Hlasy listí

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Uplynul týden a já mám zase pracovní středu. Mohla jsem něco napsat... ale nakonec k tomu nějak nedošlo, takže tady máte aspoň jednu šuplíkovku a já jdu zase sbírat inspiraci!

Vaše Lordie

Podzim v lesích na severu byl to nejkrásnější, co Gerda znala. Smíšený les, ve kterém vyrůstala, se najednou z velké části zbarvil do ruda, žluta a oranžova a zemi pokrylo listí. Pravidelně každý rok vznikla pod okny srubu, ve kterém Gerdina rodina bydlela, ohromná hromada listí, pohrabaného po celé vesnici. V polovině podzimu už byla tak veliká, že se Gerda a její sourozenci nenamáhali slézat z podkrovního pokojíku po příkrých schodech a skákali z okna rovnou na hromadu. Když se teď rozhlížela po univerzitním kampusu, docela jí to chybělo. 

Trávníky kolem budov univerzity byly barevným listím téměř nedotčeny. Na vině byli patrně univerzitní zaměstnanci, kteří jakýkoliv list, který dopadl na trávu, okamžitě přemisťovali do pytlů a odnášeli někam pryč. A i když se snažila sebevíc, nikdy neměla dost času na to, aby se jí podařilo zjistit, kam listy kolem univerzity mizí.

“Nejspíš je někde pálí,” usoudil Wid, když se ho na to v jídelně zeptala s nadějí, že mu o tom jeho starší sestra třeba něco řekla. 

“Nebo je vozí na kompost?” navrhla Brenda, která se znenadání objevila u jejich stolu. Wid vyjekl a Gerda jen sledovala, jak mu rudnou uši. “Nejspíš prostě chtějí, aby tady byl pořádek,” dodala Brenda smutně. “Kdybychom byli v lese, bylo by to jiné…”

“Taky ti chybí listy?” vyhrkla Gerda. Brenda přikývla.

“Vyrůstala jsem na kraji lesa, strávila jsem tam prakticky celé dětství. Jestli budu mít příležitost, až tady skončím, tak odejdu do lesů a pokud možno je už neopoustím.”

“Takhle mluvil můj bratranec Pelje o horách,” vzpomněla si Gerda.

“Jak to s ním dopadlo?”

“Žije vysoko v horách a stará se tam o svatyni. Když jsem ho viděla naposledy, měřil přes dva metry.”

“To je u trollů normální výška?” ozval se Wid.

“Podle možností. Většina z nás co žije v domech a vesnicích, není o nic větší než lidé. Občas i trochu menší. Ale ti, co tráví celé roky na rovinách nebo v horách pod širým nebem… Našinci to obvykle berou jako hotovou věc, nikdo moc nepřemýšlí nad tím, jak to přesně funguje, ale ti co žijí v takhle velkém prostoru bez střechy nad hlavou, většinou ve větším souladu s přírodou, většinou prostě rostou dál. Nestává se to často, jenom u těch opravdových samotářů. Vypráví se historky o trollech, kteří byli velcí jako hory, ale největší, jakého jsem viděla já, měl tak čtyři metry? O moc víc určitě ne. Myslím, že v dnešní době už by žádný troll nenarostl o tolik víc.”

Brenda se zájmem poslouchala. Wid zíral někam na strop, ale Gerda by se vsadila, že se snaží odhadnout, jak vysoko jsou čtyři metry a co by pro strop a dveře v jídelně znamenala tak vysoká osoba. 

“Myslím, že tvého bratrance si asi na čaj nepozvu,” usoudila Brenda s lehkým úsměvem. 

“Jemu by to asi ani nevadilo,” přiznala Gerda. “Řekla bych, že je spokojený tam, kde je.”

Brenda přikývla a ohlédla se na Aldaru, která seděla u stejného stolu o pár míst dál.

“Co ty, Aldaro, tys taky vyrůstala v lese, že? Nechybí ti listí?”

Elfka překvapeně vzhlédla od večeře. 

“Já- nevím,” zamumlala a znovu sklopila hlavu. “Možná. Nepřemýšlela jsem nad tím.”

“Jednou na podzim vás vezmu k nám,” rozhodla Gerda. “Ať si můžete taky zaskákat do listí.”

***

Slunce bylo ještě za obzorem, když Gerdě několik dní po debatě v jídelně začal někdo jemně třást ramenem.

“...seděje?” zamumlala rozespale.

“Pššššt,” ozval se tichý hlas její spolubydlící. “Pojď se mnou.”

Aldara počkala, až si Gerda obuje boty a přehodí přes ramena vlněný plášť. Potom ji vyvedla z kolejní budovy. 

“Teď ti musím zavázat oči,” oznámila vážně. “Ale nemusíš se bát, nemám v úmyslu nic zlého!” dodala spěšně. 

“Kam jdeme?” 

“Uvidíš,” zamumlala Aldara rozpačitě. “Je to překvapení.”

“Dobře,” kývla Gerda. “Tak do toho.”

Aldara jí opatrně zavázala oči a pak ji vzala za ruku. Její ruka byla překvapivě teplá a, jak se dalo čekat, měla pět prstů, ne čtyři jako ta Gerdina. Gerdu napadlo, že to je něco, co by v budoucnu ráda prostudovala. Pro teď se ale nechala vést přes kampus někam za skleníky. 

Jak pokračovaly dál, přinesl noční vánek ke Gerdiným uším něco povědomého. Stovky šustivých, šumivých zvuků, jako když listím v jejím rodném lese prolétl vítr a ono se rozšumělo spoustou jemných hlásků. Pak jí listí zašustilo kolem nohou a Aldara se zastavila. 

“Jsme tu,” oznámila tiše a pustila Gerdinu ruku. Bylo slyšet zamumlané zaklínadlo a Gerda přes šátek, který měla přes oči, zaznamenala jemné světlo. Pak jí Aldara šátek sundala. 

Obě dívky stály na palouku, uprostřed kterého byla navršená hromada listí. Zdaleka nedosahovala takových rozměrů jako ta z Gerdiny vesnice, ale i tak šlo o obdivuhodné množství listí. Nad ní se vznášelo několik magických světel.

“To je jediné kouzlo, které zatím zvládám,” přiznala Aldara skromně. 

“Tahle hromada je taky kouzelná,” prohlásila Gerda. “To ty?”

“Mluvila jsi poslední dobou hodně o listí. A zmínila jsi hromadu, do které jste skákali? Znělo to hezky. Přemýšlela jsem, že něco takového zkusím, ale myslím, že nevím, jak na to…”

“Nevíš si rady se skákáním do hromady listí?”

Aldara byla úplně rudá, ale přikývla. Gerda se usmála.

“Tak v tom případě tě tomuto starobylému umění budu muset naučit.”