Stopa v mlze

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Dnešní den byl trochu náročnější, navíc mám rozpracovanou přednášku na Trpaslicon (pokud jdete, tak přijďte v sobotu ve 20:30 na sci-fi a fantasy linii!), takže dnes vám tu nechám jednu wordvemberovskou povídku. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

Už poněkolikáté za posledních pár měsíců došla Aldara k názoru, že studium na univerzitě je zatraceně divná věc. Rozhodně nečekala, že jí během volného dne vyvedou brzy ráno do lesa na okraji školního areálu a oznámí jí a dalším studentům magických oborů, že budou v husté mlze hledat spolužáky, které jim přidělí. V jejím případě to byla Gerda. Samozřejmě, že to byla Gerda. Přes ramena měla přehozenou prošívanou deku z mnoha různobarevných kusů látky a vypadala rozespale. 

“Tak hodně štěstí,” popřála jí. “Budu se snažit nebýt moc nenápadná, ať to máš rychle za sebou.” Pak zamávala a společně s dalšími několika studenty zmizela v mlze.

“Tak tohle bude zajímavé,” prohodil Nephele, který stál hned vedle Aldary. Jako obvykle mluvil jemným, zasněným hlasem a pohled už měl upřený někam do mlhy. 

“Myslíš?” zeptala se nejistě.

“Mlha má své kouzlo,” usmál se Nephele. “Nabízí úplně jiný pohled na věci.”

“Vážně?”

“Uvidíš,” mrkl na ni a ona měla pocit, že se mu v očích třpytí hvězdy. Možná to tak i bylo, u stoupenců Nebeského hada jeden nikdy nevěděl.

Zvuk rohu jim oznámil, že mohou vyrazit. 

“Tak do toho,” řekl Nephele. “Pojď se mnou.”

“Nemáme hledat?” zeptala se Aldara zmateně. 

“Nejdřív ti něco ukážu. Ruku na rameno.”

Položila Nephelemu ruku na rameno a opatrnými kroky ho následovala do mlhy. Ostatní studenti kolem nich postupně mizeli v mlze, až úplně osaměli v šedé prázdnotě, kterou se paprsky vycházejícího slunce prodírali jen těžko. Aldara se snažila soustředit na to, kam šlape, a sledovat, kudy jde. Lesní pěšina byla plná stop, které mizely do všech směrů. Možná, že kdyby měla šanci se zastavit a prozkoumat je, mohla by na něco přijít… I když si předtím ani nevšimla, jaké měla Gerda boty, protože ji rozptýlila její strakatá deka a rozčepýřené vlasy. Nephele narozdíl od ní kráčel, jak se zdálo, úplně nazdařbůh a jen těsně se vyhýbal stromům, které se před nimi nořily z mlhy. Na dotazy, jestli vůbec ví, kam jde, odpověděl jenom, že jeho kroky vede Nebeský had. Pak se znenadání zastavil a Aldara do něj narazila. 

“Dívej se,” vyzval ji. Aldara upírala oči do mlhy, která se jí zdála úplně neprostupná. Pak koutkem oka zahlédla nějaký pohled. A další. Něco jako světlé skvrny pohybující se mezi stromy. 

“To jsou-”

“Světélka. Bludičky. Mají mlhu rády. Přilákala je z mokřadů za lesem až sem.”

“Jak to víš?”

“Rád se procházím. A vyrůstal jsem na vřesovišti u podobných blat. Byl tam nádherný výhled na oblohu…”

“Proč mi tohle vlastně ukazuješ?”

“Jsi osamělá. Nebo si tak aspoň připadáš. A v mlze si jeden často připadá ještě osamělejší než jindy.”

“Nechtěl jsi, abych byla osamělá?”

“Chtěl jsem ti něco ukázat,” řekl a usmál se. Jeho tvář byla úplně bezelstná. “Neboj, nebude to už trvat dlouho.”

Dřepl si a natáhl ruku před sebe. Světlé skvrnky kolem nich se zachvěly a několik z nich se pohnulo směrem k němu. Nereagoval, dál bez hnutí vyčkával. Pak se jedno ze světýlek přisunulo o něco blíž. Aldara by si toho skoro ani nevšimla, kdyby jeho jas maličko nezesílil. Potom nejspíš musela mrknout, protože najednou bludička seděla Nephelemu v dlani. Vypadala jako malý, světle žlutý plamínek a slabě se mihotala. 

“Nastav ruku,” vyzval ji. Bez námitek poslechla. Plamínek zazářil trochu jasněji a přeskočil jí do dlaně. Maličko šimral a studil. 

“Když jí povíš, koho hledáš, pomůže ti je najít.”

“Není to podvádění?”

“Nikdo neříkal, že si nemůžeme pomoct navzájem. Nebo že nemůžeme najít něco, co by nám pomohlo.” Věnoval jí další povzbudivý úsměv a přilákal k sobě další bludičku. “Já půjdu, myslím, že jsem měl najít Hiltrud a nerad bych ji nechal čekat. Možná se mi podaří ještě poradit Widovi, dostal za úkol najít Brendu a byl chudák úplně rudý. Navíc, nejspíš budeš chtít trochu soukromí, abys mohla bludičce v klidu popsat, koho hledáš.”