Tasartir z vesnice Soldiny neměl zrovna nejlepší den, i když to by se dalo říct o většině jeho dosavadního života. Souviselo to především s jeho povoláním - Bylinkáře kdekdo vnímal jako podezřelá individua, která se zabývají nebezpečnou magií a při každé příležitosti se pokusí někoho uhranout a to navzdory tomu, kolik životů dokázali zachránit a kolik lidí ošetřit. I přes to se mu dařilo neskončit za svou existenci a praktiky ve vězení - tedy aspoň až do teď. Teď se právě nacházel ve studené, vlhké cele, seděl na hromádce slámy, zachmuřeně zíral před sebe a přemítal nad svým chmurným, osamělým osudem. Přemítalo by se mu možná ještě o něco lépe, kdyby hned vedle něj nebyl někdo rozvalený na slámě a ve spánku tiše nepochrupoval. Ze stropu v jednom rohu cely kapala voda do malé loužičky na podlaze.
Musel takhle sedět možná hodinu, tak ponořený do vlastní pochmurnosti, že ani nepostřehl, kdy pochrupování vlastně ustalo. Vyrušil ho až tichý hlas poblíž jeho ucha.
„Nenudí tě to trochu?“
Tasartir z vesnice Soldiny sebou škubl a ohlédl se na hromádku slámy vedle sebe. Úplně zapomněl, že není sám.
„Není nad trochu pochmurného zamyšlení,“ prohlásil jeho spoluvězeň a protáhl se. Obličej se mu na okamžik zkřivil bolestí. „Bohové! Asi jsem to včera trošku přehnal,“ poznamenal. „Dám ti dobrou radu, kluku. S pitím to nepřeháněj, pak nebudeš končit v cele pokaždé, když se bez přemýšlení usměješ na potomka někoho z místních papalášů.“
„Něco takového by se mně stát nemohlo,“ odpověděl Tasartir z vesnice Soldiny.
„Tak to jsi vzornej,“ zasmál se ten druhý a pomalu se vytáhl do sedu. Byl o kus menší než Tasartir z vesnice Soldiny a ze zapletených vlasů mu teď trčela sláma. „Co jsi v tom případě provedl?“
„Jsem Bylinkář.“
„To já taky! Je to snad nějaký hřích?“
„Odkud jsi, že nevíš, jak se lidé k Bylinkářům chovají?“ zamračil se Tasartir z vesnice Soldiny. „A vůbec, kdo jsi? Nemyslím si, že bych tě mezi ostatními Bylinkáři někdy viděl…“
„Je nás hodně, ani já neznám všechny,“ namítl cizinec. Než stihl Tasartir z vesnice Soldiny nějak zareagovat, natáhl k němu pravou ruku. „Ale vzhledem k tomu, že ses stejně ptal… Jsem Tasartir ze Soldiny.“
Tasartir z vesnice Soldiny zůstal jako opařený, ruku úplně ignoroval. Místo toho zíral na cizince, který se právě představil jeho vlastním jménem.
„To není pravda,“ zamumlal. „Já jsem Tasartir ze Soldiny.“
Ten druhý Tasartir se na něj zadíval s pobaveným úšklebkem.
„No tak to je zajímavé. Takže ty jsi Tasartir?“
„Ano.“
„Od Soldinského jezera?“
„Soldina nemá jezero. Je to vesnice.“ ‘Teď jsem tě dostal,’ pomyslel si.
„Hm,“ řekl Tasartir od Soldinského jezera. „Myslím, že o tomhle jsem něco četl.“
„Cože?“
„Jsi já, ale nejsi já.Tvůj svět zní jinak, než ten můj. A vypadáš jinak.“
„Vážně?“ odsekl Tasartir z vesnice Soldiny. Tahle osoba nemohl být on. Nebylo to možné. Takové věci se přece neděly, ne?
