Třikrát pálená cihla

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Přečkala jsem Animefest, pořádně si ho užila, ale ještě dneska jsem z něj nějaká přetažená, tak vám tu nechám aspoň jednu šuplíkovou. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Tak to je ona!” prohlásila Brenda hrdě. Ona, Gerda a Wid se právě nacházeli nedaleko kamenné zdi, která oddělovala univerzitní pozemky od okolní krajiny. Poblíž skupinky stromů tam byla postavená velká cihlová pec. 

“Perfektní!” usmála se Gerda. “Trochu menší než ta, co v ní peče naše máma, ale my nepotřebujeme péct pro celou osadu. 

“Myslíš, že bude stačit?” ujišťovala se Brenda.

“Bohatě.”

“Takže můžu odložit ten košík?” zaúpěl Wid a jakmile k tomu dostal povolení, víceméně ho upustil na trávník a posadil se hned vedle. Poté, co bylo zkontrolováno, zda jsou všechna vajíčka ještě vcelku, si k němu obě dívky přisedly. 

“Teď ještě aby na nás ostatní nezapomněli s tím dřevem,” řekla Brenda.

Neseděli ani deset minut, když Gerda zase vyskočila na nohy a začala se točit kolem pece. Chvíli ji obcházela, poklepávala na cihly a prohlížela si komín, potom z ní vyhrabala staré, navlhlé uhlíky, načež začala zase zkoumat cihly. 

“To by mě zajímalo, kde tohle vůbec vzali, když tu pec stavěli,” poznamenala zamyšleně po dalších pár minutách poklepávání.

“Co?” ozval se Wid. 

“Tyhle cihly. Poslouchejte,” a znovu na pec poklepala. Ozval se čistý zvonivý tón. 

“Zvoní?” nadzvedla obočí Brenda. “Chceš mi říct, že někdo celou tuhle pec postavil ze zvonivek?”

“Co jsou zvonivky?”

“Pěkně drahé cihly,” odpověděla Brenda. “To je asi tak všechno, co o nich vím.”

“Jsou to cihly, které jsou pálené dvakrát, někdy se říká, že i třikrát,” pustila se do vysvětlování Gerda. “Jsou odolnější a nepropouštějí skoro žádnou vlhkost, takže teoreticky jsou ke stavbě věcí, jako jsou pece, praktičtější. Jejich výroba je ale náročnější na čas i materiál, takže bývají o dost dražší.”

“Zdá se, že se v tom vyznáš,” usmála se Brenda.

“Jeden můj strýc je cihlář a řekněme, že má pro cihly opravdovou vášeň. To on zařizoval stavební materiál pro tu pec v naší osadě. Máma mu pravidelně posílá čerstvý chleba a další pečivo, tak jí vypálil celý povoz zvonivek jako protislužbu. Jinak bychom se asi nedoplatili.”

“Takže na stavbě téhle pece se musel podílet někdo, kdo má v rodině cihláře?” napadlo Brendu.

“Nebo někdo hodně bohatý,” prohlásil Wid. “Tohle zní přesně jako něco, co by udělal někdo, kdo má dost peněz a nějaký volný čas.” Když se na něj obě dívky překvapeně podívaly, pokrčil rameny. “Co?”

“Nenechal by si někdo bohatý spíš nosit jídlo do pokoje jako syn zakladatele školy?” zeptala se Gerda. “Nebo postavit vlastní kuchyň pro svoje kuchaře?”

“Věř mi, tohle je přesně to, co by udělal nějaký bohatý synáček, který se sice ani nedotkl práce, ale chce přispět, aby si mohl připadat jako jeden z lidu. Navíc je to příležitost se spřátelit se všemi ostatními, kdo se na té stavbě podílí.”

“To asi dává smysl,” usoudila Gerda a ještě jednou poklepala na pec. Třikrát (možná?) pálené cihly jí odpověděly jasným zazvoněním.

“Počkejte, až tohle ukážeme Hiltrud,” napadlo Brendu. “Bude nadšená.”

“Jenom aby nás nepřekvapila!” zasmál se Wid. “Třeba ví o cihlách ještě víc než Gerda!”

“V tom případě se velmi ráda nechám poučit,” řekla Gerda a vyplázla na něj jazyk.