Dýně za rohem

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Můj spisovatelský blok tak trochu pokračuje (bohužel, hrozně rád bych konečně něco napsal, ale jsem rád, že jsem se dokopal aspoň k tomu pracovat na něčem na dračák), takže dneska tu pro vás mám zase jednu šuplíkovku. Doufám, že jste ve zdraví přežili Velikonoce a povídku si užijete!

Vaše Lordie

Když zavrzaly dveře od Brendina pokoje, hobitka zpozorněla. 

“Brendo?” ozval se Gerdin opatrný hlas. “Jsi tady? Říkalas, že mám jít dál, i když tady nebudeš, ale pokud tu nejsi, asi bych radši počkala venku…”

“Jsem tady, pojď dál!” houkla na ni Brenda a poslouchala, jak si Gerda oddechla a zavřela za sebou dveře. Následovaly kroky po rozvrzané dřevěné podlaze. Ještě kousek a zahne z předsíně, kterou měla Brenda společnou se svou spolubydlící, do jejího pokoje…

Jako na povel se najednou ozvalo polekané vyjeknutí a Brenda vyskočila.

“Jsi v pořádku?”

“Jo…” Gerda se vpotácela do jejího v pokoje. “Ale co tam za rohem dělá ta dýně?”

“Tu mi poslali naši. Mají farmu.”

“To zní fajn,” přikývla Gerda a posadila se na kraj Brendiny postele. “Ale proč ji máš v pokoji? A zrovna na takovém místě? Málem jsem se o ni přizabila,” uchechla se. 

“Nemám kam jinam ji dát. Kdybych ji vzala do kuchyně, udělali by z ní hnusný řídký pyré pro celou školu. Tvrdili by, že je dýňový, ale většina z toho by byla mrkev. Mám s ní jiné plány?”

“To pořád neodpovědělo moji otázku. Proč ji máš zrovna tam?”

“Abych na ni nezapomněla. Víš, kolikrát se stane, že něco někam položíš, jdeš dělat něco jiného a zapomeneš na to? Na tuhle dýni nezapomene nikdo, kdo sem přijde. A i kdyby - pak zase půjdeš zpátky, zakopneš o ni znova a ejhle - hned si na ni vzpomeneš!”

“To zní naprosto blbuvzdorně,” pokývala Gerda hlavou. “A co s ní budeš dělat?”

“Upeču koláč.”

“A to ti dovolí? Myslela jsem, že do školní kuchyně nesmí nikdo, kromě zaměstnanců školy.”

“Tam ne, samozřejmě. Slyšela jsem od pár starších studentů, že kdysi někdo na kraji pozemku postavil hliněnou pec. A v té by to určitě šlo! Tak jsem se chtěla zeptat, jestli jsi náhodou něco takového někdy nedělala.”

“Vlastně jsme takovou měli,” přiznala Gerda. “Moje máma často pekla pro celou osadu a na to obyčejná pec u kamen nestačila, takže když jsem byla malá, celá osada se dala dohromady a postavili uprostřed vesnice velkou pec. Jako dítě jsem s ní moc pomáhat nesměla, ale postupně jsem něco okoukala. Takže pokud budeš chtít pomoc s obsluhou, nevidím žádný problém.”

“Díky bohům,” oddechla si Brenda. “Nikdo jiný mě už nenapadal.”

“Ráda pomůžu,” ujistila ji Gerda. “Ale kde vezmeš ostatní přísady na koláč?”

Než Brenda stihla odpovědět, někdo zaklepal na dveře. 

“Hej, Brendo? Nesu ty věci, jak jsi chtěla!”

Brenda se zazubila.

“Pojď dál, Wide!”

Následovalo další zavrzání dveří, následované vrzáním podlahy. Pak vyjeknutí a hlasité ŽUCH!

“Proč tady, sakra, máte tu dýni?!”

Brenda se smíchem znovu vyskočila na nohy a spěchala mu pomoci ze země. 

“To je aby na ni Brenda nezapomněla!” oznámila Gerda vesele. 

“Myslím, že až si tady někdo zlomí nohu, už na ni nikdo z nás v životě nezapomene,” zabručel Wid a s Brendinou pomocí doklopýtal až do pokoje. V ruce držel košík přikrytý kostkovanou utěrkou. “Mám tady mouku, vajíčka, oříšky a nějaké luxusní, které mi přinesla sestra ze své poslední výpravy. Ptá se, co máte v plánu a jestli se může přidat.”

“Klidně jí vzkaž, ať se přidá,” dovolila mu Brenda. “Ale ať to nikomu neříká, pro celou školu tahle dýně fakt stačit nebude.”