Výzkumník

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví a Jiní!

Máme tu další týden a stal se zázrak! Podařilo se mi dopsat povídku, kterou mám rozepsanou už skoro měsíc... Třeba se mi konečně podaří průlom a začnu zase pravidelně psát? We can only hope...

Vaše Lordie

První chyba, které se Tavans dopustil, bylo předpokládat, že planeta, na které měl provádět svůj výzkum, bude stejná, jako jeho domov, nebo aspoň podobná. To, o jaký omyl jde, si uvědomil, jakmile vystoupil z přepravního modulu, který ho dostal z lodi na povrch planety, a jeho nohy se dotkly pevného podloží. Povrch, na kterém stál, byl hrbolatý a nerovný, pokrytý podlouhlým hustým porostem. Ten měl při bližším přezkoumání podobnou barvu jako oceány na jeho světě. To bylo to, co ho pravděpodobně zmátlo. Ještě, že byl na takové situace připraven, pomyslel si a letmo zkontroloval, že zařízení, které mu žábrami prohánělo dostatečné množství dýchatelné vody, funguje tak, jak má. 

Rozhlédl se kolem sebe. Dával si záležet, aby přistál během noci, přesně jak byl instruován. Nechtěl působit zbytečné pozdvižení. Ještě, že tu byl ten šikovný kruh, uprostřed kterého mohl svůj modul nechat. Původně myslel, že to byl ukotvený plovoucí kruh určený právě pro přistávání modulů, ale teď se zdálo, že jde zřejmě o nějaký organismus, jehož většina byla ukryta pod povrchem. Tavansovi to připomínalo mycelium, které znal ze své domovské planety - rostlo ukryté pod zemí a na povrch vypouštělo jen některé své části. Bylo zajímavé vidět, že i zde vytváří zajímavé kruhové útvary. Porost kolem byl víceméně jednotvárný, převážně zelený s nepravidelně rozmístěnými květy. Ve větší vzdálenosti viděl tmavou masu vyšších rostlin. Z přednášek o téhle planetě si pamatoval, že tyhle by měly mít dřevnaté stonky a dožívat se vysokého věku, ale jak se jim říkalo, to si za nic na světě nedokázal vybavit. Nehorší bylo, že esej, týkající se libovolného tématu, které by se týkalo této planety, tvořila víc než polovinu jeho známky. Takže se bude muset pořádně snažit a rychle najít něco, o čem psát.

Zatímco se rozhlížel, rozzářilo se najednou kousek od místa, kde přístál, drobné světlo. A pak další. A další. Jedno za druhým, jako by značila cestu někam do vyššího porostu. Tak trochu jako v ulicích jeho rodného města. Tavansovi se maličko ulevilo. Možná se přece jenom nepletl a není jediný, kdo tu momentálně něco zkoumá. Svižným krokem vyrazil kupředu, po cestě, kterou mu mihotavá světýlka značila. 

Bylo divné sledovat světelnou stezku, která nebyla pod vodou ani značená jemně světélkujícími korály. Tavans si vlastně nebyl jistý, jakým způsobem místní světýlka fungují, ale přece si nebude stěžovat, ne? Na téhle planetě nebylo nic nebezpečného. Tedy kromě původních živočišných druhů a dominantní inteligentní formy života (v jeho poznámkách zkráceně IFŽ, inteligence diskutabilní), který byl schopen přežít skoro všechno a, pokud si Tavans dobře pamatoval z přednášek, poměrně úspěšně systematicky likvidoval své vlastní životní prostředí. A on si záměrně volil místo, které bude v oblasti s nízkým počtem obojího. Tahle práce bude přece jenom hračka.

Cesta Tavanse zavedla do výrazně podmáčené oblasti, což byla příjemná změna. Porost kolem něj byl nyní vysoký a zakrýval výhled směrem nahoru, což Tavansovi zase tak moc nevadilo. Byl zvyklý pohybovat se v tmavých oblastech. Světla mu navíc ukazovala, kudy má jít, čehož si velmi cenil.

Kolem kotníků mu začvachtala voda. To ho vlastně ani nepřekvapilo. Co ho zaskočilo bylo to, že ho stezka zavedla do vody až takhle pozdě. Pokud měla vést k základně nějaké posádky z jeho planety, čekal by, že bude o něco blíž k přistávacímu místu. Možná chtěli být nenápadní? Potom by ale osvětlená stezka nebyla zrovna tím nejbezpečnějším řešením… Tavans ovšem na přednáškách nedával pozor a teď si nemohl vzpomenout, jaký protokol se na základny na jiných planetách vztahoval. 

Když už byl ve vodě skoro po pas, najednou ho něco zatáhlo za nohu.

„Konečně!“ proběhlo mu hlavou. „Všiml si mě někdo z místní posádky, teď ten úkol už určitě dopíšu!“ Nechal se stáhnout pod vodu a zhluboka se nadechl. 

Místní voda byla kalná a měla bahnitou příchuť. Taky obsahovala výrazně méně minerálů než očekával. A nebyl v ní sám. 

Pokud pocházela bytost, která ho stáhla do vody, ze stejné planety jako on, zdálo se, že život na téhle planetě vyžaduje velké množství přizpůsobování. Její kůže byla bledá, až moc světlá na to, aby bezpečně splynula s tmavým dnem. Z hlavy jí vyrůstala stejná keratinová vlákna jako viděl na fotografiích místní IFŽ. I když pokud si pamatoval, obvykle neměla barvu okolního rostlinstva. Žaberní škvíry taky nikdy neviděl, místo nich měla uprostřed obličeje stejný výrůstek jako místní. Možná nějaká forma přestrojení? Dívala se na něj dost nevěřícně.

„Co jsi ty za člověka?“

„Šššš! Já nejsem člověk!“ vyjekl. Zašklebila se.

„To vidím.“

„Popravdě jsem doufal, že tady někoho najdu, začínal jsem být beznadějný,“ přiznal. „Potřebuju pomoc s úkolem a myslím, že někdo, kdo tady strávil delší dobu, by mi s tím mohl poradit.“

Osoba, která ho stáhla pod vodu, překvapeně zamrkala a Tavans by přísahal, že má jen jeden pár víček.

„Cože?“

„Jak dlouho už tu jste?“

„Pár set let.“

„Páni! Místních? Myslel jsem, že tu je rok delší…“

„Co to-“

„Mohl bych mít pár otázek?“

Velice zmatená rusalka pokrčila rameny.

„Tak prosím.“