Hospodáříček

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Osud tomu chtěl, že jsem se po dlouhých měsících pustila do přípravy dračáku a úplně zapomněla, že je dneska středa. Protože bych vás nerada odbyla odfláknutou povídkou, mám tu pro vás připravenou další povídku z loňského Wordvemberu (zase vás při tom odkážu na blog Kalamity Iharo, pokud vám postavy, které se v ní vyskytnou, nebudou povědomé). Příjemné čtení!

Vaše Lordie

Jakmile hůl uhodila mnicha do zad, strnul a pustil ruku svojí soupeřky. Ta vzhlédla a vytřeštila oči. Ruce jí vylétly k ústům v neskrývaném překvapení. Mnicha to očividně ještě víc zmátlo.

“Co je?!” houkl a natočil se tak, aby lépe viděl. Hůl mu ze zad sklouzla, ale než stačila se zarachocením dopadnout na dřevěnou podlahu, mnich už byl na nohou a jednou rukou držel Tasatira za rameno, připravený tou druhou okamžitě zaútočit. 

“Nic,” usmál se Tasartir. “Akorát jsi přišel tam, kde mlátíme lidi klackama do zad, Anisi. Mimochodem, tohle trochu bolí,” dodal a pokusil se mnichovu ruku dostat pryč ze svého ramene.

“Tasartire!” vykřikla nadšeně Anisova soupeřka, vysoká světlovlasá rytířka. “Co tady děláš?”

“Doteď jsem večeřel.”

Anis na něj chvíli zíral. Pak si ho prudce přitáhl k sobě a obejmul ho. Tasartir jeho objetí zdráhavě opětoval a vrhal při tom zmatené pohledy na zbytek osazenstva stolu. Rytířka Rasha se už nadšeně vítala s Adalgardou a Kornelem a ti poslední dva, Kira a mladík, jehož jméno měl Tasartir na jazyku, ale zrovna si ho nedokázal vybavit, se na sebe jen podívali a oba se tiše rozesmáli. 

***

Za pár minut už všichni seděli kolem jednoho stolu a Anis objednával další rundu, která, alespoň podle Kiry, měla být poslední, protože “už toho pro dnešek bylo dost a tohle je jenom výjimka, protože jsme tu s přáteli”.

“Kde jste se vůbec vzali tady, uprostřed země, kde mlátíme lidi do zad klacky?” zajímal se Kornel.

“Rasha dostala za úkol doručit nějaký list, tak jsme se k ní přidali,” ozvala se Kira.

“Nebylo by snazší poslat posla?” napadlo Adalgardu. 

“Jde o nějaký důležitý dopis,” řekla Rasha. “V podstatě diplomatická mise. Ten dopis máme doručit do královského paláce.”

“Mošná nejsme slovna poslové, ale sdá se, še náš klál nám věší,” dodal tmavovlasý mladík s jizvou, který chvílemi jako by splýval se stíny v rohu. Tasartir se na něj pozorně zadíval.

“Kavalír, že?” ujistil se a svá slova zdůraznil vztyčeným prstem. Kavalír mírně přikývl.

“Jestli chcete, můžeme vás doprovodit do hlavního města,” navrhl Kornel. “Naše urozená paní má nějaké konexe u dvora královny Kayleigh.”

“To říká ten pravý,” poznamenala Adalgarda. “A co vy dva?”

“My jsme tu samozřejmě proto, abychom zajistili tvé bezpečí,” prohlásil Tasartir.

Kavalír se uchechtl.

“Všichni víme, še ulosená paní hlídá vás a ne naopak.” Jeho přátelé se po něm ohlédli, v obličejích výrazy překvapení. “Všichni mošná ne,” opravil se Kavalír. “Paldon.”

Nastalý okamžik trapného ticha přerušila Kira. 

“A co sem přivádí vás?”

“Maličko nám docházely finance, tak jsme se tady poohlíželi po nějakých možnostech výdělku,” pokrčil rameny Tasartir. 

“Spíš Tasse se pokoušel,” dodal Kornel.

“Nějaké štěstí?” vyzvídala Kira.