„Postav se,“ vyzval ho ten druhý Tasartir a sám se začal pomalu stavět na nohy. Tasartir z vesnice Soldiny by přísahal, že ho slyší tiše nadávat na bolavá záda. Uvažoval o tom, že neposlechne, ale nakonec ho přemohla zvědavost.
„Jsi vyšší,“ poznamenal Tasartir od Soldinského jezera, jakmile stáli na nohou. „Možná stejně vysoký jako Kornel.“
„Můj bratr?“
„Náš bratr,“ zněla odpověď doprovázená uličnickým úsměvem.
„Dobrých deset let jsem ho neviděl. Možná déle.“
„Taky jste se rozhádali?“
„Odešel s matkou, když jsem byl ještě dítě.“
„Bohové… Počkej, kolik ti je?“
„Dvacet tři, aspoň myslím.“ Tasartir nemohl uvěřit, že odpovídá na osobní otázky někomu, kdo je patrně jeho vlastní já z nějakého jiného světa.
„Jsi mladší než já!“ zasmál se Tasartir od Soldinského jezera. „Mohl bys být Kornelovo dvojče. I když on už je teď taky starší než ty. Ale teď vážně, měli byste se s tvým Kornelem sejít. Oběma vám prospěje, když si vybudujete nějaký vztah.“
„Budu na to myslet,“ přikývl Tasartir z vesnice Soldiny. „Nečekal bych, že někdo, kdo je vlastně já, bude menší než já.“
„No vidíš. Je to jak se říká - člověk si něco myslí, ale bohové si stejně budou dělat, co budou chtít. Nebo tak nějak. Já bych zase nemyslel, že budeš mít obě nohy stejně dlouhé.“
„Co-“ začal Tasartir z vesnice Soldiny, ale pak si konečně uvědomil, jak se ten druhý Tasartir naklání k jedné straně. Podrážku levé boty měl výrazně tlustší než tu druhou, ale také slušně sešlapanou. „Oh. Proto tě bolí záda?“
„A kyčle a občas úplně všechno,“ odpověděl Tasartir od Soldinského jezera. „Ale pořád můžu chodit, takže si nestěžuju. Je hezké, že aspoň ty máš obě nohy stejné.“
„Před pár lety jsem si jednu nohu zranil,“ přiznal Tasartir z vesnice Soldiny, „občas to je ještě teď dost bolestivé.“
Tasartir od Soldinského jezera rozhodil rukama.
„My prostě nemůžeme mít nic hezkého, co? Tedy kromě vlasů,“ dodal. Tasartir s vesnice Soldiny zaměřil svou pozornost na vlasy svého protějšku. Nebyly čistě bílé jako ty jeho. Místo toho měly přesně tu světlou blond barvu, kterou si vždycky spojoval s pohádkovými princeznami. A byly spletené do několika vzájemně propletených copů a copánků, což tomu obrazu pohádkové princezny nijak neubíralo. Řekl svou myšlenku o princeznovských vlasech nahlas.
„A jsem na to pyšný,“ ujistil ho jeho protějšek. „Však tobě by taky neuškodilo se o svoje vlasy pořádně starat. Nebo se taky pořádně najíst,“ dodal rýpavě.
Tasartir z vesnice Soldiny sklouzl pohledem od své vlastní, štíhlé, vytáhlé figury k podstatně zaoblenější postavě svého alternativního já. Jak by někdo, kdo má být jen jeho jiná verze, mohl vypadat takhle?
„Vidím, že s tím ty nemáš problém, co? Rozhodně nevypadáš, jako bys nějak moc strádal.“
„Měl bych? Jsem sám se sebou spokojený. A ještě jsem nepotkal muže, ženu nebo kohokoliv jiného, kdo by s tím měl nějaký problém.“
„Muži ani ženy?“ Tasartir z vesnice Soldiny nadzvedl obočí.
„Ani kdokoliv jiný,“ dodal ten druhý Tasartir. „Co je? Tváříš se, jako by váš řád dodržoval celibát.“
„O takových věcech se tam nikdy nemluvilo.“
Tasartir od Soldinského jezera si povzdechl.
