Původně jsem chtěla zveřejnit povídku, kterou mám rozepsanou, naneštěstí se mi zatím nepodařilo ji dopsat, tak si budeme muset ještě počkat. Místo toho tu ale mám něco z wordvemberu, co vám určitě připomene jednu z mých oblíbených osob - Kalamity Iharo (určitě zaskočte na její blog!) Příjemné čtení!
Vaše Lordie
“Urozená paní, podívej se tamhle,” vyzval Kornel Adalgardu tiše, jakmile se posadila ke stolu. “Nenápadně, ať to nevypadá, že zíráme.”
Adalgarda se opatrně zhoupla na židli, aby lépe viděla přes vysokou osobu u vedlejšího stolu. Chvíli se upřeně dívala na druhou stranu mísnosti, než se zase zhoupla zpátky.
“Jak je tohle vůbec možné?!” zeptala se stejně tiše.
“Jestli myslíš, že to nejsou oni, tak-”
“Jistě že jsou to oni!” sykla. “Ale co dělají tady? Jsme dost daleko od hranic.”
“Třeba si rozšiřují obzory?” navrhl Kornel a instinktivně se přikrčil za svůj půllitr. “Nebo chtějí zaskočit na návštěvu.”
“Za námi?”
“A proč ne? Neříkej mi, že by se ti nelíbilo, kdyby se někdo, komu na tobě záleží, rozhodl tě navštívit.”
“Kdyby se mě někdo rozhodl navštívit, předpokládala bych, že mi o tom dá vědět.”
“Ani když dotyčný neví, kde bydlíš?”
“Takže podle tebe je to náhoda?”
“Co je náhoda?” ozval se nad stolem hlas a Tasartir si se skřípěním odsunul židli, aby se mohl posadit.
“Tasse!” rozzářil se Kornel. “Tebe nezatkli!”
“Bohům díky ne, i když v jednu chvíli jsem se toho docela vážně obával. Už nikdy nechci vysvětlovat starostovi, jak jeho soused neměl tušení, že má v domě plivníka, který mu po nocích nosil jídlo a peníze přímo ze starostova domu. Díval se na mě jako na komplice.”
“Ale máš to za sebou,” usmála se Adalgarda. “A my nemusíme řešit, jak zaplatíme kauci, abychom tě dostali z vězení. Zase. Mimochodem, máme z toho něco? Nechci nic říkat, ale z peněz, které nám dala vaše sestra, už toho moc nezbývá.”
“Žádná sláva to není, ale na pár noclehů a dobrých večeří to stačí. A dobrá večeře je přesně to, co teď potřebuju.”
“Možná s tím budeš chtít chviličku počkat,” navrhl Kornel opatrně.
“S večeří se nikdy nečeká, pokud to není otázka života a smrti,” upozornil ho bratr. Kornel neodpověděl, jenom lehce kývl směrem za Tasartira a ukázal tim směrem prstem.
“Jenom opatrně, ať zbytečně nepřitahujeme pozornost,” varoval ho.
Tasartir přikývl a provedl stejný manévr jako předtím Adalgarda, jen přitom musel trochu víc natočit hlavu.
“Bohové!” vydechl a kdyby Kornel s Adalgardou včas nezasáhli a nechytili ho za ruce, nejspíš by se převrhl dozadu. “To je- To jsou-”
“Jo,” přikývl Kornel. “A nehulákej. Nevědí, že tu jsme.”
“Jste si tím jistí?”
“Nevím jestli naprosto, ale docela dost ano.”
“Já si pořád myslím, že bychom tam měli prostě jít a pozdravit,” mračila se Adalgarda. “Jsou to staří přátelé a určitě nás rádi uvidí. A my je.”
“To samozřejmě můžeme,” přikývl Kornel. “Ale uvažujte, jaká legrace by byla je překvapit.”
“Jaké překvapení přesně máš na mysli?”
Kornelovi se na tváři objevil uličnický úsměv.
“Vzpomínáte si, jak jsme se s nimi poznali?”
“Na to nemůžu být střízlivý,” upozornil Tasartir.
“To od tebe ani nikdo nežádá.”
***
Jak večer ubíhal, bylo zjevné, že se večeři a alkoholu nevěnuje pouze Tastartir. Přinejmenším dva členové osazenstva stolu, který sledovali, byli pěkně v náladě a jejich hlasy se nesly celým hostincem.
“Nemám tušení, o čem se baví, ale rozhodně jsou to oni,” prohlásil Kornel. “Jak to vidíš, Tasse?”
Tasartir ho vztyčeným prstem umlčel a dopil, co měl před sebou. Potom nádobu s hlasitým bouchnutím postavil na stůl.
“Myslím, že jsem připravený,” prohlásil a se skřípěním se odsunul od stolu. Vstal a pomalým krokem se vydal ke stolu, na který se celý večer ohlíželi. Opíral se při tom o svou hůl.
Jak se blížil, bylo mu jasné, že přinejmenším jeden z osazenstva stolu si ho všiml. Černovlasý mládenec s jizvou přes ústa překvapeně zvedl obočí a zdálo se, že chce něco říct. Tasartir se maličko zakymácel, podařilo se mu ale udržet rovnováhu. Jemně zavrtěl hlavou a položil si prst na rty. Černovlásek, jak se zdálo, pochopil a slabě se usmál. Pak se dotkl ramene dívky s hnědými copy, která seděla vedle něj a sledovala, jak jejich dva společníci soutěží v páce. Vykulila oči a otevřela pusu, ale Tasartir si přitiskl prst na rty ještě usilovněji. Přikývla a snažila se tvářit jakoby nic.
Tasartir se došoural až k jejich stolu a opřel svou hůl o zem. Pak ji pustil tak, aby dopadla na záda mladému muži v šedém mnišském oděvu.
Jo, seznámení s touhle skupinou si pamatuju. Zajímalo by mě, jak se asi ten v mniškém oděvu bude tvářit na to, že opět dostal holí přes záda.
OdpovědětVymazat