“Málem se nechal zatknout.”

“Chtěli po mně, abych vyřešil mizení starostova majetku,” pustil se Tasartir do vysvětlování.

“Neměl by něco takového řešit spíš rychtář?” napadlo Anise. 

“Za normálních okolností ano, ale ne v případě, že mizí věci ze zamčené truhly v zamčené místnosti a člověk, u kterého se najdou, o ničem neví.”

“Teoreticky mohl lhát,” uvažoval Anis. “Ne?”

“To by sám nepřišel s tím, že našel ve sklepě váček s penězi, na kterém byl vyšitý starostův erb, a pak i zbytek ukradených věcí. Nejdřív si mysleli, že si jeho sklep jako úkryt vybral nějaký zloděj, ale byla tu ta záležitost s tím, že všechno bylo v zamčené truhle, od které má klíče jenom sám starosta a nedává je z ruky. Zloděj by navíc všechno dobře schoval, kdyby věděl, že do sklepa může někdo přijít, ale ty peníze se tam povalovaly jen tak, jako by někdo chtěl, aby je našel.”

“Takže si tě zavolali na pomoc?”

“Spíš měli štěstí, že jsme tudy zrovna procházeli. Vytáhli mě od snídaně a celý den mě proháněli kolem starostova domu jako nějakého vyšetřovatele. Kolem oběda jsem si začínal myslet, že tam vlastně ani nemám co dělat, protože nic nedávalo smysl. A pak, po obědě najednou ta nešťastná sousedka nalila na misku trochu mléka a nesla ho ke kamnům. Že prý mají za kamny hospodáříčka, který chrání jejich dům a stará se o to, aby nestrádali. V tu chvíli se mi to všechno začalo vyjasňovat.” 

“Počkat, hospodáříčci přece nekradou, ne?” zamyslel se Anis nahlas a fascinovaně při tom na bylinkáře zíral. Tasartir si rozpačitě povzdechl. Pak se pořádně napil a pokračoval ve vyprávění. 

“Až do teď jsem se s žádným nesetkal, ale můj mistr mi kdysi vykládal o plivníkovi. Informace o nich jsou dost zmatené, někdo tvrdí, že se plivník líhne z vejce sneseného kohoutem, někdo přidává, že jde o vejce černé slepice, které musí člověk po stanovenou dobu nosit u sebe. Obvykle v podpaží, což je dost podivně specifické. Je to něco jako hospodáříček, ale pracuje víceméně po svém: jsou známé případy, kdy plivník zajišťoval blahobyt svým majitelům pomocí drobných i větších krádeží. Mám dojem, že jsem někde slyšel i historku o plivníkovi, který se rozhodl svému pánovi posloužit tím, že zapálil střechu sousedovy stodoly. Rozhodl jsem se ho vylákat a trochu mu to mléko vylepšit kapkou alkoholu.”

“A byl to plivník?” vyhrkla Rasha, která až do teď se zájmem poslouchala.

“No tak, Rasho!” zamračil se Anis. “Nemůžeš nechat Tasartira domluvit?”

“Byl to plivník,” přisvědčil Tasartir se špatně skrývaným úsměvem. “Ukázalo se, že ho hospodyně asi před měsícem našla někde na kraji lesa. Myslela si, že je to nějaké zubožené kuře a vzala ho s sebou domů. Plivník se samozřejmě začal hned činit, když viděl, že rodina, která se ho ujala, není zrovna při penězích. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby ho odnesla zpátky tam, kde ho našla. Za pár let by jim po všem tom ukradeném štěstí začal nosit pěknou smůlu. Zbytek odpoledne jsem pak strávil vysvětlováním starostovi, že pachatelem je černé kuře, které se dokáže dostat i do zamčené místnosti, takže nemá smysl ho zatýkat. Vypadalo to, že by rád zatkl aspoň mě.”

“A zatknul tě?” vyhrkl Anis dřív, než si uvědomil, na co se právě zeptal. Tasartir se mu podíval do očí a hlasem, který přetékal sarkasmem, řekl: “Jo.”