Horská chata

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Z jedné strany nám večerní vánek chladí čaj, z druhé strany svíčka, která se (snad) nepřevrhne, a za krkem moje nejoblíbenější osoba, se kterou máme dneska výročí. Z toho důvodu tu dneska pobudu jenom krátce, abych vám tu nechala aspoň wordvemberovskou povídku. Užijte si ji a nezapomínejte pít vodu!

Vaše Lordie

Po úzké horské pěšině lemované klečemi šplhaly tři postavy. Byl jasný podzimní den a sluneční paprsky je zahřívaly dostatečně na to, aby se netřásly zimou. V čele kráčela podsaditá dívka menší postavy. Z hustých hnědých vlasů jí trčely špičaté uši se štětičkami na koncích a zpod sukně s mnoha kapsami vykukoval ocas podobný kravskému. U boku měla na opasku zavěšený bronzový meč. Následovala ji vysoká, štíhlá elfka s krátkými světlými vlasy. V ruce držela hůl s krystalem na konci, zdálo se ale, že si s ní úplně neví rady. Místo, aby ji nějak využila a občas se o ni opřela, nesla ji v ruce jako zavazadlo. Kus za nimi se ploužil mladý člověk s černými vlasy svázanými do ohonu. Na opasku měl zavěšenou flétnu a vypadal docela atleticky, vypadalo to ale, že není zvyklý cestovat po horách.

“Půjdeme ještě hodně vysoko?” vyzvídal. “Myslím, že moje plíce už to o moc dál neutáhnou. Škoda, že se tvůj bratranec neusídlil někde v údolí.”

“Ještě kousek,” odpověděla mu Gerda z čela výpravy. “Pelje pobývá až nahoře, u svatyně. Slouží bohům hor, nemůže bydlet v údolí.”

“Tak si tady aspoň mohl udělat cestu, po které se dá jet na koni.”

“Ke svatyni se má přistupovat s úctou,” upozornila ho Aldara. “Ne se vozit jako pán.”

Cesta, po která kráčeli, náhle zahýbala doprava. V té části byla vydlážděná velkými, plochými kameny, které tvořily jakési schody k vrcholku hory. Gerda vylezla pár schodů a ohlédla se. 

“Není to nádhera?” vydechla nadšeně. Ze schodiště byl skvělý výhled na horské údolí, které se rozkládalo pod nimi.

“To si říkám pořád!” ozval se hluboký hlas kdesi nad nimi. Wid polekaně nadskočil, Aldara nadzvedla obočí a Gerda zavýskla.

“Pelje!” Otočila se tak prudce, že málem porazila Aldaru, která byla na schodě hned pod ní, a řítila se nahoru. 

Kus nad nimi na schodišti stál mohutný troll, který rozhodně nebyl menší než dva a půl metru. Z místa, kde se zastavili, toho moc vidět nebylo, proti modré obloze vypadal spíš jako silueta. Podle Gerdiny reakce ale bylo jasné, že tohle je bratranec, kterého sem přišli navštívit. 

“Jestlipak to není sestřenka Gerda?” zasmál se hlasitě a vyzdvihl ji do vzduchu. V jeho rukách vypadala jako malé dítě. “Vidím, že sis přivedla kamarády.”

“Tady Wid a Aldara probírají přírodní magii, napadlo mě, že bys jim o tom mohl něco říct,” vysvětlovala, jakmile ji zase postavil na zem.

“Jsem jenom kněz Gudara a Taarae,” namítl Pelje skromně.

“Ale to jsou přírodní bohové, ne? Myslím, že bude něco, co by se od tebe mohli naučit. Navíc tě mám pozdravovat od naší mámy, posílá ti lesní med. A teta Bergljot přidává moruškovou zavařeninu, prý ti tady určitě musí chybět.”

Pelje se hlasitě zasmál. Zblízka vypadal víc jako troll, o jakých Wid a Aldara slýchali, než Gerda. Byl velký a mohutný, oblečený do kombinace zvířecích kůží a celých kusů mechu, s mechem a větvičkami v dlouhých vlasech a vousech. Uši měl, narozdíl od Gerdy, převislé a sahaly mu skoro až na ramena. Na tom pravém měl několik do sebe zavěšených několik kovových kroužků. Gerda vedle něho byla malá a upravený, v čistém oblečení a s vlasy spletenými do dvou tlustých copů. Přesto z nějakého důvodu nebylo pochyb, že jsou příbuzní.

“V tom případě bych vás měl aspoň něčím uctít,” prohlásil. “Pojďte, vezmu vás k sobě do chaty!”

“Vy máte chatu?” ozval se Wid, než ho Aldara stihla zadržet. “Myslel jsem, že Gerda říkala, že žijete víceméně v přírodě.”

“A k tomu nemůžu mít chatu?” opáčil Pelje. “Potřebuju mít kde být, když je špatné počasí nebo zima.”

Jak ho následovali, Aldara se naklonila k Widovi.

“Zajímalo by mě, jak bude ta chata vysoká,” špitla.

“Věřte mi,” ozval se Peljeho hlas zepředu, “rozhodně je vysoká dost a dost.”