***
Kdyby se Tasseho někdo zeptal na deset věcí, které by rozhodně nečekal ve vězeňské cele, kde bude dospávat opici, setkání se svým alternativním já by ho nejspíš ani nenapadlo. A teď tu byl - vysoký, hubený, s bílými vlasy, které by mu Tasse během svého dospívání rozhodně záviděl, pořádně zmatený a z nějakého důvodu o pár let mladší. Vlastně mu trochu připomínal spíš Kornela. A jak se zdálo, pocházel ze světa, se kterým muselo být něco hodně špatně. Nad poznámky ohledně svého vzhledu a váhy se snadno povznesl (na vlastním sebepřijetí pracoval dost dlouho a nehodlal si to nechat pokazit od nějakého zmateného kluka, i když ten kluk byla nějaká podivná verze jeho samého), šok v jeho očích, když zmínil muže, ženy i kohokoliv jiného, už u Tasseho ale vzbudil jisté obavy.
„Tváříš se, jako by váš řád dodržoval celibát,“ prohlásil a doufal, že to je jediný důvod, proč to toho druhého Tasartira tak zaskočilo.
„O takových věcech se tam nikdy nemluvilo,“ přiznalo jeho mladší alternativní já. „A o Bylinkáře navíc nikdo nemívá zájem. Všichni se nám raději klidí z cesty.“
„U Ildyra, proč by něco takového dělali? Proč nenávidět někoho, kdo ostatním zachraňuje život?“
„U vás si lidi nemyslí, že ovládáte temnou magii?“
„Tady lidi vědí, že ovládáme magii. A pokud chtějí, mohou ji sami studovat.“
„Takže nejste vyvrženci společnosti?“
„Bohové, vůbec ne! Řád Železného květu je prestižní řád, otevřený příslušníkům všech společenských vrstev. Nejen pro ty, kteří nikam nepatří.“
„Můj řád se jmenuje Řád Železného uzlu.“
„Docela rád bych si promluvil s představenými tvého řádu,“ zabručel Tasse. „A asi i s pár dalšími lidmi, pokud se u vás k našincům chovají takhle. Co je to vůbec za řád? Parta nešťastných, zachmuřených kluků, kteří jsou za vyvrhely, dokud je někdo nepotřebuje?“
„Posledních pár let náhodou přijímá i dívky!“ bránil se Tasartir z vesnice Soldiny.
Tasse si povzdechl.
„To je dobrý začátek, řekl bych. Není to moc, ale pro začátek aspoň něco. Až se vrátíš, možná bys mohl-“
Než stihl svému alternativnímu já poradit, co by mohl po svém návratu udělat, zazněly v chodbě mezi celami kroky doprovázené zvoněním klíčů. Tasse okamžitě zpozorněl a maličko vratkým krokem přešel ke dveřím do cely, aby malým, zamřížovaným okénkem viděl ven.
„Konečně!“ vydechl hlasitě, když se kroky zastavily přede dveřmi a kdosi zasunul do zámku klíč. „Už jsem se začínal bát, že tady zůstanu!“
Dveře se otevřely a v nich, vedle strážného, který měl zrovna službu, stál Kornel. Krátké vlasy měl rozcuchané a vypadal nevyspale.
„Hledal jsem tě celou noc,“ oznámil unaveně a vzápětí málem ztratil rovnováhu, jak do něj jeho starší bratr celou vahou vrazil a objemul ho. „Dobře, to jsem nečekal…“ zamumlal a rozhlédl se po cele. Jakmile si všiml druhého obyvatele cely, nadzvedl obočí.
„A tohle je…?“
„Tomu nebudeš věřit, bratře můj nejdražší,“ ozval se Tasse, „ale to jsem, svým způsobem, já.“
Mě vždycky baví, když se v nějakém příběhu pracuje s paralelními realitami. Člověk se dostane do vzrušujících představ typu, coby bylo, kdyby tohle bylo jinak. A podobně.
OdpovědětVymazat