Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Co uděláte, když vám někdo dá tip na téma povídky? Vezmete ho a uděláte z něj něco jiného, samozřejmě! I tak se snad bude líbit, tak příjemné čtení!
Vaše Lordie
„Za tebou.“
„Promiň, říkals něco?“
„Jenom jsem něco našel.“
Amra se postavil na špičky, aby svému vyššímu příteli viděl přes rameno.
„Týká se to historie rostlinné magie?“
„Vlastně ani ne, ale bylo to v historiích. Z nějakého důvodu.“
„Co to tedy je?“
„Vypadá to jako vzkaz.“
Amra přejel prstem po svitku, který Kornel držel. „’Za tebou’... To tam někdo vlepil? Do svitku v knihovně řádu?“
„Vypadá to tak.“
„Z toho by mohl být pořádný průšvih. Co je to za svitek?“
Kornel ho obrátil v rukou.
„Není nijak nadepsaný.“
„Tak to je pěkné.“
Kornel si ještě chvíli prohlížel svitek. Pak se začal pomalu otáčet, dokud nestál úplně zády k místu, kde svitek našel. Očima těkal mezi svitkem a policí na druhé straně uličky.
„Vidíš něco?“ vyzvídal Amra.
„Zdá se mi to, nebo je jeden z těch svitků o něco menší než ostatní?“
Kdyby to nezmínil, Amra by si toho nejspíš ani nevšiml. Takhle to ale bylo docela očividné.
„Myslíš tenhle?“ zvedl ho z police.
„Dělej, rozbal ho!“
Amra svitek spěšně otevřel a asi minutu na něj zíral. Pak ze sebe vypravil: „Myslím, že tohle musel napsat nějaký student. Podívej.“
Kornel mu nakoukl přes rameno. Svitek, který objevili, byl čistý, až na jednu větu napsanou rozmáchlým písmem uprostřed.
„Znavený poutníče, studnici vědění nalezneš v oddělení o jedovatých rostlinách, třetí police odshora.“
„Tohle začíná vypadat jako nějaký vtip,“ prohlásil Amra.
„I tak, mohli bychom se aspoň podívat, co tam najdeme, ne? Začínám na to být zvědavý.“
„Pokud chceš riskovat, že nám něco vybouchne do obličeje…“
„V tom případě to včas zneškodníme, aby to neodnesl ještě někdo jiný, ne?“
„Co mám s tebou dělat?“ povzdechl si Amra dramaticky. „Tak se aspoň podíváme. Ale všechny svitky odteď otevíráš ty.“
„Slibuju. Přece bych nedopustil, aby na tebe nějaký z nich zaútočil.“
Najít ten správný svitek v oddělení o jedovatých rostlinách bylo o něco náročnější. Někdo se totiž očividně rozhodl, že by bylo dobré napsat a archivovat tolik pojednání o specifických rostlinách, psaných na malých, nepříliš dlouhých svitcích, kolik bude možné, a potom je uložit jako náhodou do třetí police odshora.
„Třeba ten vtipálek chce, abychom měli dobré vzdělání v oblasti jedovatých rostlin?“ napadlo Amru, zatímco sledoval, jak se Kornel přehrabuje svitky. „Nebo je ten vtip v tom, že třetí svitek není.“
„Aha!“ Kornel zamával jedním svitkem. „Nemůžeš být dál od pravdy!“
Amra zamžoural na popisek na okraji svitku.
„Základy kultivace vlčího moru?“
„Ah, to byl ten vedle!“ vyjekl Kornel a chňapl po dalším svitku. „Tak, teď nemůžeš být dál od pravdy!“
Tenhle svitek už odpovídal těm předchozím - nenadepsaný, nepoužívaný, s jednou větou naškrábanou uprostřed: „Chceš-li, poutníče, dojít cíle své cesty, následuj schodiště za palácem vědomostí, které tě k občerstvení tvému dovede.“
„Tady se někdo považuje za básníka,“ uchechtl se Amra. „Tohle už vážně musí být nějaký vtip, ne?“
„Nejspíš,“ připustil Kornel. „Ale pokud se to aspoň nepokusíme prozkoumat, nebudu kvůli tomu spát.“
Schodiště, ke kterému je svitek navedl, bylo částečně ukryté odnožemi vyrůstajícími ze stromu, ve kterém se nacházela knihovna.
„Ať ty vzkazy psal kdokoliv, očividně se moc nesnažil to utajit,“ poznamenal Kornel a zamyšleně si schody měřil pohledem.
„Možná sázeli na to, že to jen tak někdo nenajde?“ uvažoval Amra. „Pokud ne ty schody, tak aspoň ty svitky ne.“ Odmlčel se. „Když už teď víme, kam ty svitky vedou, měli bychom se vrátit do knihovny. Ty poznámky o historii rostlinné magie se samy nenapíšou.“
„Já ale potřebuju vědět, kam jdou ty schody,“ zabručel Kornel. „Takže klidně běž sám, já tě pak doženu.“ Obrátil se a zmizel mezi větvemi na schodech.
Amra si povzdechl. „Co já pro něj všechno neudělám?“ zamumlal a následoval svého přítele na schody. Byly příkré a obkroužily celý strom kolem dokola, celou dobu skryté za příkrovem olistěných větví. Museli už být nad knihovnou, když schodiště najednou vyústilo do prostoru vytvořeného podobnou magií jako mnoho budov Lesního hradu. Byla o dost menší než knihovna, ale i zde bylo živé dřevo stromu vytvarováno do podoby stolů, sedaček a polic. S tou výjimkou, že vedle knih police vyplňovalo značné množství lahví. A Amra i Kornel si byli jistí, že se nejedná o lahve na mléko.
Osvětleny jemným magickým světlem seděly v místnosti dvě postavy. Vyšší z nich, tmavovlasá dívka, k nim seděla zády, ale její společník, podsaditý světlovlasý mladík, si jich všiml okamžitě a s překvapeně pozvednutým obočím odložil pohárek, ze kterého popíjel.
„Tasse?“ zamumlal zaraženě Kornel.
Tasartir se široce usmál.
„Maro, myslím, že jsme ty klíče měli přece jenom udělat o něco složitější.“
Žádné komentáře:
Okomentovat