Kluk se sluchátky

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak tu po dlouhé době mám novou, úplně čerstvou povídku. Měla jsem ji pár dní v hlavě a pokud si její čtení užijete tak jako já psaní, máte se rozhodně na co těšit!

Vaše Lordie

Na okraji fontánky před vlakovým nádražím sedává kluk se sluchátky. Sedí, klátí nohama a dívá se asi někam do dálky. Nevzpomínám si, že by kdy dělal něco jiného. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych ho tu někdy neviděl. 

Párkrát jsem si zkoušel vybavit, kdy jsem ho viděl poprvé, ale vypadá to, jako kdyby tu byl vždycky. Občas mi ho moje paměť ukazovala jenom jako rozmazanou šmouhu, ale nedokázal jsem si vzpomenout na dobu, kdy by na té fontánce neseděl. Každé odpoledne, vždycky, když jsem na cestě od vlaku ze školy domů, sedí na zídce fontánky a klátí nohama. Jako by ho nic na světě netrápilo. Třeba nemusí chodit do školy a trápit se s úkoly a testy, napadlo mě párkrát. Co ale potom dělá? Jenom sedí na fontánce?

Jednou v létě, hned na začátku prázdnin, mě kolem toho kluka se sluchátky napadla jistá teorie. Nemohl jsem si ale být jistý, dokud jsem si ji neověřil. Vybral jsem si jinou fontánu ve městě, jenom pro jistotu, a usadil jsem se na jejím okraji. Sluchátka jsem měl, ale jenom tak na oko, abych mohl sledovat svoje okolí. Uplynulo sotva půl hodiny a už jsem na mě nějaká důchodkyně vrhala naštvané pohledy a brblala něco o tom, že jsem flákač a jestli náhodou nemám být ve škole. Možná to nebyl zrovna nejchytřejší experiment, dost možná by si mě ani nevšimla, kdyby měla dobrou náladu. Ale moji teorii to tenkrát potvrdilo. Byla tu velká možnost toho, že kluka se sluchátky kromě mě nikdo neviděl. Vždycky jsem byl tak trochu snílek, takže mě ani nenapadlo, že by na tom mohlo být něco divného. Naopak, rozhodl jsem se, že bych mu měl dát najevo, že o něm vím. Jakmile jsem znovu šel kolem, zamával jsem na něj. Nebyl jsem si jistý, jestli se dívá. Nebo kam se vlastně dívá. Chtěl jsem to jenom zkusit, aby si nepřipadal tak osaměle. 

Pak najednou zamával zpátky. A já, bez přemýšlení, okamžitě zahnul doprava a místo obvyklé cesty domů jsem spěchal k fontánce. 

První, co mě napadlo, když jsem se příblížil, bylo: „Jak může někdo klátit nohama a zároveň s nimi vůbec nehýbat?“ Jinak se to popsat nedalo. Jeho nohy se neustále pohybovaly, ale když jsem se na ně pokusil soustředit a zjistit, kterým směrem se hýbou, oči mi hlásily, že jsou úplně v klidu.

„Ahoj,“ řekl jsem. Myslím, že odpověděl, nebo se o to aspoň pokusil, ale slyšel jsem jenom zapraskání, jako když si oblékáte zelektrizovaný svetr. „Můžu si přisednout?“ Odpověděl mi dalším zapraskáním a pohybem rozmazané ruky. Posadil jsem se vedle něj. Ještě nikdy jsem neseděl vedle někoho, kdo by byl vyšší i menší než já zároveň. Seděli jsme vedle sebe asi hodinu, oba se sluchátky na uších. Byl rozmazaný a tiše praskal jako statická elektřina a já bych přísahal, že má dobrou náladu. 

Od té doby jsem mu na fontánce dělal společnost pravidelně. Celé prázdniny jsem za ním chodil, kdykoliv jsem měl chvíli volna, a jakmile mi začala škola, zastavoval jsem se za ním při každé cestě od vlaku. 

Těsně před Vánoci, když část prostoru před nádražím vyplňovaly stánky adventních trhů, na mě poprvé zřetelně promluvil a já málem vylil oba vratné hrnky s horkou čokoládou, které jsem k fontánce nesl.

„Čau,“ řekl. Měl vysoký, pronikavý hlas, neustále rušený tím svým všudypřítomným bílým šumem. 

„Ty se mnou mluvíš,“ dostal jsem ze sebe, jakmile jsem se troch vzpamatoval a byl si jistý, že se v nejbližší chvíli neopařím.

„Jo,“ prohlásil. „Doufal jsem, že už budu dost vyladěný.“

„Abys se mnou mohl mluvit?“

„Je to o dost jednodušší, když se se mnou konečně někdo baví,“ přiznal a já bych přísahal, že se směje. Tenkrát jsem mu poprvé viděl do obličeje.

