První, co Kornel vodě, když se probral, byl trochu rozmazaný kulatý obličej, lemovaný pocuchanými prameny světlých vlasů. Kdosi mu jemnými pohyby otíral obličej. Nic moc dalšího neviděl, smysly měl trochu otupělé. Nejspíš se dýmu vytvořeného rozzuřenými prašivci a jejich králem nadýchal víc, než původně myslel. Pokusil se něco říct, zeptat se, co se stalo, ale z úst mu vyšlo jenom tiché zachraptění. Znovu oči zavřel.
"Šššš," ozvalo se nad ním a kdosi mu trochu neobratně pomohl se napůl posadit. Pak mu k ústům přiložil pohárek. Kornel spolkl pár doušků vlažné tekutiny. Byla hořká a málem mu zaskočila, ale aspoň trochu mu svlažila krk. Pohárek zmizel a on se pomalu sesunul zpátky do vodorovné polohy. Pak někde vpravo od něj zaskřípaly dveře.
"Proč mi tohle děláš?" povzdechl si unavený ženský hlas.
"Proč ne?" opáčil Kornelův opatrovník. Kornela zalil pocit ujištění. Byl v bezpečí.
"Doufala jsem, že budeš chvíli v klidu a ne tady hned poletovat jak splašená kvočna!"
"Dělám jenom svoji práci."
"Tasse?" zamumlal Kornel ochraptěle.
"Jo," odpověděl jeho bratr jemným hlasem. "Jsem tady."
"Je vzhůru?"
Kornel znovu otevřel oči a tentokrát se mu podařilo zaostřit. Tasartir seděl na okraji postele. Byl stále ještě pobledlý a vlasy, obvykle pečlivě učesané a zapletené, mu visely až na ramena. Levé předloktí měl obvázané. Kromě bratra se nad ním skláněla další osoba, žena s dlouhými, zrzavými vlasy. Paní Adalgarda.
"Co se stalo?"
"Tak trochu ses nám přidusil. Naštěstí byla naše urozená paní hned za tebou a ujistila se, že je korunka bezpečně u svého majitele. Pak tě odtamtud vytáhla."
Kornel se usmál.
"Co bychom bez tebe dělali, urozená paní?"
"Teď už asi nic," prohlásila Adalgarda, ale usmívala se při tom.
“Máme štěstí, že jsi s námi,” pokusil se opětovat jí úsměv. “Mimochodem, Tasse?”
“Copak?” naklonil se jeho bratr blíž. Vypadal starostlivě.
“Vypadáš hrozně.”
“Ale no tak!” zakoulel Tasartir očima. “Já se tady starám a-”
“A přitom jsi měl být v klidu a ne courat kolem!” okřikla ho Adalgarda. “K čemu ti je, že se tvoje tělo dokáže vypořádat s většinou jedů, když ho nenecháš chvíli v klidu, aby se o to postaralo!”
“Já nemůžu,” odsekl Tasartir.
“Proč ne?!”
“K čemu jsem, když se nemůžu postarat o ostatní?”
“Tasse?” ozval se Kornel. Podobné řeči znal a nebyl na ně zvědavý.
“Ano?”
“Jsi idiot. Běž si lehnout a neříkej hlouposti. Až ti bude líp, můžeš si zase hrát na kvočnu.”
***
Asi o hodinu později už bylo Kornelovi dost dobře na to, aby se posadil na posteli. Tasartira přinutil, aby se posadil vedle něho a začal se mu probírat zacuchanými vlasy.
“Co dělá tvoje ruka?” zajímal se, zatímco prsty rozmotával zvlášť zacuchaným pramenem. S hřebenem by to šlo snáz, ale Kornel nevěděl, kde ho jeho bratr má, a ptát se na něco takového se neodvážil.
“Myslím, že se mi začíná vracet cit v prstech.”
“A tos chtěl chodit kolem a ošetřovat?”
“A proč ne?”
“Protože občas musíš nechat ostatní, aby se postarali o tebe.”
“Hm.”
“Jakmile budeš v pořádku, můžeš kolem nás zase běhat jako kvočna. Ale teď zůstaň nějakou dobu v klidu. Mám pocit, že v opačném případě by tě paní Adalgarda asi přivázala k posteli,” prohlásil Kornel. “A ne takovým tím sexy způsobem!” dodal rychle.
“To bych ani neočekával, nejsem její typ. Ale mám dojem, že ta nová pomocnice starého Rainera u Třech kozlů by její typ být mohla!”
Kornel se pousmál.
“Musíme se bavit o takových věcech?”
“Proč ne? Tohle přece patří k přespávání na cizích místech, ne? Zaplétání vlasů a povídání si o holkách? Nebo...ne nutně o holkách?” Tasartir se pokusl ohlédnout.
“Mezi námi dvěma nevím, jestli bychom se na něčem byli schopní shodnout. A teď drž, nebo budeš mít ten cop nakřivo.”
Žádné komentáře:
Okomentovat