Sušenky

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Pořád ještě trochu zápasím s kreativitou a motivací, takže dneska vám tu nechám aspoň jednu wordvemberovskou povídku. Hrozně jsem si užila její psaní, snad vám udělá radost!

Vaše Lordie

"Tohle," prohlásil Tasartir důrazně, "je ta nejlepší věc, jakou lidstvo dokázalo vytvořit."

"Chováš se, jako bych nikdy neviděla pečivo," poznamenala dotčeně žena, která s ním seděla na útesu, a zamračila se na malý, kulatý předmět, kterým jí šermoval před očima. V něčem mu byla podobná - baculatá, s dlouhými vlasy a zašpičatělýma ušima. Dál ale veškerá podobnost končila. Nebyla nijak stará, ale její vlasy byly směskou šedých odstínů. Světlou kůži měla pokrytou pigmentovými skvrnami a jediné, v čem byla oblečená, byla tulení kůže. "Rybáři si do práce nosí pečené placky. Někdy i chleba."

"Ochutnalas ale někdy něco sladkého?"

Selkie pohodila hlavou.

"Kde bych vzala něco sladkého? Tady na břehu moře? Tady si nemáme z čeho vařit sladké ovoce a takové věci."

"Ovoce roste na stromech," opravil ji Tasartir dotčeně.

"Tak jak to, že jsem ještě žádné neviděla?" odsekla dotčeně.

"Třeba proto, žes z těchhle útesů nikdy nedošla dál než na kraj vesnice."

Selkie sklopila oči.

"Vždyť víš, že nemůžu opustit moře. Ty to máš lehké, sladká voda teče na pevnině skoro všude."

"Sladká voda mě neváže."

"Opravdu?" Upřela na něj vlhké černé oči. "Tak bez ní někdy zkus zůstat delší dobu."

"Pokud to bereš takhle," zašklebil se, "tak pít a mýt se přece potřebujeme všichni, ne?"

"Tak jsem to nemyslela," namítla a kývla hlavou směrem k předmětu, který Tasartir držel v ruce. "Povíš mi už, co to je, nebo ne?"

"Tohle, má milá, je sušenka."

"Říkáš to, jako by to pro mě mělo něco znamenat."

"To by tedy mělo. Ochutnej."

Selkie sušenku chvíli převracela v rukách. Pak do ní zkusila kousnout.

"Je tvrdá!" zamračila se.

"Vadí to?"

Vycenila na něj zuby. Byly ostré jako zuby šelmy, dokonalé k chytání ryb.

"Já nemám hloupé lidské zuby. Ty moje jsou určené k trhání masa, ne okusování kamení."

"Když si ji trochu namočíš, změkne," poradil jí Tasartir. "Tyhle jsou dobré třeba s čajem z- Počkej, co to děláš?!"

S vyděšeným výrazem sledoval, jak selkie noří sušenku do jezírka slané vody, které se při odlivu vytvořilo v kamenné prohlubni. Za okamžik ji zase vytáhla, změklou a nasáklou morškou vodou, a celou si ji strčila do úst. Chvíli zamyšleně žvýkala.

"To není špatné," usoudila nakonec.

"Říkal jsem namočit si ji do čaje," povzdechl si Tasartir. "Ne do moře."

"A kde tady asi vezmu čaj?" vyplázla na něj jazyk. "Navíc, čaj je voda s listy, ne? Moře má chaluhy, ty jsou skoro jako listy. Takže je to vlastně taky čaj."

"Spíš polívka," zabručel bylinkář dotčeně.

"A to je zase co?"

"Tu už jsi určitě měla. Horká voda a v ní zelenina? Někdy rybí nebo jiné maso?"

"To už mluvíš zase o moři, ne?"

"Moře nevaříš v kotli nad ohněm. I když… prý jsou národy, co věří, že moře je kotel bohů, co se jednou začne vařit a pohltí celý svět."

"Někdy ti vážně nerozumím," posteskla si selkie. "Ale ta tvoje… sušenka? byla dobrá. Nemáš ještě?"

Tasartir zalovil v plátěném pytlíku, který přinesl s sebou. Byl z voskované látky, aby se jeho obsah nepromáčel. Ne, že by na tom záleželo, jak se zdálo. Vytáhl několik sušenek a podal jí je. Přijala je se širokým úsměvem.

"Tohle bychom měli dělat častěji,” prohlásila.

"Tak já si příště přinesu vybavení a uvařím ti tu polívku," rozhodl Tasartir. "Ať ji můžeš porovnat s mořem."