Byl nepopsatelný. Ne nepopsatelně hezký nebo ošklivý, prostě se nedal popsat. Kdyby se mě někdo zeptal, jak ten kluk se sluchátky vypadá, nedokázal bych říct vůbec nic, snad jenom „má kudrnaté vlasy“. I tak bych ale přísahal, že ho poznám kdekoliv. 

„Co posloucháš?“ zeptal jsem se ho. Pokrčil rameny.

„Pořád se ještě ladím,“ povzdechl si praskavě. 

„Co to znamená?“

„Myslím, že jsem o něco víc skutečný.“ Podal mi svoje sluchátka. „Třeba mi budeš moct poradit.“

Jeho sluchátka byla obrovská a barevná a já přemýšlel, jak mě doteď dokázal slyšet. Nasadil jsem si je a moje uši okamžitě zaplnilo další statické praskání, občas přerušené útržkem hlasu nebo hudby. Díval jsem se, kam vede kabel. Visel vedle něj a mírně se pohupoval kus nad zemí.

„Ještě to není nic moc, co?“ poznamenal sklesle. 

„To vyladíš,“ ujistil jsem ho a sluchátka mu vrátil. „Chceš zkusit moje?“ nabídl jsem mu jedno ze svých sluchátek a ukázal mu, jak si ho zasune do ucha. Prohlásil, že sluchátka, která se strkají do uší, jsou hloupá, ale ocenil, že takhle můžeme poslouchat oba dva. Nakonec jsme se usadili vedle sebe a já mu nabídl horkou čokoládu. Přijal ji s radostí a oznámil mi, že to je to první a nejlepší, co kdy ochutnal. Pak mě vzal za ruku. Z nějakého důvodu jsem myslel, že bude studená, ale hřála a občas mi připadalo, jako by byla tak trochu nehmotná. Byl to první kluk, který mě kdy držel za ruku, a já byl v sedmém nebi. 

O pár let později jsem odcházel na vysokou a měl jsem strach, že kluka se sluchátky (jméno, jak se zdálo, neměl a zřejmě mu to ani nevadilo) už neuvidím. Řekl jsem mu to popravdě, nechtěl jsem ho nutit čekat kdovíjak dlouho a lámat mu tak srdce. 

„Počkám na tebe,“ oznámil mi vesele. Byl starší, než když jsme spolu poprvé seděli. Oba jsme byli starší, ale on byl pořád vyšší i menší, s nepopsatelným obličejem, který bych poznal i ve statisícovém davu, s nezkrotnými kudrnatými vlasy.

„Bude to dlouhá doba,“ varoval jsem ho. „Nevím, kdy se vrátím.“

„Už jsem jednou čekal. A byl jsem tenkrát o dost mlhavější. Teď mám navíc lepší hudbu,“ zamrkal na mě. Měl pravdu. Ať jsem s ním poslouchal cokoliv, jeho nezapojená sluchátka to nějakým způsobem zachytila a po pár setkáních už to dokázala zahrát jen s pár přerušeními statickým šumem. „Nemusíš se bát, budu na tebe čekat.“

Doufal jsem, že na mě čekat nebude. Představil jsem si, jak tam zase sedí sám, jen se svými sluchátky, míjený tou spoustou lidí, kteří ho vůbec nevnímají, a je osamělý. Doufal jsem, že se objeví po cestě někomu jinému, kdo mu bude dělat společnost, když ho já musím opustit. Nedokázal jsem na něj ale přestat myslet a někde v hloubi duše jsem si přál, aby na mě opravdu počkal. 

Když jsem se konečně vrátil - a ne jen na prázdniny nebo na pár dní - fontánka byla prázdná. Byl konec zimy, takže bylo jasné, že v ní voda nebude, ale ani na jejím okraji nikdo neseděl. Možná, že ho opravdu našel někdo jiný. Už není sám a já ztratil nárok ho vidět. Snad je šťastný. I když jsem si v duchu říkal, že by přece nevadilo, kdyby ho našel někdo jiný, trochu mě z toho píchlo u srdce. Byla to moje chyba. To já jsem ho opustil.

Rozhodl jsem se ještě si naposledy sednout na okraj fontánky. Jen tak, na rozloučenou. Vytáhl jsem z tašky velká, barevná sluchátka, která jsem si pořídil během studia, a co nejpohodlněji jsem se s nimi usadil. Jakmile začala hudba hrát, zavřel jsem oči a představoval si, že u fontánky nejsem sám. 

Asi u třetí písničky mi zvuk ve sluchátkách maličko zapraskal. A pak znovu. Místy se začala ztrácet v bílém šumu. Potom se někdo lehounce dotkl mého ramene.

„Co posloucháš?“ zeptal se mě vysoký, pronikavý hlas, podbarvený bílým šumem.