by se pohybovali po městech. To, že přišla až sem, musí znamenat, že jde o něco vážného.“

Prošli brankou a počkali, až satyrka nechá zámek na brance opět zapadnout. Pracovala rychle a tiše a jakmile byla hotová, napřímila se a ukázala směrem k blízkému lesu. 

„Rychle.“

Jejich cesta lesem byla krátká. Velice záhy sešli z cesty a satyrka je vedla po téměř neviditelné stezce, kterou obvykle používala spíš divoká zvířata. V posledním úseku je protáhla hustým houštím a zastavila na břehu potoka. Tam na ně čekala další satyrka. Seděla na zemi opřená o strom a velká část jejího pravého boku a pravé strany obličeje byla pokrytá krví. Pravý roh, původně podobně velký a zatočený jako rohy jejich průvodkyně, byl odlomený a jeho pahýl byl omotaný kusem hadru nasáklým krví. Byla při vědomí, ale nevypadala nejlépe. Když se Tasartir a Sindri vynořili ze křoví, změřila si je unaveným pohledem a chraptivě se zasmála. 

„Valko, neříkej mi, žes přivedla jednoho z nich.“

„Mlč,“ odsekla Valka. „Je to léčitel. Může ti pomoct.“

„To určitě,“ ušklíbla se zraněná satyrka. 

„Jsem bylinkář od Železného květu,“ promluvil Tasartir. „Mohl bych se aspoň podívat? Myslím, že bych mohl být schopen pomoci.“

„Dělej si, co chceš,“ zabručela satyrka. 

„Děkuji. Sindri, mohl bys rozdělat oheň? Je možné, že ho budeme potřebovat. A teď, když dovolíš, rád bych se podíval na tvé zranění.“

Satyrka odevzdaně opřela hlavu o strom, jako by ho vyzývala, ať dělá, co může. Jak se k ní přiblížil, nakrčila nos.

„Smrdíš vodou.“

„To je možné, včera jsem se koupal,“ odpověděl klidně a opatrně začal odmotávat obvaz ze zlomeného rohu. „Pořádně to krvácelo,“ konstatoval. 

„Ani jsem si nevšimla,“ prohlásila satyrka chladně. „A dobře víš, jak jsem myslela tamto.“ Zblízka byla velmi podobná Valce. Sestry, napadlo Tasartira. Nebo sestřenice. 

„Záleží na tom?“ zeptal se. „Jsem tu, abych pomohl. Nezáleží snad na tom, kdo jsem, nebo jaký je můj původ.“ Odkryl poslední vrstvu obvazu. „Tohle bude chtít aspoň převázat. O to se mohu postarat, pak bych mohl zkusit trochu urychlit hojení. Valko, mou brašnu, prosím.“

Valka, která celou dobu sledovala jeho práci z co nejmenší vzdálenosti, k němu natáhla ruku s brašnou. 

„Našla bys v ní, prosím, takové malé látkové polštářky a obvazy? A tu malou lahvičku, co je na ní napsáno řebříček. Děkuji.“ Přijal podávané předměty a začal opatrně ošetřovat pahýl rohu. 

„Myslel jsem, že zrovna vy byste měly mít zkušenosti s ošetřováním poraněných rohů, ne?“ ozval se Sindri. 

„Ty víš, jak správně zastavit krvácení a ošetřit zranění, barde?“ zeptala se Valka. Sindri potřásl hlavou.

„Možná tak něco lehčího.“

„I my někdy potřebujeme pomoc od léčitele. A odsud to bylo do města blíž než do naší vesnice.“

„Takže ses vplížila do města a unesla léčitele přímo z postele,“ rýpl si Sindri.

„A ty bys udělal to samé, tak to nekomentuj,“ usadil ho Tasartir, zatímco přikládal látkový polštářek politý řebříčkovým roztokem na ránu. „Je dobře, žes přišla,“ prohodil směrem k Valce. „I když příště bych byl vděčný za mírnější probuzení.“

„Bohové, cos provedla?“ ozvala se zraněná satyrka. 

„Našla jsem ho v posteli s bardem a toho bylo snazší vzbudit. Tak jsem mu dala nůž na krk, aby ho probudil.“

„A to matka vždycky říkala, že máš víc taktu než já,“ zasmála se zraněná. 

„Měla jsem o tebe starost!“ bránila se Valka. 

„Starost se cení,“ ujišťoval ji Tasartir a zkušenými pohyby přitom obvazoval pahýl rohu. „A příště už budeš vědět líp. Za chvilku budu hotov,“ dodal.

„Proč jsem tedy rozdělával ten oheň?“ ozval se Sindri. 

„Protože až tady skončím, budu mít všeho dost a nechci spát v zimě. Tak, teď ještě chvilku vydrž v klidu…“ Tasartir dokončil obvazování rohu a otřel si ruce. Pak vytáhl zpod pláště přesýpací hodiny a položil jednu ruku zpátky na roh. „Bude to jen moment…“

Obrátil hodiny a ty se rozzářily jemným, růžovofialovým světlem. 

„Tohle není vodní magie,“ poznamenala Valčina sestra.

„Ne,“ opáčil. „Tohle je moje magie. Jenom trošičku urychlím hojení, ať se s tím nemusíš tak dlouho trápit a převazovat.“

***

Poté, co začal používat magii, si toho Tasartir příliš mnoho nepamatoval. Vinil z toho především její kombinaci s pozdní noční hodinou a nadměrnou konzumací alkoholu. Kdyby vedle něj Sindri neležel z druhé strany než když šli předchozího večera spát, myslel by si, že se mu to všechno jenom zdálo.